Filmy o upírech jsou staré jako kinematografie sama: první vznikl už v roce 1909. A zrovna upíři dokážou proniknout do skoro každého filmového žánru: nehrají jen v hororech, nýbrž i v komediích, slaďácích či sociálně kritických dílech. Právě teď běží v našich kinech dva upírské filmy: jeden patří do ságy pro pubescentky Twilight (Stmívání), druhý je akční dystopií a jmenuje se Svítání. Ať si slunce dělá, co chce, upíři mají na plátno dveře vždy otevřené.
Upírský žánr je rozpolcený jako existence upírů samotných: tak, jako jsou „děti noci“ rozkročené mezi životem a smrtí, jsou i filmy o nich mostem mezi uměním a brakem. Každý rok vzniknou spousty bijáčků, které koncept bytosti živící se lidskou krví zneužívají k laciné lekavé podívané, ale jednou za čas se objeví velefilm, jenž se od daného tématu a odkazu upírských klasik odpíchne k nesmrtelnosti. A tu mají upíři s uměním společnou.
Kdo je upír, ví každý. Ale i když mýtus o krvežíznivých nemrtvých existoval odedávna v kulturách po celém světě, v euroamerické popkultuře se začal zakořeňovat překvapivě pozdě – až od pozdního 19. století. Zásadní roli v tom měl román Brama Stokera Dracula (1897). Ten je také nejkanoničtějším dílem žánru. Dalšími klíčovými zdroji jsou o čtvrtstoletí ranější novela Josepha Sheridana Le Fanua Carmilla a pověst o hraběnce Báthory (1560–1614), která vyšla poprvé v tisku více než sto let po její smrti.
Jak to, že tak archaické zdroje stále inspirují filmaře – a že dnešní upírské filmy pořád vydělávají? Není to hrůza, ač jsou horory nejlevnějším i nejvýdělečnějším žánrem dneška. Je to většinou starý dobrý sex. Příběh o Draculovi je klasický milostný trojúhelník, Carmilla má bisexuální vystupování a o paní Báthory se svou libůstkou pro krev panen netřeba hovořit. Freud musel plesat. Ale upírský mýtus se ukázal být vhodnou metaforou pro spoustu jiných věcí, než je „pouhé“ vybití sexuální frustrace jinými prostředky.
První upírské filmy často sázely na ženu-vampa, prototyp femme fatale, která zatahovala muže na scestí. Žánrový kánon se ale měl brzo změnit: Upír Nosferatu Friedricha W. Murnaua z roku 1922 je absolutní klasika, film, který vyděsí nepřipraveného diváka k smrti. Murnauovi se nepodařilo získat práva na Stokerův román, a tak musel pozměnit jména. Jinak ale jde o „drákulovinu“, jak se patří – a jestli ne o nejlepší adaptaci předlohy, tak o nejvlivnější rozhodně. Murnau tu prostředky německého expresionismu šíří hrůzu skutečně nelidskou: jedním z vrcholů je slavná scéna, v níž hrabě Orlok vystupuje na palubu lodě, na níž během jeho cesty všichni pomřeli nebo zešíleli.
Při vší úctě k Murnauovi by film byl poloviční bez svého hlavního představitele: démonický hrabě Orlok se stal životní rolí herce Maxe Schrecka. Nomen je tu skutečně omen: „Schreck“ znamená německy „hrůza“. Jak už to u kultovních děl bývá, nabalila se i kolem Upíra Nosferatu a Schrecka řada mýtů – třeba že Schreck je skutečně upír. Z těchhle pověstí vznikl v roce 2000 film Ve stínu upíra, který vznik Upíra Nosferatu s básnickou licencí rekapituluje. Schrecka hraje na Oscara nominovaný Willem Dafoe.
V USA je Dracula spojovaný s jiným jménem: Bélou Lugosim. Tenhle maďarský imigrant, který se příznačně narodil na hranicích Draculova kraje Transylvánie, si přitom slavného hraběte ve filmu zahrál pouze dvakrát (a jednou v broadwayském muzikálu).
I americký Dracula (1931) režiséra Toda Browninga stojí jednou nohou v německém expresionismu. Jeho kameramanem totiž byl rodák ze Dvora Králové Karl Freund, který je podepsaný pod jedny z největších klasik stylu – například majstrštykem Metropolis. Zejména v úvodní části filmu, která se odehrává na hradě v Karpatech, hází gotický děs na plátno plnými hrstmi.
Lugosi Draculu pojímá jinak než Schreck: je uhlazeným gentlemanem s divnou dikcí a napomádovanými vlasy, jehož oči žhnou chlípností. Tohle pojetí předznamenalo většinu dalších adaptací. Pro Lugosiho Dracula nicméně znamenal svého druhu prokletí: po zbytek své kariéry byl obsazován do rolí upírů nebo padouchů. V kostýmu Draculy z broadwayského muzikálu byl Lugosi také pohřben. Na Lugosiho Draculu navázala série pokračování studia Universal. V 50. letech štafetu převzala britská produkce Hammer.
Hammer horor je pojem. Levné a efektivní produkce prosluly i tím, že do hororů vnesly barvu, a posunuly tak krváky o úroveň naturalismu výš. Prvním hitem se stal film The Curse of Frankenstein, po kterém logicky došlo na adaptaci další hororové ikony – Draculy. Dracula (1958) vzal kina útokem v technicolorové vizáži. Titulní monstrum hrál impozantní Christopher Lee. Specialista na padouchy pak slavného upíra ztvárnil ještě devětkrát.
Od uhlazených, sexualizovaných Draculů zpět k přímočaré děsivosti se vrátil Werner Herzog v hororu Nosferatu – fantom noci (1979). Jak napovídá název, film je poctou Murnauově vizionářskému dílu. I Herzogova verze je průkopnická, protože upírské téma posouvá do nové polohy: Draculovo plíživé ovládnutí severoněmeckého hanzovního města se tu stává metaforou nástupu nacismu. Upírského knížete děsivým způsobem hraje už tak ďábelský Klaus Kinski.
Odhaduje se, že dosud vzniklo na 217 filmů, v nichž je Dracula hlavní postavou, a dalších 64, kde se na něj odkazuje. Dracula je tak druhou nejfilmovanější literární postavou, hned po Sherlocku Holmesovi. Ne všechny upírské filmy však jsou o Draculovi a ne všechny spadají do žánru hororu.
Například mistr přes horory a thrillery Roman Polanski si právě krvesajné téma vypůjčil ke svému snad jedinému odskoku do hájemství komedie: Ples upírů (1967) nepatří k jeho nejlepším filmům, přesto nelze neocenit, jak láskyplně režisér „vampýřinu“ paroduje.
Velkou podmnožinu filmů o upírech představují adaptace zmíněné Carmilly. Volně se jí inspiroval i klasik němého filmu Carl T. Dreyer ve svém snovém opusu Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (1932), častější jsou však adaptace, jež stavějí na lesbickém vztahu v jádru příběhu. Takovým filmem je například Et mourir de plaisir (1960) Rogera Vadima, kanonická je však takzvaná Karnstein Trilogy, trojice filmů z počátku 70. let, natočená v produkci studií Hammer. Lesbické scény mezi Catherine Deneuve a Susan Sarandon obsahuje i Hlad (1983) od Tonyho Scotta, který oproti režisérově pozdější tvorbě není žádnou epilepticky sestříhanou akcí, nýbrž kultivovanou podívanou. Stárnoucího upíra Johna si vystřihl David Bowie.
Upíři si našli cestu ido žánru blaxploitation – béčkových filmů přitahujících sexem a násilím černošské diváctvo. Snímek Blacula (1972) se odpichuje od obchodu s otroky, pokračování Scream Blacula Scream (1973) zase upíry roubuje na kult voodoo. Ten má blízko k jiné klasické rekvizitě hororů – zombie. A právě klasik zombie nářezů George A. Romero si v roce 1977 odskočil ke krvežíznivým nemrtvým prostřednictvím melancholického filmu Martin o chlapci, který je vlastně normální, „jen“ rád pije krev cizím ženám.
Vždycky budou vznikat stylizované filmy, v nichž upírská látka zůstane na půdorysu témat lásky, smrti a nesmrtelnosti – připomeňme Coppolova velevýtvarného Draculu (1992), Interview s upírem (1994) s hvězdami Tomem Cruisem a Bradem Pittem či videoherní sérii Underworld (první díl je z roku 2003), která proti sobě staví upíry s vlkodlaky.
Upíři dnes
Ale z pohledu 21. století jsou nejzajímavějšími upírskými filmy ty, které žánrový rejstřík používají ke sdělením zcela nečekaným. Romerův Martin se tak dá chápat jako metafora generačního a sexuálního odcizení jednoho amerického puberťáka. Kanadský velmistr úchylek David Cronenberg ve svém filmu Rabid (1977) o ženě, která po náročné operaci začne velmi specifickým způsobem vysávat krev svým obětem a měnit je v krvežíznivé šílence, předznamenal s předstihem několika let AIDS. A herec, scenárista a spisovatel Bill Gunn sice dostal zakázku napsat a natočit nízkorozpočtový upírský film pro černošské publikum, ale místo toho ve snímku Ganja & Hess (1973) použil motiv závislosti na lidské krvi k poukazům na afroamerickou kulturní a duchovní identitu. Jedním z nejnovějších přírůstků k tomuto druhu „metaupírských“ titulů je jihokorejský film Bakjwi (2009), který ve svých výtvarně dokonalých záběrech míchá horor, shakespearovskou tragédii, sitcom o dysfunkční rodině, téma mesiášství a hodně černou komedii.
A jak do toho všeho zapadá Stmívání a Svítání? Zatím nedokončená filmová série Twilight je romantickou selankou z dnešního amerického maloměsta, kdežto potemnělá sci-fiaustralských bratří Spierigových se odehrává v blízké budoucnosti. V prvním případě divák o krev téměř nezavadí, v druhém jí cákají celé kýble. Nakonec ale mají oba tituly společné to, že se upírských konvencí vlastně velmi těsně drží.
Krvelačný Edward
Svítání je perfektní ve věrnosti detailům. Upíři tu skutečně nejsou vidět v zrcadle, nestárnou, mají výrazné špičáky, nejlépe se zabíjejí dubovým kůlem do nebijícího srdce, vystavení přímému slunečnímu svitu jim nedělá dobře... Chybí tu snad jen krucifixy a česnek. Spierigové se využíváním atributů rozkošnicky baví: upírská holčička shoří na sluníčku hned v úvodu, pomocí zrcadla se představí hlavní hrdina – upírský hematolog Edward, film je plný detailů, jaké si upíři, kteří momentálně vládnou Zemi, vyvinuli technologie k usnadnění „života“, a tak dále.
Twilight Saga, jak se nazývají adaptace knih Stephanie Meyer, na to jde jinak. Nevšímá si drobností, ale jde po krku jednomu z hlavních rysů klasických vampyrických předloh – erotické fascinaci nemrtvými. Krásná mladá lidská dívka Bella je krásným mladým upírem Edwardem (ano, stejné jméno) fascinovaná natolik, že mu nastaví vlastní hrdlo a později i vlastní lůno. Je jen ironické, že víc než upírské špičáky jsou v téhle sérii k vidění Belliny řezáky (herečka Kristen Stewart používá jen omezený počet výrazových prostředků a u většiny z nich má pootevřená ústa). Ještě větší oxymóron spočívá v tom, že Twilight sága je i přes své téma poněkud mdlá a, hm, bezkrevná. Ale vysvětlujte to fanynkám, které už při pohledu na upoutávku propadají orgasmům, jak dokumentují videa na YouTube.
Třetí díl Twilight ságy naše kina a dívčí populaci zasáhne 1. července. Komerční úspěch je jistý předem: „dvojka“ lámala rekordy přesvědčivě a poprvé nechala upíry vydojit diváky v tak masivním měřítku. Na výdělku Twilight se budou chtít velmi brzy napakovat další projekty; ostatně kdo jiný dnes živí filmová studia než pubescenti? Ale pořád budou zároveň vznikat malé, těžké, provokativní tituly jako Nosferatu, Martin, Rabid a další. A zatímco velký filmový průmysl bude ždímat krev davů, někde tam dole u řeky se vždycky objeví autor, který mainstreamem provařený vampyrismus použije jako metaforu něčeho úplně nového. Upíři jsou nesmrtelní ve víc než jednom ohledu.
***
Dosud vzniklo 217 filmů, v nichž je Dracula hlavní postavou.
