Jak se jeví Bulharsko v povídkách Aleka Popova? Jako země mezi Ruskem a Amerikou, jejíž obyvatelé pojídají vlastnoručně nakládané zelí. Lidé z Ruska směřují do Bulharska a lidé z Bulharska do Ameriky. Bohužel každé překročení bulharské hranice směrem ven je riskantní asi jako překročení bludného kořene.
Občas se nějaký Bulhar vydá z vlasti či rodné vsi, nebo odtamtud aspoň zkusmo zatelefonuje či vyšle mailovou zprávu. Následky jsou nečekané a zpravidla strašlivé - tím nejmenším je citelná ztráta peněz, například za nevyžádaný sex po telefonu či nevykonanou popravu, ale obvykle se protagonista nějak zraní či něčím nakazí, probere se na neznámém místě, nebo přímo na dně rokle.
Vše se odehrává s potrhlou intenzitou jako ve sto let starých groteskách. I zde se smějeme cizí strnulosti a cizímu neštěstí - ale ono není cizí. Smějeme se sami sobě, protože povídky o bludných a padlých Bulharech vyprávějí o lidech z malých zemí v Evropě, kde se „komunismus právě vypařil ze scény historie jak prd“; o lidech, kteří chtějí prvně v životě vyjít ze své země a udělat díru do světa. Jenže svět zanechá pořádnou díru v nich. V krajním případě z Paříže „Každý bulharský autor, který si váží sám sebe, pevně věří, že se mu jednoho dne ozvou buď ze Stockholmu nebo z Hollywoodu, či v krajním případě z Paříže, aby mu oznámili, že jeho díla přečetli jacísi důležití lidé, pro jejich nesporné hodnoty je náležitě ocenili a on že co nevidět obdrží šek, co mu zatemní mozek. V očekávání této mysteriózní zprávy, která automaticky vyřeší všechny jeho problémy, mu uplyne celý život...“ píše Popov v povídce Fanynky, fanynky.
Očekávání a přijetí zprávy stojí i na počátku brilantně vystavěné povídky Stipendista. Pohádkové pozvání do New Yorku v ní nabere hororový průběh -avšak rozuzlení připomíná poetiku filmu Podraz. Také v Příjezdu Derridy obdrží vesnický filozof pozvánku na setkání se svým francouzským idolem. Dostat se však do Sofie z místa, kde pošťačka je „vyzáblá jak hyena a skoro tak krásná s bujnými šedivými licousy a ošoupanou modrou blůzou“, se i pro milovníka moudrosti stane větší překážkou, než je interpretování Derridových knih.
Voda, sůl a zelí Alek Popov je satirik a humorista, který nepíše z negace, „proti něčemu“, z lokálního komplexu, píše z vhledu do nemožné situace světa bez hranic, v němž existují zábrany vnitřní. Zejména osobněji laděné povídky Simič je mrtvý či Zelný cyklus vyjadřují komicky hluboký smutek ze základního neporozumění navzdory snahám o přiblížení - ať už se Srby, nad kterými lítají bomby, anebo s otcem, který žije v náboženském zanícení pro správnou a láskyplnou každoroční přípravu nakládaného zelí a zelnému cyklu podřídí život rodiny.
Zelný cyklus líčí v nadsázce život s fanatikem, kterého milujeme. Vypravěčem je syn: „Chtěl jsem se před tatínkem blýsknout, kolik toho vím. Zeptal se mě, jaké jsou na kysané zelí třeba suroviny. Odvětil jsem pyšně: voda, sůl a zelí. Chovav na mě výsměšně pohlédl. Aještě?... Mlčel jsem. Zvedl tři prsty a jeden po druhém je ohýbal: čistota, duch a sebeobětování. ,Opakuj!‘ - poručil.“
Přestože chlapec zázrakem překročí hranici a vstoupí do otcova mystéria, nedojde k zázraku opačnému - posvátně naložený otec nepochopí zcela světskou potřebu malého bratříčka. A právě pro jednostranné uzavření lidské hranice je tato groteska tragičtější než všichni potlučení Bulhaři povídek předešlých.
Povídkový soubor ve výběru a překladu Ivany Srbkové nám představuje výborného stylistu a komponistu, který má nepovýšený pohled a schopnost vidět hranice lidí i zemí z obou stran. Jeho humor není shovívavě laskavý, ale ani znevažující. Nabízí nám dobrý, posilující pokrm - než směle vykročíme k dalšímu pádu.
HODNOCENÍ LN ***** Alek Popov: Zelný cyklus
Přeložila Ivana Srbková Dybbuk, Praha 2008, 126 stran
