PRAHA „Dělat filmy znamená vytvářet si problémy. Mé heslo zní: Udělej si z překážek stupínky, které tě vynesou na vrchol,“ podělil se o své zkušenosti osobitý filmař, který se zapsal do historie moderní evropské kinematografie například snímkem Iluzionista, v němž nepadne jediné slovo.
Na Febiofestu představil Jos Stelling kromě Iluzionisty také své tři erotické povídky, v nichž se opět obešel bez zbytečných slov, a novinku nazvanou Duška. Pro film s půvabnou zápletkou našel předobraz ve skutečných lidech a jejich příbězích. „Ve Vídni žije jistý filmový kritik, který pod různými jmény publikuje své články, na jeden film dokáže mít hned několik názorů, pak si sám napíše čtenářské reakce, nechybí na žádné recepci, vymetá filmové festivaly a už léta takhle vcelku pohodlně vyžije,“ popsal Stelling člověka, který mu poskytl inspiraci pro snímek. Poznal ho na filmovém festivalu v Sarajevu, kde mu zhroucený kritik vyprávěl svůj příběh.
Ve Vídni bylo v době balkánské krize mnoho utečenců, jeden z nich se na něj nalepil, několik let u něj žil a nebylo možné se ho zbavit. Milý filmový kritik nakonec zakoupil dvě jízdenky do Sarajeva, aby svému nájemníkovi Duškovi dokázal, že už se tu neválčí. Jedna jízdenka byla zpáteční, druhá jednosměrná. Tu zpáteční mu ale vyfoukl Duška a zatímco zoufalý kritik vyprávěl režiséru Stellingovi svůj příběh, Duška už byl zpět ve Vídni. Stelling tedy pozval kritika k sobě do Utrechtu, aby mu vše podrobně odvyprávěl, protože mu historka připadla dobrá jako námět na scénář. Kritik vyprávěl týden, dva, tři a stále si vzpomínal na nové detaily, až ho musel Stelling naložit do letadla a odeslat do Vídně.
Nicméně film vznikl a podle režiséra demonstruje mimo jiné rozdíl mezi západoevropskou a východní mentalitou: „My žijeme hlavně zítřkem, plánujeme, zajímá nás budoucnost. Rusové nebo lidé z Balkánu jsou spontánní, žijí ze dne na den, a to jim závidím.“ I přes své sympatie ke „spontánním lidem“ si režisér Stelling udržuje vysokou mez ostražitosti, nerad by si domů přivezl z východu také nějakého „Dušku“.
Stellingovy filmy jsou stálice, které se promítají řadu let, režisér nezažívá nárazové výbuchy popularity, ale krok za krokem si buduje pozici originálního filmového tvůrce. „Ve třicátých letech všichni čekali, že film zničí divadlo, nestalo se to, kinematografie poskytla divadelníkům nové impulzy a vyprovokovala je k novátorství. Podobně reagoval film na boom televize a dnes musí reagovat na internet,“ shrnuje Stelling. Podle něj televize a internet slouží především k přenosu informace. „Film je pravým opakem, je to náznak, okno, jímž někam hledíte, kdežto televize je světlo, které svítí v pokoji,“ pojmenoval režisér rozdíl dvou médií.
Když Jos Stelling netočí filmy, věnuje se svému kinu v Utrechtu, které vybudoval z bývalé policejní stanice. Dnes má jeho kulturní stánek pověst nejlepšího kina v Holandsku, kde je stále plno. „Jsou tam čtyři sály, bar, restaurace, lidé se tam setkávají, popíjejí, diskutují o filmech. V tom je smysl kinematografie. Takový zážitek vám sledování filmu doma v televizi nebo na internetu neposkytne,“ líčí Stelling, do jehož kina prý chodí více žen než mužů. To ho dovedlo k teorii, že sledování filmů vyžaduje ženskou energii, kdežto natáčení filmů si žádá tu mužskou: „Muži chtějí hlavně příběhy, ženy zajímají spíše vztahy. Při natáčení svých filmů se snažím té ženské energii vyjít vstříc. Muž musí být pořád v pohybu, neustále těká, kdežto žena si najde svou pozici a pozoruje.“ Platí to prý nejen v souvislosti s filmem. Schválně: čeho si všimnete na projíždějícím autě? Muž by měl podle Stellinga pozorovat vůz, kdežto žena se zaměří na toho, kdo sedí uvnitř.
