Otomar Krejča je jednou z nejvýraznějších osobností českého poválečného divadla. Dnes už nerežíruje, jeho poslední prací byla inscenace Bernhardovy hry Portrét umělce jako starého muže (Minetti) v roce 2001 v Národním divadle a předtím ještě impozantní Faust - obojí divadlo velkého stylu a gesta. Divadlo, které i v dnešním bohatém výběru vlastně chybí. Krejča byl vždy razantní, výrazný a ve svých představách nekompromisní tvůrce, však mu také jeho kritici vytýkali „režisérismus“. Už v Minettim bylo jasné, že postavu starého herce by samozřejmě nejlépe zahrál on sám; vytvořil ji aspoň v rozhlasovém nastudování s veškerou robustností, důrazností a plasticitou. Je škoda, že se od něj nemohli učit mladí režiséři a že přestal režírovat v době, kdy měl ještě dostatek sil.
Kdyby byl Otomar Krejča třeba Polák, už by měl pomník nebo aspoň by po něm pojmenovali divadlo, u nás jsme mu naopak divadlo dvakrát zrušili: jednou normalizátoři v roce 1972, podruhé Tigridovo ministerstvo v roce 1994, poté byl Krejča osloven, aby se zúčastnil výběrového řízení na šéfa činohry ND, a byl shledán příliš starým. (Kdybychom se rozhlédli po světě, zjistili bychom, že slavní tvůrci režírují i v pokročilejším věku.) Šéfem se pak stal Josef Kovalčuk, který sice nebyl starý, ale na svou funkci nestačil a činohra se dostala na nejhorší úroveň po listopadu 1989.
Vyváděli, ale já jsem nepovolil Skrýšov nebo také Skrejšov je malá vesnička necelé dva kilometry od Pelhřimova, už dávno tu nestojí rázovité chalupy Vysočiny, i tady zasáhla stavební horečka, která od poloviny minulého století tak intenzivně a k horšímu mění tvář českých vesnic. A tak tu zbyla jen kaplička, stará škola a pár stavení. Otomar Krejča se tu narodil v roce 1921, sem se vždy vracel a s tímto krajem a místem nikdy nezpřetrhal pouta. Na zdejším hřbitově jsou také pohřbeni jeho rodiče. Rozlehlé stavení se už před mnoha lety proměnilo, už dávno se tu nehospodaří a Otomar Krejča si své skrejšovské tusculum zařídil tak, aby se v něm cítil nejlépe. Tak trochu jako v divadle, ale v jakém!
Když procházíme přízemím starého domu, kde bývaly chlévy a kde si zařídil jednu ze svých pracoven, najdeme na stěně fotografie rodičů s malým Otomarem, drobným blonďáčkem v košilce. „Tady se narodila sestra, mně tehdy bylo osm let a spal jsem vedle. Jak mě porodní bába uviděla, říkala - a jejda, toho jsem přece nedávno vytáhla taky a on už je tak veliký.“ V přízemí jsou i další místnosti a sem se prý brzy vrátí Krejčovi vnuci. Zdá se, že jablko nepadlo daleko od stromu. jeden studuje VŠMU v Bratislavě, druhý filozofii na Karlově univerzitě a starý pán je na oba upřímně pyšný. Je to zvláštní. Otomar Krejča se vždy jevil jako člověk mimořádně energický a vitální a ve své profesi byl určitě i autoritativní, jinak by jistě nemohl dokázat to, co dokázal. Jenže je také nesmírně senzitivní a citový a jeho vnitřní síla i ve vysokém věku je stále imponující.
Každý dobrý režisér cítí prostor a má smysl pro jeho výtvarné uchopení, Krejča navíc našel svého neméně invenčního scénografa v Josefu Svobodovi a jejich symbióza byla unikátní. Přesto ve skrýšovském stavení ohromí řešení vnitřku staré stodoly. Jeho základem je jakýsi rondel nebo šnek, který člení prostor a vine se z přízemí do patra - je to tak originální, divadelní a přitom ohromně příjemné k životu. „Ti vyváděli a nadávali“, vzpomíná Otomar na řemeslníky, kteří dostali úkol tohle atypické pojetí realizovat. „Ale já jsem nepovolil,“ dodává potutelně. No jistě, Krejča nepovolil ani hercům žádné kaprice a jistě vládl v divadle rukou neochvějnou, kampak na něj zpovykaní čeští řemeslníci. Jeho paní, herečka Marie Tomášová, pak upozorňuje, kterými okny se máme dívat na budoucí lesopark, protože Otomar si přál rozsáhlé latifundie kolem obou stavení zalesnit mnoha stromy. „Když ono to tak trvá, tak snad naši pravnuci se dočkají vzrostlých stromů,“ povzdychne si.
V patře je další Otomarova pracovna s regály knih, na stole popelník - těžítko, v němž je zalitý velkolepý barokní divadelní interiér: Teatro Valle v Římě, kde Divadlo Za branou hrálo. A nejenom tam, úspěšně hostovalo v divadlech a na mezinárodních festivalech po celé Evropě, například na Divadle národů v Paříži, a Krejča pohostinsky režíroval v zahraničí. „Tady to okno jsem udělal, abych viděl na školu, kam jsem chodil do jednotřídky,“ ukazuje na náves, zatímco si prohlížíme kroniku Skrýšova. Když tak listujeme fotografiemi chalup, schůzemi hasičů, obecního výboru a absurdními výstřižky z dob socialismu o úspěších zemědělců, zarazí, že tu není ani zmínka o jediném slavném rodákovi. A přitom v zahraničí zůstává jeho jméno synonymem českého divadla navzdory tomu, že od slavné éry Divadla Za branou uběhlo přes třicet let. Ještě když mělo Národní divadlo na repertoáru Fausta, ředitelka prestižní přehlídky Mittelfest v italském Cividale, kde se prezentují zejména středoevropské scény, si nedala vymluvit, že pro tak monumentální scénické řešení prostě nemá divadlo, Fausta chtěla stůj co stůj: Krejca, Krejca opakovala donekonečna, zatímco doma ani nešlo, aby kontinuálně učil na DAMU.
Otomar Krejča je s dnešním divadlem nespokojený. „Já se pořád považuju za součást divadla, ale přestávám mu rozumět, vadí mně, že vůbec neklade překážky době, dnešní režiséři si možná kladou překážky sobě, ale ne světu. A to je špatně a takhle to dnes, zdá se, funguje v celé Evropě. Pro mě tohle bylo zásadní, tak jsem dělal od školy až do Obrů z hor, kterými Divadlo Za branou končilo,“ říká a vzpomíná na to, jak musel během tří let postavit repertoár, na který by také chodili diváci. Byla to šťastná doba - pak přišli Rusové. „Hledal jsem titul, který by v té době oslovil publikum. Karel Kraus mi už dřív nabízel Lorenzaccia, ale mně se do toho moc nechtělo, přišlo mi, že je to prázdné. A pak najednou jsem ucítil, že to nejsou fráze, že je to živé dílo. Začal jsem připravovat inscenaci, šlo to velmi lehce. Dneska můžu klidně říct, že to byl,werk‘, a lidé chodili i opakovaně.“
Divadlo Za branou žilo vlastně jen pouhých sedm let, možná i proto se u nás říká, že životnost jedné éry je sedm let. Muselo skončit na vrcholu a jeho zrušení bylo asi nejdrastičtějším zásahem normalizační moci do organismu českého divadla. Ostatní divadla se vesměs zachránila, i když za cenu vyhazovů. A teď se snad konečně dočkáme nejen zhodnocení této scény, ale především důstojné monografie Otomara Krejči, kterou připravuje Jana Patočková; tři kapitoly uveřejněné v Divadelní revui slibují, že půjde o zásadní práci. Otomar Krejča si ji zaslouží jako málokdo.
***
Kdyby byl Otomar Krejča třeba Polák, už by měl pomník nebo by po něm aspoň pojmenovali divadlo
