Úterý 26. října 2021, svátek má Erik
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Snad i Viewegh mi na pár vteřin záviděl

Česko

S dramatikem Davidem Drábkem o wrestlingovém zápase s Helenou Fibingerovou, o ženách, jež ho ovládají, a o tom, jak žije svým otcovstvím

David Drábek je určitě jeden z nejpilnějších a nejoriginálnějších českých dramatiků, takže pozornost, kterou vyvolala jeho hra Koule o nejmenované atletce, je jen zaslouženou sklizní plodů již dávno pěstovaných.

* LN Napadlo vás, že byste mohl získat další slávu rozhlasovou hrou?

Ne. A přitom už větší slávy dosáhnouti nelze. Jsem superstar, ikona éteru. Budu rituálně pohřben přímo do vln Vltavy, dost možná zaživa. Jen mi to teď trošku kazí Kaddáfí. Ale jinak se o takovém píár může českému pisálkovi jen zdát. Snad i Viewegh mi na několik málo vteřin záviděl. Helena a její chlapci mi pomohli proniknout na stránky Blesku a do deníku Sport – a to už se v Čechách počítá, to jsou pro Čechy něco jako slabikáře… kdo v nich nebyl, žil marně. Celý ten humbuk je hovadina, ale ukázal docela slušně, jak zaprdění a zpitomělí jsme. Zároveň ale vznikla na obranu Koule řada pozoruhodných článků, z těch jsem se radoval.

* LN Když zmiňujete Helenu Fibingerovou – jak to vypadá s vaší soudní pří? Už vás kontaktovala?

Dohodli jsme se na mimosoudním vyrovnání. Uskuteční se wrestlingový zápas v bahně. Na jedné straně Helena Fibingerová, která se ověsí zlatými šperky a atletickými medailemi. Na druhé straně já se čtyřmi Radoky na šerpě. Pustíme se do sebe a Ota Černý na nás bude stříkat vodu ze sifonové lahve. Helena mi rozbije držku a atleti i rozhlasáci i celá republika, všichni budou spokojení…

* LN Opravdu? Dost lidí má přece pochybnosti, jestli si mají veřejnoprávní média z lidí utahovat.

Veřejnoprávní médium by mělo být obézní vykastrovaný kocour, co sice neuloví myš a celý den jen tupě zírá do misky, ale zase je ten mazlíček tak nějak pořád s námi… Strašákem veřejnoprávních médií je „hledisko vyváženosti“. Nikoho nepobouřit, nic nehrotit, nikomu neudělat bebí, nerušit klientelistickou idylu, jen tak nějak tlachat a plkat a občas reklama. A špetička toho laskavého humoru.

* LN Iva Klestilová se tady jako jedna z prvních divadelní autorek po listopadu pustila do skutečné politické satiry. Někteří lidé vůbec nepochopili, oč v její jednoaktovce Standa má problém jde. A že je to záležitost, která je na jedno použití, a může být adresná i drsná. Je vám tenhle žánr blízký?

Já mám svoji vodu živou – monstrkabaret Noc oživlých mrtvol. Nazkoušeli jsme ho u nás v Hradci v Klicperově divadle. Moderátor Beverly Rodriguez během několika málo minut pozuráží všechny rasy, národy, orientace i vyznání. Ostře to schytá prezident i deset milionů jeho spoluobčanů. Tepe se explicitně, žádná Helenomilena, konkrétní jména. Například Petr Kolář čelí se svou přesušenou trvalou a samopalem v ruce útoku zombie. Cupujeme naši kotlinu na cucky, je to almanach nekorektna. A výsledek je očistný – umět se vysmát tomu hovadnému v české povaze a historii, v showbyznysu a politice. Chceme takových kabaretů dělat víc a zvát do Hradce „mladé pušky“ z řad autorů a režisérů, co se s nikým nemažou. Noc oživlých mrtvol je divácký hit, tak snad bude hlad i po dalších kusech. Sicilský klan Drábků v Týništi

* LN Kdy jste napsal svou první hru a proč?

Spolu s Darkem Králem v roce 1992 do semináře tvůrčího psaní. Jmenovala se Sousta, později jsme ji přejmenovali na Malou žranici. Po jejím dopsání nám bylo oběma jasné, že chceme dělat divadlo na straně inscenátorů, ne teoretiků.

* LN O čem jste jako kluk snil? Vždycky vás zajímalo divadlo?

Chtěl jsem být zvěrolékařem. Mým idolem byl ing. Josef Vágner ze zoo ve Dvoře Králové. Dodnes se mé hry zvířaty jen hemží. A jinak je pro mě stále zásadní náš týnišťský dům u lesa. A sicilský klan Drábkových v něm. My jsme bláznivá rodina a vše spolu otevřeně sdílíme.

* LN Jestli se nepletu, máte blízko k mohutné východočeské amatérské líhni. Co vám pobyt u ochotníků dal?

Já si mohl odmala halucinovat podle svého a byl jsem v tomhle směru podporován a hájen. A chodil jsem na představení místního souboru Jirásek a fascinovaně hleděl, jak se měšťané mění třebas ve vodníky nebo moje mamka v Marii Stuartovnu…

* LN Pamatujete ještě na svůj první úspěch, Radokovu cenu za hru Jana z parku? Jak jste se tehdy cítil?

Bylo mi pětadvacet a úplně mě to rozsekalo. Předávání cen se odehrávalo na Hradě, Václav Havel mi stiskl ruku, inscenaci roku vyhrál Petr Lébl s Rackem… Já tenkrát chytil stíhu, že odteď musím plodit jen úžasné „radočí“ hry, že mám odpovědnost být jen a jen dokonalý… Chybělo málo a nic už jsem v životě nenapsal. Teď už to mám víc v paži.

* LN Vzpomínám na první setkání v Olomouci. Působil jste jako slušně vychovaný mladík, který, myslím, že i ručku líbl. To byly mimikry, nebo jste takový pořád?

Já byl odmala typ „starej mladej“, já se vzhlížel ve viktoriánské době, já byl vždy učesán na pěšinku a galantní. Galantní anarchista. A taky se hrozně rád předvádím před ženskými. Já jsem ženským světem doslova zmítaný a ovládaný. Což je divné, protože v roce mého narození byly přece sestrojeny první kardiostimulátory... Za čas na mě bude asi dost smutný pohled.

* LN V Olomouci jste ještě za studií s Darkem Králem založili Studio Hořící žirafy. Měli jste nějaký program, koncepci, o co vám šlo?

Vyřádit se. Podobně jako V+W jsme chtěli dělat film, ale nebyly prachy, tak jsme se vrhli na divadlo. Darek je už 18 let můj zásadní parťák. Definujeme si divadlo po svém krok za krokem, pokusem a omylem autodidaktů. Pořád se z práce radujeme jako puberťáci, takže dobrý.

* LN Pět let jste působil jako dramaturg činohry Moravského divadla Olomouc. Vyhovovalo vám to? MDO je vícesouborové kamenné divadlo, jeho dramaturg musí ať chce, nebo ne plnit určité povinnosti. Jak jste se s tím srovnal?

Byl jsem mizerný dramaturg. Na tu práci jsem příliš dominantní, individualistický a nenechavý. Setrvával jsem na tom postu, abych při divadle mohl provozovat Studio Hořící žirafy. To byla moje krajina, moje představa o divadle.

* LN Pak jste vedl alternativní scénu Hořící dům, které taky dlouho nevydrželo...

Studio se proslavilo tak, že si vykoledovalo v Olomouci budovu. Všichni nás plácali po ramenou, ale jakmile došlo na dotaz, kdo nás bude platit, přehazoval si nás magistrát s divadlem jak prašivou vačici. Když už náš provoz dotovali i studenti, řekl jsem dost a Studio uhasil. Po deseti letech jsme umřeli vestoje jako staří Irové.

* LN Jste velice pilný autor, mně se to jeví, že píšete tak pět her ročně. Pletu se?

Pleťte se, jo? Tři maximálně, ne? To je otřesné, já vím. Ale když já jsem teď několik let ve stavu rozparáděného vulkánu… A ty věci navíc nevypadají, že by byly kvantitou bité… To je vůbec nejčastější otázka – kde se to v tobě proboha všechno bere? Hm. Buď mám v hlavě jeden z nejvypracovanějších mozků téhle dekády, nebo je to jen kanystr s benzinem – já nevím.

* LN Některé hry mají spíš existenciální ladění a týká se to hlavně pánů a jejich problémů s identitou. Teď je jim tak kolem čtyřicítky a byli i mladší. Kolik je na tom autobiografického?

Psaní her je autoterapie. V některých mě opravdu snadno najdete – v Akvabelách, Kosmické snídani, Embryu, Mašínech. V mnoha se ale ani nemihnu. Hodně jsem se „odkopal“ v posledním textu – v Jedlících čokolády. To je sice prvotně hra o ženách, ale ten chlapík s devíti psy na vodítku…

* LN Od počátku si své texty režírujete sám. Nebylo by osvěžující nechat občas řádit na vlastním textu někoho jiného?

Ale já miluju, když režíruje mé hry někdo druhý. A dávám jim naprostou svobodu, nijak jim do procesu nezasahuji. Pokud mají o mém textu utkvělou představu, tak jen ať ji směle realizují. Mě to pak zpětně inspiruje. Třeba Vladimír Mrávek mi svou inscenací otevřel dveře do mnoha divadelních hlav. Od té doby mám v těch hlavách pronajatou garsonku. Vláďovi dík. Klicperák je má Továrna na čokoládu

* LN Z Olomouce jste se posunul do Hradce Králové, kde již třetím rokem umělecky šéfujete. Jak se tam cítíte?

Dostanete odpověď jak od Květy Fialové… Do omrzení opakuji, že Klicperák je moje Továrna na čokoládu. Realizuji se tu naprosto, mé blouznění má podporu ředitele Zemana a soubor je vyspělý a otužilý tak, že už se to snad doneslo i do Pardubic. Jsem ve správný čas na správném místě, řekl bych.

* LN Šel byste do Prahy a ucházel se tam o divadlo?

Teď na to díky Klicperům nemám ani pomyšlení. Až mě Hradečtí budou mít plné zuby, přitáhnu se svými hordami do Prahy.

* LN V Praze jste režíroval například Věc Makropulos, která byla přijata kontroverzně. Hodně jste to Čapkovi přepisoval, což je legitimní, ale nemělo by tam pak být David Drábek na motivy Čapkovy hry?

Na to těch pár připsaných vět skutečně nestačilo. Ani jsme to nenapsali s Čapkem dohromady jako Ledecký s Shakespearem Hamleta… Není to tak, že bych chtěl šplhat po Čapkových zádech ke hvězdám nebo se kasat – mrkejte, jak Čapka zmasím. To vůbec ne. Čapek je můj idol. Jde možná o určitý druh postižení, ale já prostě utkvěle cítím, čím tu věc musím upravit, vyztužit, doplnit, popřípadě kam vychýlit její vyznění. Je to spousta práce navíc, efektní nápad nesmí převálcovat myšlenku. Dost se na tom s dramaturgy nadřeme. Daleko víc než s Čapkem jsem zamotal v Brně s Našimi furianty. A plno lidí kafralo, že chtějí Furianty takové, „jak je myslel Stroupežnický“. O tom samozřejmě věděli kulové – prostě chtěli, abych obšlehnul populární Macháčkovu inscenaci z 80. let. Ale to já dělat nebudu. Nejsem kopírka.

* LN Právě jste uvedl svou další hru v Malém vinohradském divadle. O čem je a co vás na tomto souboru přitahuje?

Udělali jsme spolu už třetí inscenaci – Zvířata na toustech. Pojednává o životě divadelních herců v Praze. O kardinální otázce, kterou si musejí mnozí z nich položit: Jsem lepší herec, nebo číšník? Lidi z MVD obdivuju. Oni jsou spolužáci ze školy, co se rozhodli setrvat pospolu a založit si divadlo. Je to tvrdý donkichotský chlebíček. Připomíná mi to práci v Žirafách. Kompenzuji si v MVD svou rozmazlenost z velkých divadelních domů.

* LN Pronikáte i do zahraničí, třeba do Německa. Jak to vypadá, když vám tam uvedou hru?

No náramně se raduju, vyberu tu nejlepší košili, jedu tam a užívám si pozici zvědavého cizince ve městě. A lebedím si, když místní diváci reagují vřele. A Němci jsou obzvlášť na úrovni. Ti nejsou tak předposraní z experimentů nebo z politických textů jako dramaturgie českých divadel. Tam se chodí do divadla inspirovat a lámat si hlavu, ne se jen předžvýkaně „bavit“. I mnoho divadel u nás připomíná ty vykastrované kocoury…

* LN Loni vám bylo čtyřicet, cítíte, jak se blíží krize středního věku, nebo je to pořád v pohodě?

Čtyřicítka mi přijde bezvadná. Čas sice nepříjemně zrychlil, ale zase už lépe odhadnete, čemu nevěnovat energii, čím se nezabývat. Soustředěně žiju svým otcovstvím a vymýšlením her, vytvářím si z postav a dějů svou vlastní mytologii a kosmologii, obestavuji se svým fantazijním světem jako dítě leporelem. Nepotřebuju nikomu nic dokazovat, stal jsem se divadelníkem a vím to o sobě. A divadlem poslední dobou i slušně vydělávám, což se dřív nedělo. A pak je tu taky slečna jménem Henrieta. Ona je důvodem, proč tančím nahatý po kuchyni...

***

Představujeme

David Drábek (40) vystudoval filmovou a divadelní vědu na FF UP v Olomouci. V době studií založil Studio Hořící žirafy, pro které psal a režíroval hry, a autorské divadlo také zůstalo jeho doménou. Za hru Jana z parku získal v roce 1994 první Cenu Alfréda Radoka, ocenění získal poté víckrát. Je autorem řady úspěšně uvedených her (Akvabely, Ještěři, Náměstí bratří Mašínů atd.) V letech 1996–2001 pracoval jako dramaturg olomoucké činohry, později tamtéž vedl alternativní scénu Hořící dům. Působil v pražském divadle Minor, spolupracuje s Malým vinohradským divadlem, režíroval i klasiku (Věc Makropulos, Naši furianti). Od sezony 2008/2009 je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Letos v lednu byla na stanici Vltava uvedena jeho rozhlasová hra Koule, jejíž hlavní hrdinkou je bývalá slavná atletka.

Autor:

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...