Andrej Tarkovskij svůj film Solaris (1972) neměl moc rád, jeho výsledná podoba byla prý příliš kompromisní, vzdálená jeho původní (nepochybně maximalistické) představě. Mně ten snímek bohatě stačí takový, jaký je.
Kris Kelvin se ocitne na mysteriózní kosmické lodi, kde se k lidem přidávají jacísi nevítaní společníci, v jeho případě je to dvojnice jeho manželky Hari, jež se před lety po hádce s ním zabila. Ve všech ohledech dokonalá kopie ale zpočátku nemá tušení, jak Kelvinův vztah ke skutečné Hari skončil. Spolu s ním se v druhé polovině filmu ocitne v jakémsi kosmickém obýváku, zařízeném archaickým nábytkem a vyzdobeném reprodukcemi starých mistrů, když loď vstoupí do stavu beztíže. Svícen, jejž měl Kris v ruce, se vznáší, škrtne o křišťálový lustr, jemně to zacinká, ozve se Bachova hudba. Prostorem pomalu letí i obě postavy, Kris se přidržuje „Hari“, ta ho k sobě přitiskne, ve tváři má uspokojení a vyrovnanost ochranitelky. Ztrhaný Krisův obličej vyzařuje tíži vědomí marnosti odporu vůči lásce, která přišla nezvaná. Krátký zázrak pomine stejně rychle jako začal. Vše je jako dřív a úplně jinak.
