Sobota 2. března 2024, svátek má Anežka
130 let

Lidovky.cz

Tentokrát odjinud

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Minulý týden jsem byl v Cannes. Předávaly se tam ceny ve fotografické soutěži Sony World Photography Awards: pětačtyřicet tisíc účastníků, amatéři i profi. Hlavní hvězdy Elliot Erwitt a Marc Riboud, stařičký pan Riboud zde dostal ocenění za celoživotní práci. Za celým tím podnikem stojí jednak Sony, jednak World Photographic Academy, celosvětové prestižní těleso, zaměřené na udržení vysoké úrovně světových fotografických soutěží.

V kategorii „konceptuální fotografie“, což je fakticky volné umělecké téma, vyhrál slovenský fotograf Branislav Kropilák. Měl jsem z toho velkou radost, z několika důvodů. Branislav Kropilák je – aspoň částečně – můj žák, protože absolvoval školu v našem Institutu digitální fotografie. Dále: je Slovák, a co je to platné, nepředstírejme si, že Slováci jsou pro nás cizinci jako třeba Eskymáci. Nejsou. Máme k sobě blízko a to „československo“, teď už s malým č, v nás hluboce vězí. Ale to by ještě nebyl důvod, proč se o Sony World Photography Awards zmiňovat.

Za Branislavem Kropilákem přijel dvoučlenný televizní štáb ze slovenské zpravodajské televize TA3. Ta začala vysílat v září 2001 a vnímá naši „čtyřiadvacítku“ jako svoji mladší sestru.

Dovedete si představit, že by v Sony World Photography Awards dostal cenu český fotograf a že by dva lidé z ČT 24 jeli do Cannes s ním natočit rozhovor? Že by se laskavý český čtenář či divák či posluchač vůbec dozvěděl, že má nějaký Čech někde v dálné cizině úspěch?

Když se republika štěpila, mnozí z nás se dívali na slovenský nacionalismus skrz prsty. Mnohdy oprávněně. Nacionalismus má svoje odpudivé a směšné rysy. Ale pokud se projevuje zvyšováním národního sebevědomí a pokud se to zvyšování národního sebevědomí neděje skrze hulákání na ulici, mlácení cizinců a pivní žvásty, nýbrž skrze propagaci úspěchů vynikajících příslušníků národa, probůh, co proti němu mít?

Jen na okraj toho všeho: všimněte si, že se u nás píše o Milanu Kunderovi jako o „francouzském spisovateli“. No a když už jsem za hranicemi, dovolte ještě jeden postřeh, ještě jedno „to by se u nás nemohlo stát“.

Hned vedle Cannes leží Antibes a v něm v zámečku Grimaldi je Picassovo muzeum. Picasso tu žil a pracoval od srpna 1946 a dnes je tu významná sbírka jeho děl z prvních poválečných let. Ateliér měl ve velikém sále v druhém patře, maloval zde na vše, co mu padlo pod ruku, na plátno, papír, dřevo, cementové desky i na stěny. A zase, proč se o tom zmiňuji: uprostřed sálu sedí na zemi čtyřicet dětiček. Mají v rukou náčrtníky a malují „podle Picassa“. Ukazují si, štěbetají, vypadá to, že si povídají s Picassovými plátny.

Hodina kreslení.

Ale není to jen hodina kreslení. Je to hodina života v umění a života jako takového. Z těch stěn sálá energie a z pláten na zdi pověšených sálá energie ještě znásobená. Tyhle děti nebudou klást pitomé otázky typu: „Proč má ta paní obě oči na jedné straně nosu?“ A když někdo neklade tuhle pitomou otázku, je velká šance, že nebude klást jiné, podobně pitomé otázky. Bude vědět, že radost má tisíc a jednu tvářnost a že je třeba ji přijímat s pokorou, třeba v sedě na zemi s náčrtníkem na kolenou. No a kdo se naučí radost přijímat, ten ji dokáže dávat.

Jako třeba Branislav Kropilák svými fotografiemi billboardů v sérii oceněné na Sony World Photography Awards.

Autor: