Přestože technologická revoluce, která zuří v oboru bramborových čipsů, má podobné grády jako to, co se děje v mobilní telefonii či sociálních sítích, v novinách se o ní nedočtete. Osobně se domnívám, že spíše proto, že mezi novináři nyní dominují mladé dívky, jimž stud nedovolí veřejně spojit své jméno s tak zavrženíhodnou a nezdravou pochutinou, než že by se v redakcích málo kalilo, ale ať už jsou důvody jakékoli, je to škoda. Rychlost vývoje na tomto segmentu trhu i směr, jímž se nepopiratelně ubírá, totiž přináší mnoho poučení a z pohledu historika bude jednou jistě zajímavé sledovat cestu, kterou lidstvo tak svižně urazilo od „slaných brambůrků“ po „brambůrky s příchutí uzené s křenem“.
Podle mých zákulisních informací vyprovokoval chuťovou válku na českém území, do té doby relativně stabilizovaném v trojúhelníku česnekpaprika-slanina, významný zahraniční koncern, který slavil jisté úspěchy s některými extravagantnějšími dovozovými příchutěmi. Domácí výrobci nejdříve zareagovali po česku (například vhodně zvoleným novým jménem starého produktu, neboť „horská sůl“ zní rozhodně lépe než „slané“), pak však vytáhli do boje a pomocí evolučních skoků se dostali z éry „papriky“ přes období „pikantní papriky“ až k současným „feferonkám dvou barev“, bohatost druhů, které tato evoluce zplodila, je nepřeberná. Ve velikonoční tiskové zprávě jednoho z výrobců se uvádí: „Mladé koledníky jistě potěšíte Jemně solenými brambůrkami, pro pravé muže, milovníky masových příchutí, připravte třeba Uzené s křenem, a pokud vaši domácnost navštíví příznivec bylinkových příchutí, jistě nepohrdne Jarní cibulkou.“ A, obávám se, „brambůrky Mateřské mléko“ pro ty nejmenší koledníky na sebe nedají dlouho čekat.
Je pozoruhodné, jak rychle se brambůrky - kdysi tak hrdé na svůj zemitý, bramborový původ - adaptovaly a přejaly mimikry jiných pokrmů. Když jsem s průzkumem brambůrkových druhů začínal, „Uzené s křenem“ mi ještě připadaly extravagantní, ale po pár výpravách do supermarketů je dekadence druhů „Kysaná smetana a bylinky“, „Smetana s cibulí“, „Chilli a limeta“, ale dokonce i „Šunkový salám“ (toho si zvlášť povšimněte, protože jeho dvojité mimikry - brambory, které se tváří jako salám, jenž se tváří jako šunka - jsou skutečně unikátní) či „Hovězí na cibulce“ a „Chalupářský špíz“ trumfla na celé čáře. Ale ačkoliv jsem byl svědkem brambůrkové prehistorie a tolikrát si tehdy přál, aby do těch připálených kousků nasypali aspoň papriku (anebo alespoň použili méně vyjetého oleje), dnes mi při pohledu na chipsy s příchutí „jarní hříbky ve smetaně“ vhrkly slzy smutku do očí, protože jaký lepší symbol zmaru, zkázy mravů, odklonu od podstaty věcí, jež vidíme všude kolem sebe, bychom už mohli chtít. Brambůrky zbavené své identity, ó tempora, ó brambomóres.
No prostě kdybych za rohem nenarazil na regál s novinkami a nespatřil tam „Smažené brambůrky s příchutí brambor pečených v ohni“, pláču doteď. Ale brambůrky s příchutí brambor!? Světlo na konci tunelu!
