Selhání základní funkce Ústavního soudu. Shromažďování dat je zásah do soukromí, říká právník

S kým jste si v posledním půl roce volali, odkud jste hovor prováděli, jak dlouho jste telefonovali a kdo byl v tu chvíli s vámi. To vše musejí operátoři uchovávat pro případ, že by se k těmto metadatům, jak se vaše uživatelské údaje nazývají, chtěla dostat třeba policie.

Předseda Ústavního soudu Rychetský: Česko by nemělo být v EU příliš spojováno s visegrádskou čtyřkou

Impuls na zrušení legislativy vyšel od organizace Iuridicum Remedium, jejímž ředitelem je právě Vobořil. Návrh, který žádal dotčenou legislativu zcela zrušit, poté podala skupina 58 poslanců ze šesti různých parlamentních stran. Ústavní soud se po vyjádřeních a výpovědích několika různých institucí i jednotlivců rozhodl návrhu nevyhovět. Z pléna soudu se na stranu poslaneckého návrhu postavila pouze ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, jejíž protikladný posudek je součástí nálezu Ústavního soudu. Vobořil v rozhovoru pro server Lidovky.cz tvrdí, nejvyšší soudní instance nedodržela svou funkci a spokojila se s prostým konstatováním bezpečnostních složek, že ony ta data jednoduše chtějí.

Lidovky.cz: Považujete své námitky v situaci, kdy lidé souhlasí se zpracováváním svých údajů při různých registracích na internetu téměř denně, za realistické?
Je potřeba odlišit, kdy dáváte vědomý souhlas a máte možnost se rozhodnout, a případy, kdy sběr dat nařizuje zákonem operátorům stát. To jsou dvě diametrálně odlišné situace. Řada lidí samozřejmě souhlasy se zpracováním svých dat rozdává jako na běžícím pásu a příliš nepřemýšlejí, jaké to může mít důsledky. Mnoho lidí o tom ale naopak přemýšlí, zvažuje či souhlas dát, či nedat. Ústavní soud by měl chránit i lidi, kteří si svého soukromí váží. Od toho tu je. Podobné vysvětlení použil ve svém vyjádření i zpravodaj návrhu doktor Jirsa, příliš přiléhavé ale dle mého názoru není.

Jan Vobořil Advokát, vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a hospodářské a sociální dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti pracuje jako ředitel právnické organizace Iuridicum Remedium, kde působí také jako právní expert. Specializuje se na právní aspekty ochrany osobních údajů a soukromí.

Lidovky.cz: Problém je tedy v tom, že si lidé nemohou zvolit operátora, který by jejich uživatelská data zpracovávat nechtěl?
Samozřejmě. Současná legislativa nařizuje všem poskytovatelům služeb elektronických komunikací, aby data sbírali a šest měsíců uchovávali. Žádná výjimka není možná. Důvod přitom nijak nesouvisí s tím, co by operátoři potřebovali k tomu, aby jejich služba fungovala.

Lidovky.cz: V odůvodnění Ústavního soudu se objevuje i prohlášení ministerstva průmyslu a obchodu k vyhlášce z roku 2012. Ministerstvo tvrdí, že vyhláška zajistila kompromis mezi ochranou soukromí, technickými možnostmi operátorů a potřebami státní kontroly. Jak takový kompromis hodnotíte?
Každý má jinou představu o kompromisu. Z mého pohledu je problém v tom, že ta vyhláška provádí zákon, který je principiálně nepřijatelný. Pokud bereme za nepřijatelné plošné sledování elektronických komunikací, musíme mít nutně problém i s touto vyhláškou, která upravuje zejména druhy údajů, které se mají plošně uchovávat. V tom nám Ústavní soud bohužel za pravdu nedal. Rozchází se zde diametrálně s judikaturou Soudního dvora EU, který opakovaně označil princip data retention za nepřijatelný. Operátoři jsou tak v nezáviděníhodné pozici, kdy evropská legislativa říká, že plošně data sbírat nesmějí a česká legislativa jim říká, že naopak musí. Ústavní soud v nálezu judikaturu Soudního dvora zmiňuje, ale nijak se s ní nevypořádává.

Lidovky.cz: Argumentace našeho Ústavního soudu je ale podobná nařízení Evropského parlamentu a Evropské rady z roku 2016, tedy známému GDPR. Tam se hovoří o „rovnováze mezi ochranou základních práv a rozvojem komunikačních technologií“. Ústavní soudci navíc tvrdí, že bez sběru dat by elektronická komunikace ani nebyla možná. Nebrzdilo by tedy omezení sběru dat technologický rozvoj?
To se směšují dvě věci. To, co bylo napadeno, přece vůbec nesouvisí se sběrem dat, která jsou používána pro technický přenos, vyúčtování či reklamace. Účelem data retention není zajistit poskytování služeb nebo jejich účtování, ale jen a pouze zásah do soukromí, jak to ostatně v disentním stanovisku k rozhodnutí ústavního soudu píše i soudkyně Šimáčková. Lze samozřejmě vést diskuze o tom, zda jde o zásah odůvodněný nebo ne, kde se s Ústavním soudem neshodujeme, ale nelze tvrdit, že bez data retention by lidé nemohli telefonovat.

Lidovky.cz: Pokud si vypůjčím argumentaci ústavního soudu, tak po zrušení data retention by policie získávala informace jinými prostředky. Jinými slovy to dává legislativní rámec.
Okruh uchovávaných údajů s data retention a bez něj by byl jiný. Operátoři uchovávají nějaká data, ale v jiném rozsahu. Podle legislativy, kterou jsme napadli, musí třeba navíc uchovávat půl roku lokalizační údaje, ze kterých lze zjistit, kudy se v posledním půlroce pohyboval každý uživatel mobilního telefonu. Taková data operátoři běžně uchovávají hodiny, maximálně dny. I provozní data o tom, kdo si s kým telefonoval, jsou obvykle uchovávána po kratší dobu. Co se týče pravidel pro vyžadování údajů, tak ty jsme samozřejmě nijak rušit nechtěli, naopak jsme požadovali jejich zpřísnění.

Lidovky.cz: Jedním z nejsilnějších argumentů pro povinný sběr dat je jejich využitelnost pro policejní vyšetřování. Jsou určitě i případy, kdy by oběť trestného činu svá data ráda pro potřeby vyšetřování poskytla. Jenže by, pokud by vaše stížnost prošla, nemohla. Kde by měla v takových případech být hranice?
Ústavní soud v této věci argumentuje způsobem, který naznačuje, že kdybychom data retention zrušili, všechny využitelné elektronické stopy přestanou existovat. Těch je přitom obrovské množství. Operátoři i poskytovatelé různých webových služeb shromažďují pro různé účely celou paletu rozličných dat. Ke všem těmto datům se policie může za určitých podmínek dostat a platilo by to stejně i v případě, kdyby ústavní soud našemu návrhu vyhověl. Pouze by data nebyla plošně shromažďována bez vazby na službu jenom kvůli potřebám bezpečnostních složek.

Lidovky.cz: Jak jste se snažili ústavní soudce přesvědčit?
Předložili jsme třeba policejní statistiky kriminality, bohužel Ústavní sod je označil za neprůkazné. Přitom z nich vyplývá, že v letech 2011 a 2012, tedy poté, co Ústavní soud v roce 2011 zrušil po našem prvním návrhu povinnost operátorů data uchovávat a policie tak tato data neměla po dobu necelých dvou let k dispozici, nedošlo k žádnému zvýšení kriminality nebo snížení její objasněnosti. To se netýká jen kriminality obecně, ale také specificky trestných činů, u nichž jsou tato data dle policie hojně využívána, což je třeba závažná násilná kriminality. Týká se to dokonce i trestných činů, u nichž policie tvrdí, že by je bez těchto dat prakticky nebyla schopna objasňovat, což jsou trestné čin páchané na internetu, jako jsou podvody, porušování tajemství dopravovaných zpráv, stalking, hacking a podobně. Tedy zjevně i v době, kdy neexistovala povinnost, po jejímž zrušení jsme volali, byli policisté schopni trestnou činnost vyšetřovat stejně úspěšně, jako tomu bylo v době, kdy jsou data plošně uchovávána. Stejná možná překvapivá zjištění plynula i z výzkumů realizovaných v Německu. Ústavní soud bohužel toto odmítl a spokojil se se slovy policie, státního zastupitelství a ministerstva vnitra, kteří vedle tvrzení, že data prostě potřebují, předložili jen kazuistiky případů, kdy data pomohla při vyšetřování, nebo při něm naopak chyběla. Statistická data o potřebnosti data retention nepředložili.

Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu.

Lidovky.cz: Známý český právník Tomáš Sokol před soudci uvedl, že podle jeho zkušeností jsou data od operátorů jen nepřímým a podpůrným důkazem. V tom s ním asi souzníte…
Ta data se skutečně používají spíše při základní orientaci v případu, nejsou moc používána jako přímé důkazy v trestních řízeních. Přesto policisté podávají statisíce žádostí o výpisy ročně. Dozvíte se, že se v danou dobu třeba na jistém místě vyskytovala určitá telefonní čísla. Jak už bylo řečeno, tak statistiky dokazují, že policie dokáže trestnou činnost bez problémů vyšetřovat i bez data retention. Dostáváme se tedy do situace, kdy máme na jedné misce vah plošné monitorování populace a ukládání dat o tom, kde jsme se poslední půl rok pohybovali a s kým udržujeme sociální kontakty, a na druhé misce vah máme zjištění, že plošné uchovávání dat nevede ke snížení míry kriminality ani její objasněnosti, což jsou nepochybně dva hlavní cíle bezpečnostní politiky. V takovém případě nechápu, kde je ona potřebná vyváženost.

Lidovky.cz: Máme tu ale případy jako vražda slovenského novináře Jána Kuciaka, kde pomohla data z map společnosti Google. Také teroristické organizace používají často s úspěchem různé elektronické komunikační služby. Nedali bychom zákazem sběru dat takovým aktivitám „bianco šek“?
Jenže třeba Google Maps nejsou službou elektronické komunikace, takže se jich data retention netýká a data Google uchovává pro jiné účely. Navíc v době vraždy tohoto novináře byla již povinnost data uchovávat na Slovensku ústavním soudem zrušena. Je důležité rozlišovat, na koho se ta legislativa vztahuje. Primárně se vztahuje na mobilní operátory a poskytovatele internetových připojení. Už se ale netýká poskytovatelů služeb informační společnosti, kam by spadal třeba Google, Facebook či Seznam. Tyto služby povinnost data uchovávat nemají. Data se tak nemusí uchovávat v řadě stále populárnějších aplikací pro komunikaci, jako je WhatsApp, Messenger a jiné, které dnes často nahrazují klasické komunikační prostředky jako telefony, SMS či e-maily. Uchovávání metadat je tedy při své plošnosti vlastně hodně děravý nástroj. Zločinci či teroristé nemají problém komunikovat tak, aby se jich sběr dat v rámci data retention netýkal. Nakonec tedy máme k dispozici data o těch, kteří nic špatného nedělají, nemají technické znalosti nebo jednoduše nemají takovou motivaci se sledování bránit.

Advokát Jan Vobořil se specializuje na problematiku ochrany osobních údajů a soukromí.

Lidovky.cz: Pokud to chceme vztáhnout na evropský kontext, Ústavní soud tvrdí, že se česká legislativa v Evropě nevymyká. Použijeme-li ale vaši logiku, tak se v Evropě šlape po lidských právech…
Nejsem si jistý, co Ústavní soud myslí slovem „nevymyká“. Soud v nálezu totiž uvádí příklady zemí, kde přijali řešení, které je vůči soukromí mnohem méně invazivní a také funguje. Třeba v Německu platí relativně nová legislativa, podle které se data uchovávají mnohem kratší dobu a pro přístup k datům platí různá pravidla podle závažnosti vyšetřovaných trestných činů. Ústavní soud sice uvedená řešení sám v rozhodnutí uvádí jako možná, ale vzápětí bez jasného důvodu vlastně rezignuje na to, aby prosadil minimalizaci zásahu do práva na soukromí tím, že by jimi přikázal nahradit naši mnohem invazivnější úpravu. Minimalizace je přitom jedna z hlavních zásad, která by měla být kritériem toho, zda je nějaký zásah do základního lidského práva přijatelný nebo nikoli. Toto ostatně rovněž kritizuje disentní stanovisko k rozhodnutí soudu.

Drahá data v Česku? Operátoři mají společný zájem na vysokých cenách, tvrdí strážci trhu

Lidovky.cz: V Německu funguje princip přezdívaný data freeze, podle kterého je sběr u konkrétního člověka zahájen až po pokynu od orgánu činného v trestním řízení. Byla by to podle vás u nás schůdnější cesta?
Podobná legislativa platí třeba také na Slovensku. Tamní Ústavní soud totiž národní úpravu data retention zrušil. Data freeze, tedy jakési rychlé zmražení dat, která uchovávají operátoři, je opatřením, které může do jisté míry sběr metadat suplovat. Samozřejmě má ale i své limity, protože nejde o plošné preventivní uchovávání všech údajů. Jako kompromis si dokážu představit kombinaci data freeze s úpravou uchovávání dat po nějakou velmi omezenou dobu.

Lidovky.cz: Policejní plukovník Vladimír Šibor, ředitel Útvaru zvláštních činností, před soudci argumentoval, že je princip data retention je méně invazivní například s používanými odposlechy. Nedochází tu tedy, v porovnání s odposlechem, k onomu kýženému kompromisu?
Zásadní rozdíl je zde v tom, že data uchovávaná v rámci systému data retention jsou pohled do minulosti, zatímco odposlechy do budoucnosti. To je třeba oddělit, využití obou nástrojů je odlišné.

Lidovky.cz: A není tomu naopak? Nedá se z metadat vyčíst více, než z odposlechů?
To záleží na tom, co je obsahem komunikace. Ústavní soud v nálezu došel ke správnému závěru, že metadata o komunikaci mohou být za určitých okolností mnohem citlivější, než obsah komunikace. Důvodem je třeba to, že jde o data, která lze na rozdíl od obsahu komunikace mnohem lépe počítačově zpracovávat.