Irské referendum bude jistě tématem pro řadu následujících měsíců, a tak stojí za to podívat se na argumenty, které se cyklicky opakují už od francouzského a nizozemského NE euroústavě a bezpochyby se budou vracet v každé debatě o postirském scénáři.
„Lisabonská smlouva je dílo nevolených bruselských byrokratů.“ Není. Není nic tak krystalicky odvozeného od vůle národních politiků jako základní smlouva unie. Na úplném začátku stál dlouholetý belgický premiér Guy Verhofstadt, gros práce kočíroval Valéry Giscard d’Estaing, bývalý přímo zvolený francouzský prezident. Přeměnu euroústavy v Lisabonskou smlouvu řídila Angela Merkelová, německá kancléřka, a ptala se na názor Sarkozyho, Blaira, Junckera, Topolánka. Zvolených politiků, kteří nejsou „odtržení od reality“.
„Smlouva je elitářský projekt, a proto dostala na frak. Smlouva je výplodem politických elit.“ Ale moment, tak to nemá být?
Pokračování na straně 10
Vážení, vyložte eurokarty...
Dokončení ze strany 1
Copak Washingtonskou dohodu o založení NATO, kterou nikdo nenapadá jako výplod elit, sepsali - se vší úctou k tomuto cechu - zedníci?
Stejná česká elita, která podepsala „Lisabon“, se teď chystá k podpisu protiraketové obrany. I americký radar je projektem elit - a elity, ne řadoví občané, by jej měly sestavit a rozhodnout o něm. Přece od toho elity máme: aby viděly za roh, věděly víc než my.
Výstižně to nedávno řekl irský eurokomisař Charlie McCreevy. Četl jen shrnutí Lisabonské smlouvy a i tomu měl problémy rozumět. „Ale je na tom něco divného? Četl někdo z Irů finanční zákon a rozuměl mu? Důležité je, že jsem mu rozuměl já a poslanci,“ dodal v narážce na fiskální balíček, jehož byl ještě jako ministr financí Irska autorem.
„Je skandální držet smlouvu při životě, když dostala jedno NE. Pravidla říkají jedno zamítnutí, všechno pryč. Jasné jak facka.“ Je ale tolik nepochopitelné, že se politici nechtějí hned vzdát projektu, který prošel v osmnácti státech čítajících 400 milionů lidí, stop mu řeklo 110 tisíc lidí v jedné zemi - rozdíl mezi Iry hlasujícími pro a proti -a s jehož „smrtí“ půjdou do kytek podle autorů, národních politiků, důležité změny bloku?
Kritici jsou zpravidla ochotní přiznat složitost národní politice, ale často ji odmítají přiznat té evropské. Příklad: není skandálnějšího člena české vlády než Jiří Čunek. Komentátoři by měli dnes a denně požadovat premiérovu hlavu, že nepřiměl Čunka k rezignaci. Jenže vyhozením jednoho šéfa lidovců by se rozpadla celá vláda, s ní šly do kytek i reformy, jejichž prosazení považuje vláda za důležité pro tuto zem, takže pro premiéra máme pochopení. Proč nemáme pochopení také pro politiku o patro výš?
Irsko odmítlo nejen jednu smlouvu, ale za všechny celou současnou unii. Irové jsou na tom jako nikdy předtím, je z nich sebevědomý národ a mají luxus říct „dobře už bylo, nechceme změny, s nimiž přichází nejistota“. Takhle lze irské NE -osekané od blouznivých argumentů s potraty, homosexuály atd. - číst.
Evropská komise si nechala udělat průzkum důvodů veta a z něj vyplývá, že 70 procent hlasujících proti tak učinilo proto, že nabyli dojmu, že smlouva se ještě může změnit. Pokud na takovou možnost ostatní státy přistoupí a irská vláda zjistí, že má smysl zkusit vyjednat úpravy v irský prospěch, odpoví se tím 70 procentům tábora NE, „Lisabon“ bude resuscitován a Irové zřejmě půjdou znovu k referendu.
Jestliže ale Brian Cowen po schůzkách s táborem NE uzavře, že si Irové jednoduše chtějí dát od unie pauzu - protože dobře už bylo a změny s sebou nesou nejistotu -Lisabon končí. Trestat za to Irsko, byť bude pod velkým tlakem a někteří eurofundamentalisté o tom jistě sní, naštěstí nepůjde, vzhledem k jeho členství v eurozóně.
A co rovnou vystoupit z EU?
Teď k Česku. Na dnešní schůzku do Bruselu jede česká vláda s názorem „nepohřbívejme, ale ani neoživujme“. Tento postoj si může dovolit do doby, než Ústavní soud rozhodne, zda je, či není Lisabonská smlouva v souladu s českou ústavou. Pokud bude verdikt soudců kladný, musí Topolánkův tým přiznat barvu. Buď pokračovat v ratifikaci, a v tom případě bude muset premiér vybojovat tvrdou bitvu se svojí vlastní stranou a vsadit na to hlavu.
Nebo nepokračovat. V takovém případě by ale bylo dobré to také doříct - nechat hlasovat rovnou o vystoupení z EU. Jednou provždy by to vyřešilo trauma hlavní vládní strany a oddychla by si ODS i unie.
Pokud by se Češi přiklonili k Evropě, Mirek Topolánek by se měl ptát, jestli nenastal moment konečně se postavit zdroji zakomplexované nenávisti vůči sjednocujícímu se okolí Česka - Václavu Klausovi. V tomto případě by si oddychla celá zem a nejvíc voliči ODS. Ti totiž dostali Čechy do Evropy a drží je tam.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ stálá zpravodajka LN v Bruselu
