Pátek 3. prosince 2021, svátek má Svatoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Žena „sešívající“ sochy autogenem

Česko

Věra Janoušková, která zemřela 12. srpna ve věku 88 let, patřila k nejoriginálnějším českým sochařkám druhé poloviny minulého století. Byla nejen pozoruhodná umělkyně, ale také nevšední žena se smyslem pro sebeironii, zábavná glosátorka svého nelehkého života a skvělá vyprávěčka. V četných rozhovorech líčila, jaká byla atmosféra na pražské Vysoké škola uměleckoprůmyslové, jak byl k jejich způsobu práce tolerantní profesor Josef Wagner, i když chápal, že studentům byl bližší Otto Gutfreund.

Hrnce, sběračky, karmy, kusy sporáků...

Věra Janoušková se brzy seznámila se svým budoucím mužem, sochařem Vladimírem Janouškem. Jejich cesty se pak spojily ve skupině UB 12, ve které se soustředily budoucí výrazné osobnosti. Ať už to byl Stanislav Kolíbal, Jiří John, Adriena Šimotová, Václav Boštík a další. Každý byl jiný, ale spojovala je touha po svobodném projevu a tolerance jednoho ke druhému. Jejich první společná výstava v Československém spisovateli (dříve Topičově salonu) vyvolala odpor v médiích a hlavně u jedné redaktorky Československého rozhlasu, která výstavu odsoudila především z ideového hlediska. Následkem toho začaly do výstavní síně proudit davy.

Janoušková patřila k umělcům, kteří zkoušeli nové cesty. Ke své tvorbě využívala různé nalezené předměty, které ovšem dál zpracovávala. Byly to například kovové prvky nebo staré smaltované nádobí – hrnce, sběračky, součásti plynových sporáků nebo karmy, bandy od motorky atd. V přístěnku u garáže a v části zahrady měla shromážděný materiál, který vždy přes léto zpracovávala. Tyto předměty párala autogenem, a jak říkala – svařováním vlastně „sešívala“, jak se to naučila v ručních pracích. Většinou pracovala zcela bez ochranných prostředků. Klidně naboso a bez brýlí, naštěstí se jí nikdy nic nestalo. Vytvářela půvabné a vtipné figury, které těžily z jejích postřehů a nevyčerpatelné představivosti. Jejím druhým oblíbeným materiálem byl osinkocement, z nějž vznikaly bílé sochy. Ten také užívala od počátků, takže se vlastně v její tvorbě rozvíjely vedle sebe dvě základní linie. Stejně důležitá byla pro její vývoj koláž. V ní často užívala vrstvy plakátů, které strhávala z reklamních ploch. Často si přitom vysloužila napomenutí přísných spoluobčanů. Během normalizace takřka nevystavovala, stejně jako její muž Vladimír Janoušek. Tomu dokonce několikrát výstavu na poslední chvíli zakázali. Přitom nás například spolu s Jiřím Kolářem reprezentoval na světové výstavě v Ósace. Jeho plastika vojsko napadající skleněnou řeku života René Roubíčka počínající normalizace klasifikovala jako sovětské okupanty. Nejenom z těchto důvodů Janoušek celá sedmdesátá a osmdesátá léta nedostal takřka žádnou šanci. A protože měl nemocné srdce, tak toto šikanování nakonec nepřežil.

Sochařka se dožila velkých výstav až po politické změně v roce 1989. Měla velkou retrospektivu v Městské knihovně, která tehdy ještě spadala pod správu Národní galerie. Potom jí uskutečnilo velkou výstavu Artcentrum Egona Schieleho v Českém Krumlově. Brněnská Galerie Aspekt jí zase zorganizovala výstavu v Mánesu, a dokonce k ní vydala monografii. Jinou publikaci o ní napsal Jaromír Zemina, jeden ze dvou teoretiků skupiny UB 12, který její dílo od počátků sledoval.

Věra Janoušková byla vždy velkorysá a toho často zneužívali různí sběratelé, kteří z ní řadu děl vylákali. Pak však byla založena Nadace Věry a Vladimíra Janouškových, která si dala za úkol shromažďovat a dokumentovat umělecká díla obou manželů, starat se o jejich odkaz a připravovat jejich výstavy. Po dohodě se sochařkou byla všechna díla v jejím ateliéru zaznamenána a nadace dokázala ještě další díla nakoupit či jinak získat zpět. Také mapuje jejich realizace ve veřejném prostoru, které jsou mnohdy díky nevědomosti majitelů různých budov ohroženy.

Nadace vznikla s myšlenkou, že v nádherném ateliéru, který navrhoval ve volně neofunkcionalistickém stylu Vladimír Janoušek, se po smrti sochařky otevře muzeum. Mohlo by se stát chloubou Prahy, budova stojí v krásném prostředí poblíž centra a přitom v přírodě na kraji lesa. Mohl by se propojit vnitřní i vnější prostor, takže by vznikla instituce v mnohém podobná newyorskému Noguchiho muzeu. Doufejme, že se tedy tento záměr podaří naplnit. Manželé Janouškovi, oba vynikající čeští umělci, kterým komunistický režim znepříjemňoval život, kde mohl, by si to zasloužili.

O autorovi| JIŘÍ MACHALICKÝ, Autor je historik umění

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!