15. května 2006 19:28 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Teď už jsem beránek

Jaroslav Plesl | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jaroslav Plesl | foto: Lidové noviny

PRAHA V Praze se zprvu trápil, přišel ze Zlína a měl pocit, že v novém angažmá v Dejvickém divadle je jen do počtu. Dnes je Jaroslav Plesl zatím posledním Hamletem na českých jevištích. Senzitivním a ironickým zároveň.

Křehce vyhlížející mladý muž ovšem podle svých slov byl za studií na JAMU černou ovcí, která kazila ročník.

Neseklo to s vámi, když jste se dozvěděl, že máte hrát Hamleta, který byl původně pro Ivana Trojana?
V prvním obsazení jsem měl hrát Horácia. V té době jsem zrovna dotáčel film s Robertem Sedláčkem a jel jsem z natáčení. Mirek Krobot mi zavolal do auta a oznámil mi, že by chtěl, abych hrál Hamlet. Moc jsem se neradoval, hlavně jsem se lekl, ale hned jsem věděl, že to vezmu. Aby taky ne.

Krobot přišel se zajímavou koncepcí. Jak vznikala?
Všechno se rodilo při zkouškách, pan Krobot to nikdy nemá nalinkované, inscenace se vyvíjí od zkoušky ke zkoušce. Ve zlínském Hamletovi jsem hrál Hrobníka, ale žádné Hamlety jsem neviděl, já jsem navíc strašný divák a divadlo z té druhé strany mě moc nebaví. Kroutím se na sedadle, musím sedět na kraji, abych mohl odejít. K Hamletovi jsem přistupoval jako k nepopsanému listu papíru, žádné poznámky jsem nestudoval, vycházel jsem ze sebe a z toho, co mi říkal režisér. A ten mi opakoval: „Vykašli se na to, že je to slavná role a že se od tebe něco očekává.“ A taky musím říct, že to ani nebyla má vysněná role, tu já nemám. A pak - kdyby to byla pro mě meta, tak jsem už skončil, že?

Jste z té práce vysílený?
Docela ano, byly to intenzivní čtyři měsíce a tak jsem teď v divadle poprosil o volno, abych se dal do kupy a nezkouším.

Proč jste z Hradce Králové šel studovat JAMU do Brna, nebyla by lepší Praha?
Byla, jenže mě nevzali. Měl jsem za sebou střední pedagogickou školu v Litomyšli, obor vychovatel, ale kupodivu tam nebyly jen samé holky, bylo nás devět kluků. Celou dobu jsem ale hrál amatérské divadlo, jmenovalo se Kalamita. A na základce jsem zpíval ve sboru - v Boni Pueri a taky nadšeně recitoval, absolvoval jsem různé soutěže a přehlídky. V Kalamitě jsme dokonce uváděli i vlastní kusy, například sci-fi, dramatizaci Ivo Kmínka Buďme zemi lehcí, tam jsem hrál zlého opata. Na žádné přehlídky jsme ale nejezdili, jen jsme si to tak hezky patlali doma v Litomyšli. Pak se soubor rozpadl a já jsem rok dojížděl stopem do jiného souboru do Svitav. Tam jsme dělali i různé dílny, to se mně dost líbilo, bylo to takové dobrodružné, přespával jsem pod klavírem.

Správně byste tedy měl prohánět dětičky na internátu. Jak jste se vůbec k tomu přefeminizovanému školství dostal?
Taky díky rodinné tradici, babička byla učitelka, maminka je učitelka, no a nešel jsem na gympl, protože jsem měl potíže s matikou. Po maturitě v roce 1993 jsem se hlásil na DAMU a při přijímačkách jsem se dostal do druhého kola, do třetího jsem už neprošel. V komisi seděli ještě Petr Čepek, Jiří Adamíra a také Věra Galatíková. Byli hodní, ale já jsem nebyl moc připravený, podcenil jsem to.

Vrátil jste se mezi učitelstvo?
Ne, ještě jsem se hlásil na filozofickou fakultu do Olomouce, chtěl jsem studovat dějiny umění. A úplně jsem zapomněl, že jsem si ještě dal přihlášku na JAMU, ale ne na herectví, na výchovnou dramatiku. A tam mě vzali. Problém byl v tom, že jsem ani pořádně nevěděl, na co se hlásím a po dvou letech jsem zjistil, že to nemůžu dělat. Je to v podstatě učitelský obor a já už jsem to koulení kaštanů a omotávání bavlnkou, které mají rozvíjet tvořivost a citlivost, nemohl ani vidět. Václav Martinec mně nabídl přestup na herectví, ale s podmínkou, že musím udělat dobře předváděčky a složit tzv. malé státnice na dramatické výchově, z kterých mě předtím vyhodili - tam jsem totiž nepochopil, co po mně chtějí, měl jsem pocit, že mluví arabsky. Ale sebral jsem se, obojí dopadlo dobře a já se dostal na herectví a šel jsem znovu do prvního ročníku.

Vaše první angažmá bylo ve Zlíně, kde „jezdí autobus od portálu k portálu„. Nebyl to pro vás šok, když jste se dostal na malé jeviště Dejvického divadla?
Byl. Tam, kde ve Zlíně začíná hlediště, je v Dejvicích poslední řada. Když jsem přišel, Ivan Trojan mi řekl, že hraju jak z pohádky. Přebíral jsem roli v Erendiře a v jedné scéně jsem se měl divit. Tak jsem udělal názorné gesto, jak jsem byl zvyklý ze Zlína, a oni mi říkali, to je dobrý, to tady nemusíš.

Do Dejvic si vás přivedl Miroslav Krobot?
Režíroval ve Zlíně Chytrolína a Hňupa od Coline Serreau. Já jsem tam zrovna končil první sezonu a celou dobu jsem hrál dost slušný role, začínal jsem jako Chlestakov v Revizorovi a pak mě potkala všechna oblastní terna, počínaje Vodníkem v Lucerně a Tibergem v Manon Lescaut konče. On mi pak čtrnáct dní po premiéře zavolal, že by mě chtěl do angažmá. Jenže já ve Zlíně byl taky na civilce a nemohl jsem hned odejít, musel jsem tam ještě rok setrvat. A pan Krobot ten rok počkal.

Po dvou letech na oblasti a hned do Prahy. To jste se asi zaradoval?
To víte, že ano. Praha je samozřejmě metou každého herce, i když ve Zlíně v divadle to bylo fajn, město je taky pěkný, ale je to moc daleko. Já jsem z Čech, rodiče mám v Hradci Králové a byla to pro mě nepředstavitelná dálka. Kontakty jsem ale nepřetrhal hned, jezdil jsem dohrávat. A dodnes tam mám řadu přátel.

V Dejvickém jste už pět let a je to jedno z mála divadel, kde si herce „vyzobávají“ i filmaři. Teď došlo i na vás a právě jste dotočil dva filmy. Které to jsou?
Grandhotel s Davidem Ondříčkem a Pravidla lži s Robertem Sedláčkem. V prvním hraju kluka, který prodává zázračný nápoj, je to takový pozoruhodný týpek, a ve druhém mám roli schizofrenního sebevraha. Jsou to role středního rozsahu, i když samozřejmě nevím, co se s tím ještě stane ve střižně. Ondříček se chodí na nás pravidelně dívat a líbil jsem se mu v improvizacích s Jardou Duškem. Robert Sedláček mě viděl jako Ginsberga v Sendvičích reality.

V Praze jste začínal prakticky od nuly. Jak vám bylo?
Nejdřív jsem byl ohromně šťastný, chodil po městě a kochal se tím, že jsem tady. Pak přišla deprese, první věc, kterou jsem zkoušel, byly Příběhy obyčejného šílenství, kde jsem hrál Vojáka z Čečny a měl jsem jediný výstup a ještě mně nebylo vidět do obličeje. Ze Zlína jsem byl namlsanej, tam jsem hrál hlavní role, a taky jsem ješitnej. Když se to sečetlo, tak jsem pěkně dostal přes hubu a byl z toho vyřízený. K tomu se ještě přidalo, že v Praze lidé komunikují jinak než na Moravě, je tu jiný způsob humoru a já jsem se cítil hrozně. Pak jsem hrál Andreje ve Třech sestrách a bylo to lepší. Ale stejně jsem míval příšerné stavy, třeba jsem jel ze zkoušky a tak jsem se třásl, že jsem musel vystoupit z metra a jít se projít. Jsem přecitlivělý a všechno se mě dotýká a do toho ještě paranoia - někdo se na mě blbě kouknul a už jsem se v tom plácal. Že mě nikdo nemá rád, všichni na mě kašlou. První sezona byla krušná.

Měl jste kde bydlet?
Ani ne. Nejdřív jsme bydleli s Ladou Jelínkovou a Honzou Budařem ve Vršovicích v jedné místnosti. To tedy moc nešlo, takže jsem šel na Žižkov, tam zase nebyla koupelna ani záchod. Teď jsem koupil jedna plus jedna na sídlišti, tam si chodím lízat rány.

Jste trémista?
Strašlivej. Premiéry nesu velmi těžce.

Jak se to projevuje?
Čtyři dny před premiérou nespím. Málo jím, nebo pak zase hodně, extrémně kouřím. V den premiéry jsem totálně vyřízený, jsem mimo, nedokážu přijímat žádné informace. Nic nepomáhá, žádné dechové cvičení. Jednou jsem si to takhle zkoušel a prodýchal jsem se k parádní trémě - nemohl jsem se ani hýbat. Už vím, že se toho nezbavím. Bavil jsem se o tom se Standou Zindulkou a ten mně to potvrdil a vyprávěl mi o panu Záhorském, který také trpěl velkou trémou a ve stáří ji měl ještě horší. Asi to tak bude, protože když se podívám zpět, tak to postupuje.

A nepomůže vám uvědomit si, že když to zkazíte, nikdo neumře, nic se nezboří.
To já samozřejmě vím, ale není mi to nic platné. Největší riziko je, že se to někomu nebude líbit a kvůli tomu se asi fakt svět nezboří, ale mě ničí ta zodpovědnost.

Při zkoušení nebo třeba při filmování vás to tak nebere?
Jak se to vezme. Když jsem teď točil s Davidem Ondříčkem, taky jsem se bál, abych neměl trému. Říkal jsem si - vždyť vlastně každý záběr je jako premiéra. David viděl, jak hraju v divadle, zhlédl řadu inscenací a vybral si mě. Přesto jsem šel na casting a ten jsem - klasika -zkazil. Totální křeč, příšernost, vyráběl jsem legraci, abych tu roli dostal. David mi pak telefonoval a říkal, já ti tu roli dám, ale chci s tebou zkoušet . Jestli ti to nepůjde, jsem schopný tě při natáčení přeobsadit. Byl první natáčecí den, přijel jsem do Liberce a točila se těžká scéna v autě. A já byl opravdu příšernej, vynervovanej. Musela se uzavřít ulice, policajti, troubení, nervozita, vedle mě Issová, za mnou Taclík a já byl nadranc. A zase jsem cítil zodpovědnost, za všechny a za všechno. Například jsme se stravoval tím, že Davidovi plácám materiál, který je drahý. Musel mě uklidňovat, že ho má tuny, ať se na to vykašlu. Teprve pak, když mě uklidnil, jsem byl schopný pracovat.

Jak s takovou zodpovědností a trémou vnímáte publikum?
Nemám rád, když vím, kdo je v hledišti. Nesnáším, když za mnou někdo před představením přijde a říká mi, kdo všechno se dostavil. To šílím. Chci diváky vnímat jako bezejmennou masu, protože jinak začnu mít zodpovědnost za lidi, kteří tam sedí. Když jsou ale diváci vstřícní a jdou s představením, pomáhá mi to. Jakmile se třeba zasmějou, tréma jde pryč, ledy se prolomí. Když jsem přišel ze Zlína, měl jsem problémy s tím, že diváci jsou tak blízko, ale to už mě teď neruší. Ruší mě zvonění mobilů a hodinek. Ať klidně píšou esemesky, ale ať netelefonujou, i to jsem zažil.

Co budete dělat o prázdninách, světíte je?
Ani ne, do prázdnin ještě stihnu Četnické humoresky a povídku s panem Donutilem. Přijde-li nabídka na práci, neodmítnu ji..

Vidím, že jste se docela rozjel - na divadle Hamlet, film, televize. To je příjemné, ne?
Víte co, teď můžu být rozjetý a za rok bude všechno jinak.

A co nějaký seriálek?
To asi ne. Ani mi to nikdo nenabízí. Kdyby mně někdo nabídl hlavní roli v třicetidílném seriálu za konkrétní částku, tak to je jiné rozhodování. To se nestalo, a tak hrdě říkám ne. Párkrát jsem se na to díval a představoval jsem si, co bych vzkázal národu, kdyby na mě zamířila kamera a měl bych se k tomu vyjádřit. Řekl bych: prosím vás, lidi, přestaňte se na to dívat a hercům - přestaňte to točit. Teď ale nemyslím seriály „staré školy“ - Nemocnice..., Dva písaři...., to je něco jiného, tam herci hrají, do toho jdu okamžitě. Seriály, o kterých mluvíme, jsou Ordinace, Ulice, Rodinná pouta a podobně a ty se točí hrozně rychle, na nic není čas.

Přesto, seriál, ať je jakýkoliv, přinese herci popularitu. To vás nezajímá?
To je stejná popularita jako mají televizní rosničky. Ty jsou taky celebrity, že? Nevím, jestli bych o takovou popularitu stál.

Kromě slávy se ale také hrnou nabídky.
Tím já se moc nezabývám, já obecně mám strach z budoucnosti. Neplánuju, co bude za rok, co se bude dít. Žiju přítomností a neřeším, jestli bude práce i za rok.. Jsem zvyklý být neslavný, žádný film jsem v šestnácti nenatočil, abych musel prchat před fanynkami. Ani nevím, jestli u zadního vchodu nějaké čekají, já sedím docela dlouho po představení v klubu, tak by to asi nevydržely.

To, že nic neplánujete, platí i v soukromém životě?
Já hlavně nemám na nic čas, zkouším, hraju, jedu domů, nasypu rybičkám v akváriu, umeju se, vyspím se a zase jedu do divadla. Psa jsem musel dát rodičům do Hradce, chudák pořád tam seděl, už měl zadek od sezení červenej jako opice, a když jsem přišel, chtěl lítat venku a já chtěl do postele. Mě to vyhovuje, já rád nestíhám, jsem sice utahanej, ale něco se děje. Když je klid, mám deprese, že jsem nepotřebný. Hrajeme o víkendech, jezdíme na zájezdy, když pak mám čas, cestuju po hradech a zámcích a jsem na chalupě. Taky mě baví mejdany, rád se čas od času opiju. Jsou chvíle, kdy se potřebuju strašně ožrat, úplně se vymazat.

Jak se v divadle snášíte, když jste pořád spolu?
Dobře. Ono nám také nic jiného nezbývá, soubor je malý a vazby jsou mezi námi úzké, je to jako v rodině. Když mi někdo jde na nervy, zalezu si do šatny nebo do rekvizitárny a je to. Já se vlastně stýkám jen s lidmi z divadla a kolem něj, a dokonce se vyhledáváme, když je někdo delší dobu mimo, jako teď Táňa Vilhelmová nebo Klára Melíšková, které jsou doma s miminem.

Dovedete si představit, že byste odešel do jiného divadla?
Ne. Mám ale rád velké jeviště, rád se rozmáchnu k velkému gestu. Teď hostuju na Jezerce u Hrušínských a v Liberci. Hostuju rád jinde, ale doma jsem v Dejvicích.

Vždycky jste se s každým u divadla snesl?
Spíš ano, ale umím si představit, že bych kvůli někomu odmítl zkoušení. Jsou tací, s kterými bych se už nechtěl potkat. Asi bych nemohl nic dělat s Viliamem Dočolomanským, i když je možné, že se jeho metody změnily, ale na JAMU to bylo děsivé. Herci chodili zelení a zvraceli, zachraňovali plastové láhve, že je to jejich dítě, na které jede náklaďák a podobně. To je cesta k divadelnímu tvaru, která se mi příčí, já potřebuju nadhled. Na škole byly dva tábory, jeho a Martina Čičváka. K Čičvákovi jsem patřil já, dělal jsem u něj šest velkých rolí a spolupráce mi vyhovovala.

Vy jste asi byl hodný chlapec a studijní typ. Nebo se pletu?
Pletete se a dost. Já byl grázl a tyran. Na JAMU jsem měl celé čtyři roky podmínku, pořád jsem byl blízko vyloučení, Kovalčuk po mě jel natvrdo, prý že kazím ročník. Pak ho jeden pedagog uprosil, aby mně dal ještě šanci. Taky mě vyhodili z koleje. Měli jsme partičku, dost jsme pili. Zachraňoval jsem to tím, že mně šel hlavní předmět - herectví a měl jsem dobré výsledky.

Proč jste takhle vyváděl?
Mě to bavilo. Připadal jsem si jako punker. Z koleje jsem vyletěl hned po půl roce a bydlel jsem tam načerno. Přesunuli jsme se na privát, tam jsme se drželi a ve čtvrtém ročníku jsem dostal zpátky kolej, ale vyhodili mě kvůli Budařovi. A do toho permanentní mejdan, pořád jsme seděli v klubu a pili rum. Probírali jsme život, všichni nás štvali, protože to byly nuly.

Uvědomoval jste si, že jdete hodně po hraně a že by vás opravdu mohli vyrazit?
To by byl fakt průšvih, ale já jsem si nemohl pomoct. Na poslední chvíli vždycky zafungoval pocit zodpovědnosti, připravil jsem se na zkoušky a zase to šlo.

Vypadáte ale celkem seriózně. To jsou mimikry?
No jasně a celý život z toho těžím. Oni mi to také hodně ve škole odpouštěli, když jsem na ně „položil oko“ a nasadil svatouška, ale je pravda, že jako dítě jsem byl vzorný, zkazil jsem se až na střední škole. Ve Zlíně jsem se nejdřív držel a pak jsem v tom pokračoval. Já mám ještě navíc takovou úchylku, že říkám takzvaně zbytečné pravdy a druhý den telefonuju a opatrně sonduju, jak jsem koho pozurážel, a omlouvám se. Mám prostě potřebu být s lidmi, komunikovat s nimi a provokovat je. Už to ale dělám čím dál tím míň. Ted už jsem docela beránek.

Jana Machalická

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz