Vymykal se z něj pouze stařík s nákupní síťovkou v ruce rozjímající nad jedním z padlých. „To jsou ty jemné zvláštnosti Asie,“ odpověděl na nevyřčenou otázku reportérů.
Podobné stoické pochopení pro asijská specifika projevil koncem minulého týdne i americký prezident George W. Bush, když přijímal v Bílém domě ázerbájdžánského prezidenta Ilchama Alijeva. V jeho osobě totiž rozpoznal muže zosobňujícího „moderní muslimský stát, který chápe, že demokracie je předznamenáním budoucnosti“.
Tato Bushova empatie a z ní vyplývající souznění s diktátorskými „jemnostmi“ byla tak dokonalá, že nezasvěcený divák mohl sotva rozpoznat, kdo je v Oválné pracovně pánem a kdo jen hostem. „Nejmocnější muž světa“ se totiž jako nejistý školák toužící po uznání svého mentora obracel k asijskému vůdci alespoň pohledem vždy, když vyslovil některé z politicky klíčových slov: „energie“, „energetická bezpečnost“, „Arménie“.
|
" Vysvětlení takového neúměrného nadšení je poměrně prosté. Skrývá se pod zkratkou BTC: ropovod Baku - Tbilisi - Ceyhan. " |
Nejinak tomu bylo i tentokrát. Mohl snad kdokoliv jiný než Alijev věřit vlastním uším, že si „vůdce demokratického světa“ váží vůdcovství („I appreciate your leadership“) muže, který prezidentský post zdědil po svém otci Hejdarovi, generálu tajné sovětské služby KGB? A navíc si nechal potvrdit svrchovanou politickou moc při loňských parlamentních volbách, jež byly podle všech mezinárodních pozorovatelů včetně amerických zfalšované? V zájmu spravedlnosti je nutno dodat, že adorace ázerbájdžánského vládce není jen osobní libůstkou amerického prezidenta.
Sekundují mu v tom další politici a byznysmeni. Kupříkladu podle republikánského kandidáta do Senátu a šéfa poradenské firmy Caspian Energy Consulting S. Roba Sobhaniho je Ilcham Alijev „blízký přítel“ Spojených států. Asijský mocipán si tak mohl zpříjemnit ranní kávu před cestou do Bílého domu četbou listu The Washington Times, kde v editorialu (sic!) přičinlivý Sobhani dekoroval Ilchamovo léno přízviskem „aktivně prozápadní demokracie“. Podobné, byť méně razantní lichotky si dědičný prezident mohl letos vyslechnout i od vysokých amerických diplomatů.
Zdaleka není rozhodnuto
Vysvětlení takového neúměrného nadšení pro šéfa státu, který má méně obyvatel než například Česko, je poměrně prosté. Skrývá se pod strategickou zkratkou BTC, označující na bushovských mapách světa ropovod Baku - Tbilisi -Ceyhan. Washington si od uvedení tohoto miliardového projektu do provozu slibuje, že se díky němu kaspicko-středoasijský region zbaví kurately ruských distributorů a začnou mu dominovat americké, respektive mezinárodní firmy.
Dalším důvodem americké vstřícnosti jsou podle analytiků plány Pentagonu na útok proti Íránu. Státu, kde nejen žije početná ázerbájdžánská menšina, ale který by navíc mohl být mnohem snadněji „zkrocen“ při součinnosti Baku. Projevené například tím, že by Alijev pronajal Bushovým ozbrojencům základny na svém území.
Podobné analytické studie ale mohou být i pouhou zpravodajskou hrou načasovanou na zastrašení účastníků dnešního summitu regionálních mocností v Baku. Nebude tam chybět muslimský spojenec USA, jímž je turecký premiér Recep Erdogan. Ten se má právě v Alijevově paláci sejít s protiamerickým íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem.
Získat ázerbájdžánského despotu na stranu Spojených států měla i Bushova gratulace ke sňatku Alijevovy dcery Lejly s Eminem Agalarovem, synem Oraze Agalarova, který v Rusku vládne rozsáhlému podnikatelskému impériu těžícímu především z výnosů kasin. „Je to velká oběť od pana prezidenta, že je zde v době, kdy připravuje svatbu dcery,“ nechal se slyšet George W. při tiskovce v Bílém domě. Do Baku pak následně nechal na víkendovou svatební hostinu doručit i svůj osobní dárek pro novomanžele.
Rozhodnuto nicméně zdaleka není. Ruský prezident Vladimir Putin se Ázerbájdžánu jen tak lehce nevzdá. Nejenže i on zaslal do Baku svůj vlastní dar a blahopřání, ale navíc může využít toho, že chánská svatba bude mít v polovině května pokračování přímo v Rusku. Udržení kontroly Kremlu nad obchodem s kaspickou ropou i vztahem Baku k Íránu tudíž nepřestává být reálnou variantou dalšího vývoje.
Rétorika versus realita
Zatím tak stále platí letošní konstatování šéfa politické sekce amerického ministerstva zahraničí Daniela Freie. „Ázerbájdžán je příkladem země, kde naše rétorika a naše cíle narážejí na tvrdou realitu. Neznám správnou odpověď, ale děláme, co můžeme,“ řekl.
Svatá slova. Jen by se slušelo dodat, že po takovém úsilí, jež předvádí George W. Bush, by snad už konečně měli američtí diplomaté ze svého slovníku vynechat fráze o podpoře demokracie. Po vztyčení „slavobrány“, jíž do Bílého domu prošel uzurpátor Alijev, budou působit dosti nepatřičně.
