To samo o sobě není překvapivé: lze pochybovat o kvalitě navržené novostavby i o tom, zda je vůbec rozumné prostor před hotelem zastavět. Podivné jsou ale argumenty, které místopředseda Klubu za starou Prahu používá.
Hotel Intercontinental nezíská památkovou ochranu, rozhodlo ministerstvo kultury |
Prý je ostuda, že ministerstvo kultury neprohlásilo hotel InterContinental za památku. Prý nemá k poválečné architektuře kladný vztah a argumentuje něčím, co není dobově relevantní. Odepřít památkovou ochranu hotelu InterContinental je prý stejné jako odepřít památkovou ochranu špičkovému dílu Kiliána Ignáce Dientzenhofera.
Dientzenhoferovy stavby právě tak jako jiné objekty z 18. století památkovou ochranu sice mají, často je jim ale v praxi málo platná. Dokládá to nejen chátrání některých mimopražských staveb, ale také osud vnitrobloku Sylva-Tarouccovského paláce v Praze Na Příkopě nebo nedávno diskutovaná dostavba Invalidovny v Karlíně (oba areály projektoval K. I. Dientzenhofer). Demagogie tvrzení Richarda Biegela ale nespočívá jen v tom.
Nesrovnatelné
Před rokem 1800 v této zemi žily přibližně dva miliony převážně vesnického obyvatelstva, které vytvářelo řádově nižší HDP než dnes. Tehdejší investoři měli k dispozici nejen menší finanční prostředky, ale také daleko prostší stavební technologie než současní developeři. Architektura před rokem 1800 vznikala pomalu. Používala materiály jako kámen, cihly či dřevo, a pokud to bylo možné, integrovala starší zdivo do novější stavby. Vybourání původní stavby často nebylo stavebníkovým cílem.
Pražští radní odmítli skleněnou stavbu u hotelu Intercontinental. O povolení ale nerozhodují |
Od 19. století je rozsáhlé a čím dál snadnější vybourávání starší zástavby běžné. Také architekti poválečných staveb v historických centrech počítali s demolicí staré zástavby a tato situace trvá dodnes. Rozsah výstavby jak v první, tak zejména ve druhé polovině 20. století se s rozsahem výstavby před rokem 1800 vůbec nedá srovnat. Zejména ve druhé polovině 20. století se pak tato výstavba nejen ekologicky nešetrnou technologií, ale celým urbanistickým uvažováním zásadně liší od předchozích staletí.
Proto nelze říct, že „InterContinental“ je totéž co „Dientzenhofer“, a nemá ani smysl ohánět se floskulemi o tom, že každá doba má svůj výraz či měřítko. Vyžadovat po společnosti, aby obé chránila stejně, je v podstatě voláním po zrušení památkové péče v té podobě, jak se vytvořila v minulém století, a jejím nahrazením permanentním lobbováním znalců socialistické architektury, kteří jsou silně zastoupeni nejen v Klubu za starou Prahu, ale také v národním památkovém ústavu nebo v KSČM. Jen na okraj budiž podotknuto, že InterContinentalu žádná demolice ani radikální dostavba na rozdíl od Dientzenhoferovy Invalidovny nehrozí.
Na snaze změnit způsob uvažování o stavbách z druhé poloviny 20. století není špatného nic. V té době vznikla řada pozoruhodných staveb i architektonických souborů, které si ochranu zaslouží. O některých se mluví stále, o jiných vůbec. Některé zanikly, aniž by si toho kdokoli povšiml, což ovšem platí i pro stovky starších domů.
Boj za stavby z doby socialismu
Překvapivá ale může být razance, s níž za stavby z doby socialismu odborníci bojují. Většina mediálních výstupů Klubu za starou Prahu se v poslední době týká právě těchto staveb. Pražské památky i celé lokality formované staletým vývojem jako by mizely z jeho zorného pole. Zástupci klubu se naopak ve snaze prosadit ochranu staveb z doby před rokem 1989 uchylují ke stále bizarnějším výrokům typu „barokní fasádu nikdo neotluče“, což podle nich kontrastuje s macešským vztahem k architektonickému dědictví nedávné minulosti.
Majitelé pražského Intercontinentalu snížili o dvě patra návrh budovy na přilehlém náměstí |
Takovou větu ale může vyslovit jen někdo, kdo nemá ponětí o stavu barokních památek u nás nebo kdo jej cíleně ignoruje. Když ještě bylo možné cestovat po Slezsku, Moravě a Čechách, všude byly k nalezení zdevastované objekty, které po staletí vytvářely historickou paměť krajiny. Ano, barokní omítku na nich nikdo neotluče, protože brzy opadá sama nebo už dávno opadala, pokud stavba nespadla rovnou celá.
Ke covidové pandemii se vyjadřuje řada expertů, přičemž každý říká něco jiného. Vyvstávají pochyby, zda za výroky přinejmenším části z nich nestojí lobbistické či byznysové zájmy víc než zájmy lidí. S památkovými experty to může dopadnout podobně, pokud budou upřednostňovat partikulární zájmy nad zájmy našich památek.
