A právě proto, že nás mnozí politici dnes velmi intenzivně přesvědčují, že EU je díky regulaci tam či onde vůdcem světového pokroku, je třeba si říci, že základní data o tom, jak se dlouhodobě, v posledním čtvrtstoletí, vyvíjí ekonomika EU například v porovnání s USA, ukazují, že to nefunguje.
Podrobnější pohled na data o světové ekonomice sice vede k pokusům tento závěr relativizovat, nicméně základní zpráva zůstává; EU, resp. její elity si sice můžou namlouvat, jak Evropa, se kterou EU ztotožňují, „vede“ svět, pravda je ale to, že na své atraktivitě dlouhodobě ztrácí.
Velmi nepříjemná fakta
Připomeňme si nejprve základní fakta. Před čtvrtstoletím, tedy v roce 1997, tvořila měřeno ukazatelem HDP v běžných kurzech, za které se ve světě svobodně obchoduje, ekonomika EU zhruba čtvrtinu, 25 procent ekonomiky světa. Spojené státy pak „větší čtvrtinu“, zhruba 27 procent. V následujícím čtvrtstoletí se ekonomickou velmocí mj. stala Čína, mnoho bývalých ekonomik socialistického tábora se integrovalo do světové ekonomiky a stalo součástí trhu EU. Unii naopak opustil její třetí nejvýznamnější člen, Velká Británie, dnes nastupuje na světové trhy třeba i Indie.
Dlabajová dostala nabídku z Itálie. Má do eurovoleb vést tamní liberální koalici |
Ovšem i nyní ve stejném srovnání tvoří ekonomika Spojených států čtvrtinu, 25 procent světové ekonomiky, ekonomika EU ale už jen o něco víc než jednu šestinu, 17 procent. Prostý význam ekonomiky EU pro svět tedy zkolaboval zhruba o jednu třetinu. Řečeno jinak, v běžných kurzech se rozměr světové ekonomiky za čtvrtstoletí více než ztrojnásobil, ekonomika Spojených států se takřka ztrojnásobila a v podstatě držela krok, ekonomika EU ale svůj rozměr v běžných cenách a kurzech daných trhem pouze zdvojnásobila.
To jsou pro řadu zastánců modelu fungování EU – a nemylme se, on zvláště většině těch, kteří dnes o EU rozhodují, více než vyhovuje – fakta velmi nepříjemná. Proto používají v podstatě dvě řady argumentů k jejich zpochybnění. První konstatuje, že populace v USA rostla podstatně rychleji než v EU, případně argumentuje dokonce tím, že v USA se, běda jim, více, rozuměj více hodin na člověka, pracuje. Ta druhá konstatuje, že očištěny o vliv rozdílných cen vypadají trendy i porovnávání ekonomik pro EU podstatně lépe.
Vynechám snad evidentně zbytečnou polemiku s argumentem o tom, že se v USA více pracuje. Ten by snad měl nějakou relevanci jen tehdy, pokud bychom žili ještě v otroctví, všude jinde je počet odpracovaných hodin určován primárně volbou toho, kdo práci nabízí i poptává, a skutečně není nic strašného, právě naopak, když se někde pracuje víc. Nárůst populace ale skutečně hraje roli a v měřítku počítaném rozměrem ekonomiky na občana je rozdíl v trendu růstu mezi ekonomikou EU a USA nižší.
Ne ovšem, bohužel pro EU, podstatně nižší. Konkrétně tedy produkt na hlavu se v EU, kde populace v podstatě stagnovala (narostla ani ne o pět procent, z 428 na 448 milionů obyvatel), zhruba zdvojnásobil. Produkt na obyvatele USA, kde populace vzrostla z 272 na 334 milionů obyvatel, tedy o víc než pětinu, zvedl asi 2,5krát. Stále víc než významný rozdíl, zvláště uvědomíme-li si, že v porovnání s EU byl počáteční produkt na osobu v USA před čtvrtstoletím větší zhruba o dvě třetiny.
Trochu zajímavěji už vypadá pro obhájce modelu ultraregulovaného trhu aplikovaného v EU argument vycházející z očišťování údajů o rozměru ekonomiky o rozdíly v cenách. Po takové korekci, dále pracuji s ukazateli očištěnými o dnešní ceny, byl podíl EU na světové ekonomice před čtvrtstoletím zhruba stejný (USA 20 % a EU 19 %) a dnes je v obou případech zhruba o čtvrtinu nižší a takřka stejný, 15 procent. Takže takto upravený ukazatel růstu dokonce naopak, zvláště na jednoho obyvatele, favorizuje EU před USA.
Náš nákupní koš je jiný
Problém je však s tou srovnatelností produktů a jejich hodnoty pro zákazníka během skutečně dlouhého období. A to zvláště v době, kdy se dramaticky mění podstata srovnávaných ekonomik. Úplně stejný produkt pro statistický úřad může mít jiný servis, jinou dostupnost, jinou hodnotu pro zákazníka. Abych neteoretizoval, kofola, nejoblíbenější nápoj u nás a na Slovensku, je dnes nikoli chemicky, ale svou pociťovanou hodnotou něco úplně jiného než před 40 lety.
Eurovolby by vyhrálo ANO před SPOLU. Průzkum dává šanci i Stačilo! či Přísaze |
Tehdy byla vnímána jako „komoušská náhražka koly“, dnes je to něco, co můj potomek vyžaduje, a kokakola je pro něj náplastí, když není k dostání. Totéž se stalo škodovkám. Pamatujeme si doby, kdy korekce o ceny vedly slovutné analytiky a ekonomy k přesvědčení, že ekonomika Sovětského svazu je významnou konkurencí a životní úroveň socialistického občana po přihlédnutí například ke zdravotnictví, co tam „zdarma“ dostává, velmi slušná.
Stejně tak jsme zažili přes dvacet let, že kurzy středoevropských měn reálně posilovaly. Ale to nebyl žádný výkyv trhu, to byl vývoj, který navzdory měřením inflace „staťáky“ umožnil prodávat naše zdánlivě stále stejné produkty a služby na světových trzích za lepší a lepší ceny. A to již vůbec nepíšu o tom, že stále přicházejí nové produkty a služby. Náš nákupní koš je evidentně jiný než před 25 lety a schopnost statistických úřadů se s tím vyrovnávat je mnohem omezenější, než bychom chtěli. Srovnávání tzv. očištěných, reálných ukazatelů je sice nutné v období několika let, kdy kurzové výkyvy mohou maskovat, co se děje s konkurenceschopností a atraktivitou výstupu, ale jsou v dlouhých obdobích, jako je čtvrtstoletí, prakticky bezcenné.
O to více, bavíme-li se o vlivu na světové dění. Nikoho nezajímá, že je evropský trh po úpravě o cenové rozdíly teoreticky stejně velký jako trh USA. Dvacet pět procent v dnešních dolarech je bohužel o zhruba polovinu víc než sedmnáct procent. A, jak vědí zvláště ti z vesnic, „větší pes“…, hmm, „skóruje“. A my se bavíme o tom, zda EU může ovlivnit svou vahou vývoj jinde. No tak stále jistě ano, ale zhruba o třetinu míň než před čtvrtstoletím. A nejspíš právě proto, že se věnuje regulacím víc než inovacím. USA stále přitahují, takže jim rychleji roste populace, teče k nim kapitál, který vede k tomu, že jsou při daném kurzu „dražší“. Ale to není nevýhoda, to je projev úspěchu.
„Těžký“ veřejný sektor EU
Tak ještě poslední číselné srovnání, které se snaží zachytit na nejobecnější rovině, jaká je v porovnání s jejich ekonomickým rozměrem váha státu, váha výdajů veřejného sektoru v EU a USA na celkových výdajích na veřejný sektor v celé globální ekonomice. Před uplynulým čtvrtstoletím, obdobím, ve kterém si USA na rozdíl od EU v rostoucí konkurenci především asijských ekonomik v podstatě zachovaly svůj význam ve světové ekonomice, činil podíl USA na světových výdajích veřejných sektorů všech států světa 24 %, tedy méně, než byl jejich 27% podíl na světové ekonomice. V porovnání se světovým průměrem měly tedy USA veřejný sektor vůči rozměru své ekonomiky spíše „lehčí“.
Ale už tehdy vydávalo EU, připomínám blok představující v roce1997 necelých 25 % světové ekonomiky, na svůj veřejný sektor přes 30 % výdajů veřejného sektoru všech ekonomik světa. Z hlediska výdajů na něj byl tedy veřejný sektor EU v roce 1997 zhruba o čtvrtinu, o šest procentních bodů, „těžší“, než by odpovídalo tomu, že jde o veřejný sektor čtvrtiny světové ekonomiky. I dnes je váha veřejného sektoru EU na výdajích veřejných sektorů světa podstatně větší, než je jejich váha na světové ekonomice, a ten nepoměr, chceme-li „nadváha“, narostla.
Takže dnes je podíl výdajů na veřejný sektor EU vůči výdajům na veřejné sektory všech států světa už takřka o třetinu vyšší, než je podíl EU na světové ekonomice. Naopak váha veřejného sektoru USA na výdajích veřejných sektorů ve světové ekonomice je stále významně nižší, než je váha ekonomiky USA na světové ekonomice. Z tohoto hlediska je tedy veřejný sektor v USA i dnes spíše „lehčí“.
Stát a veřejný sektor, váha regulací a pravidel nejsou pro ambice EU oblastí vyžadující zvětšování jejich dosahu a rozměru, ale naopak zmenšení. A dramatické. Kéž bychom si toho před volbami do europarlamentu byli vědomi.
