Dobrá rada pro manžely těhotných žen:

Jakmile se dovíte, že manželka je těhotná, začněte ji pravidelně hladit po bříšku kolem pupíku, nejlépe ve směru hodinových ručiček (tedy ve směru peristaltiky, abyste jí nezpůsobil nějaké nadbytečné potíže). Pravidelnost je důležitá pro miminko - nejlépe tedy vždy večer před spaním, 20-30 minut. Nebo samozřejmě i víckrát denně.

Kdy přesně si všimne toho hlazení miminko, to nevím. Maminka si ale pohybů miminka v bříšku všimne cca o měsíc dříve, než je obvyklé. A až mimimku zesílí svaly, zjistí i tatínek, jak se miminko tlačí v bříšku proti jeho dlani, jak se snaží s ním mazlit, jak se mu to hlazení líbí. Pravidelným cvičením tomu miminku svaly zesílí trochu více a pak se začne bříško vyboulovat a špičatit hned jak si maminka lehne - to se miminko hned při zaujetí této polohy začne tlačit nahoru v očekávání pohlazení. Nikdy jsem nepřišel na to, zda se tak naši kluci tlačili pro pohlazení hlavičkou nebo zádíčky, ale dělali to všichni. Bylo to vzhledově legrační, dotykově příjemné a děti z toho určitě měly radost a potěšení. A tatínek mohl poznat své dítě dřív, než se narodilo. A pomazlit se s ním...

Zcela zde postrádám vyjádření mužů k určitým pasážím v textu. Jako ženu by mne zajímalo:

1. Jestli jsou muži opravdu tak celí pryč, když vidí svou erotickou partnerku zpocenou, "oblemcanou" a v žádném případě přitažlivou.

2. Jestli jsou uchváceni "šušňáním bříška" .......

3. Jestli mám kvalitní vztah s partnererkou, je snad normální vůbec nepřemýšlet nad možností, že dítě není moje. V rovnocenném vztahu dvou parnerů je to přinejmenším urážlivé.

4. Muži, vyjádřete se, prosím, za jak dlouho po "šušňání bříška" a případné přítomnosti u porodu jsou z vás opět plnohodnotní erotičtí patrneři - a nepodvádějte v odpovědích.

Pozn.: Jsem žena a matka dospělého potomka a vyjadřuji názor i značného množství žen, se kterými jsme diskutovali o tomto problému. A věřte, že je i dost takových, které si přítomnost mužů přímo u porodu nepřejí právě z výše uvedených důvodů. A jen pro zajímavost. Když jsem se jednou ptala kolegyně, proč si přítomnost nuže u porodu přeje, odpověděla doslova: "Aby viděl, jak trpím a více si mě vážil". To prosím není vtip.

No, za sebe můžu říct, že zeptat se (ani jí ani sebe), jestli je to moje, mě ani ve snu nenapadlo...

Jinak bych řek, že ten článek docela sedí, páč těžko můžu za těhulkou přijít a svěřit se s nákejma starostma, když má zrovna ted dost práce sama se sebou (a s tím malym taky, samozřejmě)

O sex ani tak nejde, ale když děláte 12hod denně, těžko zbejvá čas na náký velký debatování na téma: Jak bylo dnes v práci?

Co je na tom nevhodneho to bych chtela vedet.Zena z outezkem z ktereho stoleti si priletel. Soory.            

Ten nazev je vprenesenem slova smyslu tady je dukaz ze zrovna Vy jste to

nepochpil.No jestli je Vas takovych vic tak to zrovna s Vama zena z Vasim"OUTEZKEM"nebude mit lehke

Článek o *těhotných mužích* může vyvolávat několik pocitů, které nakonec vedou k neúčasti v diskusi:

- stvoření vlastního potomka je pro muže nedostupné, musí se spolehnout na partnerku. Pocit se může přetransformovat až v *já něco neumím = já na to nemám* . Tento pocit je pro muže obecně velmi nepříjemný (více než pro ženy) a podvědomě se mu brání. Obrana může být :

 

A) ignorace (tohle mě nezajímá)

B) zesměšňování (vtipů o těhotenství a porodu je víc než dost) až agrese

C) předstírání, že daná skutečnost neexistuje (neplatí v tomto případě, tohle se popřít nedá)

 

Obecně:

Neplatí to pro všechny, nicméně řada chlapů se ráda zapojuje do diskuse. Má to jednu důležitou podmínku: pocit, že mají v diskusi buď stejné šance nebo navrch.

 

Jak vidím, do této diskuse se zatím nikomu moc nechce .

Jen pár poznámek o tom, co prožívá chlap:

Pochybnost "Je to moje?" má snad každý kromě Adama.

Pocit : "To, co mám, chci jednou někomu předat, chci, aby můj život pokračoval." se dostaví v určitém věku u většiny lidí. Zároveň spolu s vědomím, že "Sám si děti nikdy neporodím" 

Reakcí může být chování ve stylu: "Nezajímají mě ženské záležitosti" . Někdy dělání si legrace ze všeho, co s tím souvisí. Šlo by to nazvat "mužská bezmocnost" - teď nechci nahrávat zastáncům feminismu, ale vyjádřit, že tohle chlapi fakt neumí.

Jinými slovy chlapi jsou v tomhle směru od přírody značně ošizeni - těhotenství je určitě náročně, ale mít možnost stvoření vlastního potomka za to stojí.

 

Stress otců v době před narozením dítěte (a většinou i po něm) je pochopitelný, stejně jako stres matky. Pokud je ale vztah v pořádku, je otázka času, než se dvojice - vlastně už skoro trojice naučí žít podle nových okolností.