Během porodu můžete slyšet zvláštní termíny, tak se nelekejte, říká staniční sestra Iva Schafferová z Všeobecné fakultní nemocnice u Apolináře v Praze. „Třeba zaslechnete, že je vaše žena otevřená na deset centimetrů, nebo, že je zašlá branka. Obojí znamená, že budeme brzo rodit.“
Okolo Ivy Schafferové sedí v tělocvičně na nafukovacích balonech pět žen v pokročilém stádiu těhotenství a za nimi na židlích čtyři nastávající otcové. Ženy se o ně občas opřou zády, poslouchají, sem tam se na něco zeptají. Zatímco ženy se osmělují snadno, muži mlčí, poslouchají, jen občas pokývají hlavami. Aktivně se zapojují až ve chvíli, kdy jim Iva Schafferová ukazuje, jak mohou nastávajícím maminkám pomoci masážemi.
V „porodnické“ tělocvičně na zdi visí několik obrazů, u další stěny ribstole, v síti zavěšené pod stropem jsou nafukovací balony a v rohu stojí lůžko. Sestra dává všem krátký porodnický kurs, jehož součástí je popis porodu podle obrázků z atlasu, vyprávění o třech porodních dobách, výuka masáže a dýchání a exkurze po porodnici. U Apolináře tento více než dvouhodinový kurs stojí 500 korun, do ceny je ovšem započítán i poplatek za účast otce u porodu.
„Dýchejte jako uhoněný pes, jako mašinka,“ říká Schafferová v jednu chvíli a všichni ji napodobují. Člověk, který sám nikdy ničím podobným neprošel, si tady musí připadat jako v surrealistickém snu -zvlášť když kolem něj neustále víří slova jako „šušňat bříška“, „mamky“, „taťkové“ či „mimčo“. Ale přítomní účastníci kursu si to evidentně užívají.
S programem „tatínek u porodu“ začali u Apolináře v březnu 1990, tedy krátce po revoluci. Dnes jsou podobné kursy v Česku něčím naprosto obvyklým, stejně jako je běžné, že se porodu účastní muži. Porod je však završením devíti měsíců, které jsou naplněné nejen nadšeným očekáváním, ale také stresem a nejistotou. Jde o krizové období, během nějž se oba partneři proměňují a které prověří vztah.
Literatury týkající se žen v těhotenství je mnoho, ale studií o tom, čím během těhotenství prochází muž, je poskrovnu. Těhotenství partnerky má však nejen prokazatelný vliv na psychiku muže - také vyvolává biologické změny v jeho organismu (například pokles hladiny testosteronu může u mužů vést k divnému chování). Muž se v této době může cítit odstrčený, trpí různými obavami, které mohou přerůst ve stres, ale zároveň má strach svěřit se partnerce, protože ji nechce přidělávat starosti. Není sice nutné dramatizovat to, čím muži procházejí, většina z nich se s tím vyrovná. Ale - jak tvrdí odborníci - právě nedorozumění v období devíti měsíců těhotenství ženy mohou do budoucna vztah rodičů negativně poznamenat.
Hledá se náhražka testosteronu
„Samozřejmě vidíš proměnu ženy. Přijde mi to tak, že moje žena je vevnitř a na ní je něco navlečeného. Ve svý podstatě je stejná, ale zvenku to není ona, je to někdo jinej. Jako kdyby se převlékla do té reklamy za kuře v supermarketu nebo tak. Ale to je víc fyzický než psychický,“ říká nastávající otec Jakub (u něj stejně jako u ostatních citovaných otců pozměnila redakce jména), usrkává kávu a usmívá se svému příměru. „A samozřejmě to hraje roli ve vztahu, ale myslím, že hodně záleží na ženě, na náladách, na nervech, na hormonech.“
„Ze začátku to byl mírnej šok. Člověk to nečekal, i když jsme dítě chtěli, no a pak jsem se s tím nějak sžíval a teď se dá říct, že se na dítě vyloženě těším,“ říká další nastávající otec Petr. „Žena není nijak přehnaně, jak se říká, mimo. Má nějaký nálady a tak, ale myslím, že je to v pohodě. Myslel jsem si, že to bude horší.“
Jakub i Petr patří ke šťastným nastávajícím otcům. Potomek je chtěný a nyní se oba připravují na jeho narození. Navenek jsou příkladem jednoho z mnoha krásných, až filmových příběhů. Ale po chvíli debaty přiznávají, že samozřejmě mají pochybnosti, že na ně doléhá mnoho nezodpovězených otázek týkajících se zabezpečení rodiny, změny života, která musí nevyhnutelně nastat, a podobně. Navíc přesto, že je dítě chtěné, pro velké množství mužů je informace o těhotenství partnerky šokem, se kterým se postupně musejí vyrovnávat. A v tu chvíli právě záleží na partnerce a okolí, aby mužům pomohly. Stačí málo - o všem si promluvit.
Podle Rodrigueze se právě v těchto momentech zvyšuje pravděpodobnost, že se pár v budoucnu rozpadne. Během těhotenství žen probíhá v hlavách jejich partnerů mnoho procesů, a ti se s nimi lépe či hůře vyrovnávají, ale o řadě z nich nechtějí hovořit ani se svou partnerkou, ani se svým okolím - stydí se a přijde jim to hloupé. Dobrým dokladem jsou výsledky průzkumu provedeného v USA, podle nichž má 70 procent mužů během těhotenství pochybnosti o tom, že jsou skutečně otci dítěte, které se má narodit. Samozřejmě, někomu to hlavou jenom probleskne, ale někdo se tím vážně zabývá. Tak jako tak téměř žádný muž o tom se svou ženou ani s nikým jiným nemluví.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Rodriguez dělí způsoby, jak muži prožívají těhotenství, podle dvou kritérií: biologického a psychického. Biologické hledisko je podle něj zajímavé - podařilo se ho poměrně nedávno zdokumentovat a může napomoci objasnění mnohého z chování mužů. Konkrétně jde o změny hladiny testosteronu u nastávajících otců (tento fakt se netýká pouze lidí, ale obecně všech savců).
V prvním trimestru těhotenství je hladina testosteronu stabilní, poté však začne klesat: je to přirozený mechanismus, který vede ke snížení agresivity samců. Tento pokles pokračuje až do třetího měsíce po narození potomka, kdy se hladina testosteronu znovu stabilizuje na původní úrovni. Krásným příkladem jsou lvi: lví samci by prý svá mláďata sežrali, kdyby zůstali stejně agresivní a přidal by se k tomu nedostatek potravy. Ovšem ve chvíli, kdy jim znovu stoupne hladina testosteronu, tedy tři měsíce po narození mláďat, je už lvice schopná své mladé ochránit.
„Na základě těchto výzkumů si myslím, že pokles hladiny testosteronu se u mužů může od druhého trimestru projevit riskantnějším chováním. Mám na mysli, že se třeba více začnou stýkat s kamarády, tráví víc času v práci či třeba začnou jezdit na motocyklu,“ pomalu říká Rodriguez. „Podle mě je to proto, že samozřejmě nevědí, že jejich hladina testorenu poklesla, a snaží se nějakým způsobem se stimulovat, tak aby měli pocit, že žijí tak, jako před počátkem těhotenství.“ K tomu se může přidávat i strach ze závazku, ztráty svobody, pocit svázanosti, přemrštěné pocity zodpovědnosti, strach ze selhání a podobně.
Unést ambivalentní pocity
Psycholog Jeroným Klimeš popisuje procesy, jimiž muži procházejí, na pěti stádiích, které v sedmdesátých letech popsala u umírajících Elisabeth Kübler-Rossová. Podle Klimeše se tato charakteristika vztahuje zvláště na muže, kteří potomka nechtěli. „Nejprve přijde akutní šok, neboli popření - ten chlap tomu nechce věřit. Pak se objevuje nespecifická reakce, obrana, agrese, vztek. Třetím stádiem je specifická obrana, projevující se například žádostí o potrat, zjišťováním, zda je dítě jeho, potom se muž propadá do reaktivní deprese, říká si: nechci být tátou, chci si ještě užít. A nakonec přichází poslední, pátá fáze - přijetí nové identity,“ vykládá Klimeš a zároveň jednotlivé fáze kreslí na papír.
Dodává, že u muže vzniká problém už tím, že zatímco žena je s dítětem v blízkém fyzickém kontaktu po celých devět měsíců, jemu takový prožitek chybí. Proto jako by muži měli fázi přípravy o devět měsíců posunutou či zpomalenou. „Muž si často uvědomí, že je otcem, až po porodu, když se to mrně začne hejbat, brečet,“ říká Klimeš.
Rodriguez popisuje fáze, kterými muž prochází, podobně, i když je dělí podle trimestrů: „Většina mužů prochází nejprve stádiem šoku a odmítání. Ženy v té době nevykazují zjevné známky těhotenství, a tak si muži mohou snadno říct, možná to je pravda, možná nikoli. Druhé stádium, které se projeví někdy ve třetím či čtvrtém měsíci těhotenství, nastává, když muži začnou poznávat, že budou otci, a cítí se z této zkušenosti vyloučeni. Musejí vyvinout velké úsilí, aby udrželi vztah ve stejné intenzitě, protože do něj začínají vstupovat v dosud nebývalé míře jiní lidé. V tu chvíli se dostavuje izolace. Ve třetím stádiu začnou mít muži vážné obavy, začnou se hodně zabývat budoucností, jak uživí rodinu, čeho všeho se budou muset vzdát - některých přátel, dosavadního života a podobně.“
Americký psycholog během svého výzkumu zdokumentoval zajímavý fenomén, který nazývá tři „t“, podle počátečních písmen slov „time“ (čas), „talk“ (mluvení) a „touch“ (dotek). Jde o to, že páry v době od třetího do devátého měsíce spolu tráví méně času, méně hovoří a méně se dotýkají - ve srovnání s dobou před početím. „A když se navíc k tomu muž cítí nějakým způsobem odstrčen a jeho hladina testosteronu klesá, objeví se zde potenciální problém. Není-li včas rozpoznán, negativně ovlivní vztah,“ říká Rodriguez.
Psycholožka Danuše Jandourková z porodnice u Apolináře tvrdí, že pro oba rodiče je sice porod velkým zážitkem, ale častěji je tato změna vnímáná intenzivněji muži. Pro ženu je totiž porod jakýmsi pokračováním kontinuálního procesu mateřství, které se vyvíjí prakticky od počátku těhotenství. A to i přesto, že muži mohou chodit se ženou například na ultrazvuk, může komunikovat s dítětem, cítit, jak se v břiše pohybuje. „Porod je pro ně velkou změnou. Doposud měli ženu sami pro sebe, a najednou je tady dítě, které je upřednostňováno. Často zažívají ambivalentní pocity - na jednu stranu to chápou a podporují, ale na druhou je to taky štve,“ tvrdí Jandourková.
Záleží na tom, jak jsou partneři i partnerství zralí, aby tyto ambivalentní pocity, které se netýkají pouze mužů, ale i žen, unesli. Jde o to, aby připustili, že mohou cítit radost i naštvanost zároveň a že to není špatně. Když tomu tak není, mohou přijít výčitky, nepohoda, která se promítá do vztahu. Ambivalentním pocitům se nevyhnou muži ani ženy - na jednu stranu vědí, že by se měli dítěti plně věnovat a na druhou trpí třeba pocity sociální izolace. Mají výčitky třeba z toho, že uvažují o nástupu do práce dříve, než končí mateřská dovolená. „A když unesou ty oba pocity, že mají rádi dítě a zároveň mají právo být naštvaní, že nemohou mezi lidi a podobně, tak to je ten zralý pohled - negativní pocity k tomu zkrátka patří, ale člověk si je nemá vyčítat nebo je nafukovat tak, že jsou z nich později konflikty,“ říká Jandourková.
„Člověk se připravuje na něco, co končí. To není ani tak o partnerce, o těhotenství, ale o nějaký mojí životní etapě. Vím, že pro mě končí jedna etapa, že je to logický, ale na druhou stranu z toho mám strach, protože nevím, co přijde,“ říká velice otevřeně už zmiňovaný Jakub. „Říkám si, že to bude vykompenzované něčím jiným, tím dítětem, ale vím, že mi to nabourává život, na který jsem byl zvyklý - chodit ven, žít společensky a tak. Podle mě nesmíš rezignovat na snahu žít společensky, samozřejmě i se ženou. Když na to pár rezignuje, tak se ten chlap cítí blbě.“
Možná jen málo nastávajících otců si připustí, že procházejí něčím podobným, co bylo popsáno výše. Většinou budou mít pocit, že se chovají, jak nejlépe mohou. A během různých debat tak budou i vystupovat, protože mají pocit, že pochybnosti jsou špatné. Nicméně v debatách najednou vyplují na povrch věci, které sice nastávající otcové nepovažují za problém, ale iritují je, třeba už proto, že jim mění život a oni s tím nemohou nic udělat. To se týká třeba posledního trimestru, který se většinou vyznačuje hektickými přípravami na příchod dítěte - zařizováním „hnízda“. Záleží opět na vztahu obou partnerů, jak jsou schopni poslouchat jeden druhého a hledat kompromisy. Ženy, které získávají informace především od kamarádek či příbuzných, z knih a internetu, si někdy těžko dají rozmluvit nákupy různých věcí (které se často ukážou jako zbytečné), což může muže stavět do role pouhé „peněženky“ bez možnosti aktivně se podílet a rozhodovat.
„Nákupy jsou dnes v mnohém náročnější než dřív. Kvůli některým věcem jsme byli asi v pěti krámech, některé jsme pořizovali dokonce natřikrát a vybírali je minimálně hodinu. Pak už člověk kývne na to, co se ženě líbí, a odejde. To je pro tatínka asi náročný,“ říká nastávající otec Karel, který se na potomka velice těší.
Proměna společnosti
Jednoduše řečeno, také muži, ačkoliv byli doposud ve stínu svých těhotných manželek, si zaslouží pozornost. Přinejmenším by si jejich partnerky měly uvědomit, že těhotenství není složité a náročné období pouze pro ně. Většina potenciálních problémů se dá totiž vyřešit komunikací, zachováním určitých rituálů (dotyky, účast na společenském životě) a potlačením strachu z dvojznačných pocitů, které se přirozeně dostavují. To je část, která se dá udělat doma, kterou může udělat každý nastávající rodič. Na druhé straně jsou tu ovšem také sociální vazby a tlaky, které partnerský život mohou negativně ovlivnit. V první řadě je to fakt, že rozchod či rozvod není takovým problémem jako dřív. Robert Rodriguez jako příklad uvádí statistická data získaná v USA: 15 procent párů není spolu už v době narození dítěte a během tří let po narození dítěte toto číslo stoupne na 30 procent párů. „A naše společnost tyto rozchody podporuje, není to tabu. Matky neponecháváme napospas přírodě, ale sociálnímu systému,“ tvrdí Rodriguez.
Rozvod se v posledních desetiletích stal něčím naprosto normálním. „Dřív byly ekonomické podmínky nastavené tak tvrdě, že musela být rodina v páru, eventuelně s prarodiči, aby mohly být děti vychovány. Dnes tyto tlaky pominuly. Sama žena i bez prarodičů a manžela vychová děti docela obstojně. Aby ti dva spolu vydrželi, musí být dnes jejich soužití mnohem čistší než dřív,“ dodává k tomu Klimeš a na papíře před sebou škrtá postavičku muže, kterou v průběhu výkladu nakreslil. „Další věc je představa romantické lásky, která má za následek, že se vztahy snadno rozpadají. Nemístná ironie, vyčítavá manželka, zkrátka to, co se ještě za první republiky skouslo, dnes znamená rozchod.“
Soudržnost vztahů ovlivňuje, respektive ji nabourává i opouštění tradičních rituálů, které nám usnadňovaly proměnu a přijetí nového. „V současné době prožíváme velký odklon od tradičních rituálů, které ale mohou být pro vývoj člověka důležité. Ať už jsou to rituály kolem narození, významných událostí v životě, ale i smrti. Třeba císařský řez na přání je jednou z ukázek snahy utéct rituálu porodu, přeskočit ho a tvářit se, že to nebylo. Není to dobře,“ tvrdí psycholožka Jandourková.
A na konec je ve hře i emancipace. Není na ní samozřejmě nic špatného, ale i kvůli (či díky) ní se začaly proměňovat role muže a ženy ve společnosti. Například přístup mužů k těhotenství i k rodičovství se proměnil zcela radikálně. „Dřív byl muž hodně stranou, třeba u porodu nikdy nebyl přítomen. O tom, že se mu narodilo miminko, se dozvěděl z telefonátu, návštěvy v porodnicích byly povolené jenom dvakrát týdně, miminko mohl otec spatřit jen přes skleněnou stěnu, okno, dveře. V tomto ohledu se změnilo moc,“ říká staniční sestra Iva Schafferová, která pracuje jako porodní asistentka už 26 let. „Muži si těhotenství užívají mnohem více. Ale se vším všudy, jak to dobré, tak i ty těžkosti. Hodně je zajímá, co se děje, chtějí pomoct. Během posledních let se strašně změnili. Oni to vnímali tak, že těhotenství i porod je záležitostí ženy a oni že nastoupí až ve chvíli, kdy je potřeba si s dítětem hrát, kopat do míče a podobně.“
„Dnes všechno směřujeme k unisexu,“ usmívá se Jandourková a na otázku, zda podle ní budou v blízké budoucnosti rodit muži, odpovídá: „No to snad ne! I když smějeme se tomu, ale není k tomu daleko. Viděla jsem nějakou reportáž o tatíncích na mateřské dovolené. Měli takovou náprsenku, na které měli láhev, takže dítě jakoby kojili. Tak si říkám, co to je? To je fakt divný. Je to chlap, ale najednou jako by to nebyl chlap. Role muže a ženy jsou přírodou předurčeny, ale záleží, jak si rodiče role rozdělí. A když se rozhodnou, že muž bude na mateřské dovolené a žena bude nosit peníze, pak je to možné. Pak si vymění role a muž dítěti uspokojuje ty potřeby, které v klasickém modelu uskojuje matka.“
Literatury týkající se žen v těhotenství je mnoho, ale studií o tom, čím během těhotenství prochází muž, je poskrovnu. Těhotenství partnerky má však vliv na psychiku muže a také vyvolává biologické změny v jeho organismu.
