Středa 8. února 2023, svátek má Milada
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Názory

MACHALICKÁ: Definitivní šlus italské cenzury. Už se smí točit i to, co uráží morálku a veřejnou slušnost

Itálie zrušila filmovou cenzuru. foto: Pixabay.com

Názor
PRAHA / ŘÍM - Senzačně zní zpráva, že v Itálii byla po více než století zrušena cenzura s tím, že do dnešního dubna stále platil královský dekret z roku 1914, který uzákonil dohled státu nad italskou kinematografií. Jenže ve skutečnosti v takové podobě cenzura už dávno neexistovala, takže jde spíše o potvrzení statu quo, který určuje pouze ochranu diváků nezletilých.
  5:00

Konec cenzury. Itálie končí s omezováním filmů kvůli jejich obsahu

Ale výčet toho, co dekret zapovídal zpodobňovat, je dnes s trochou nadsázky něco jako manuál, o čem by se mělo točit, aby to vzbudilo patřičný zájem: vše, co uráží morálku, veřejnou slušnost, scény, které poškozují národní cítění, ohrožují veřejný pořádek a narušují mezinárodní vztahy. 

Dále výjevy, které urážejí důstojnost a prestiž veřejných institucí a úřadů jejich činitelů, ponuré, odpudivé nebo kruté scény, zobrazení zločinů nebo sebevražd, zvrácených činů nebo takových, které vedou ke zločinu a způsobují duševní trauma. 

Pokud by seznam platil, museli by to filmaři na celém světě zabalit. Ale i tak vyvstává otázka, jak se do těchto nařízení vešly filmy italského neorealismu, tvůrců 60. let, jako byli Pasolini, Visconti, Antonioni, Fellini, Ferreri a další. Však také jejich memoáry jsou plné popisů střetů s cenzurou a církví, kompromisů a mrzačení filmů. Nezřídka plné verze jejich filmů mohli diváci vidět až v 90. letech.

V historii italské filmové cenzury je také spousta poučných peripetií, které byly svázané s politickým vývojem. A také se do ní zapsala řada politiků, třeba Giulio Andreotti. Ten v roce 1949 inicioval zákon, který stanovil, že veřejné prostředky dostanou jen filmy schválené, a to včetně scénářů. Andreottimu vadil například snímek Umberto D. Vittoria De Siky, nelíbilo se mu, jaký obraz film poválečné Itálie ukazuje a tvrdil, že to zemi poškozuje v zahraničí. Nad názory doživotního senátora Andreottiho, několikrát obviněného ze spolupráce s mafií, mohli režiséři mávnout rukou, ale ne úplně, když měl pod palcem finance.

‚Božská‘ cenzura Danta Alighieriho. Nový belgický překlad vypustil pasáž o Mohamedovi

Seznam cenzurovaných filmů je dlouhý, největší poprask byl kolem Bertolucciho Posledního tanga, cenzuru značně zaměstnávaly Pasoliniho snímky. Méně známý je třeba případ filmu z roku 1980 Il pap’occhio hudebníka Renza Arboreho, který byl výživnou satirou na katolickou církev a Vatikán, nebo Monicelliho snímek Tot`o a Carolina z roku 1955. Nevinná komedie se známým komikem líčí anabázi omylem zatčené těhotné dívky, kterou policista veze z Říma na venkov. Když film padl do rukou cenzury, stal se ukázkovým případem její omezenosti. Přišel o 13 minut a cenzorům vadila postava policisty, neboť zesměšňovala policii. Špatně byly scény zátahu na prostitutky, vtipy o komunistech i to, že si vdovec vzal domů svobodnou těhotnou dívku. Tot`o si trpce postěžoval, co mu jako komikovi zbývá, když nemůže dělat satiru.

Zlomem v odmítání cenzury byl pak snímek Tot`o, který žil dvakrát. Groteskní a výsměšná interpretace Ježíšova života zasazená do Palerma, kde například Lazara rozpustí v kyselině známý mafiánský boss. Film financovaný z veřejných prostředků cenzura označila za rouhačský a svatokrádežný, podle ní šlo o urážku sicilského lidu a náboženského cítění. Přece jen se psal rok 1998, a tak film šel nakonec do distribuce s omezeními a hlavně vznikla debata o smyslu cenzury, která vedla k prvnímu návrhu na její zrušení. Jak vidno, italskou cenzuru hodně brala kritika církve, ale pokud jde o „rajtování“ na urážkách cítění lidu a znevažování policie, shodla se s československými soudruhy a jejími cenzory, kterých jsme se zbavili překvapivě dřív než v Itálii.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat