Neděle 24. října 2021, svátek má Nina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

MIKLOŠKO: Film Havla ukázal jen z české strany. I pro Slováky je ale jeho postava symbolem revoluce

Názory

  5:00
Byl jsem na premiéře filmu Havel. Pokusím se k němu vyjádřit ze slovenské strany. Film totiž popisuje Václava Havla jako český příběh, kde Slovensko zastupuje pouze Alexander Dubček.

Václav Havel při novoročním projevu 1. ledna 1990. foto: ČTK

Vztah Dubčeka a Havla je ve filmu koncentrován do jejich rozhovoru, kdy mu Dubček řekl, že chce být prezidentem. Když Dubček vystoupil v listopadu 1989 na Václavském náměstí, celé náměstí skandovalo: „Dubček na Hrad!“

Tehdy se ještě myslelo, že v Československu konečně začne Gorbačovova perestrojka: kdo jiný než Dubček by mohl její nástup ztělesnit. Když se brzy ukázalo, že komunismus končí, kandidátem číslo 1 se přirozeně stal Václav Havel. Podporovali jsme ho i my ve Veřejnosti proti násilí (VPN). Dubček byl tehdy už na vedlejší koleji. Proč?

Východ jako velká neznámá

Ve vzpomínaném rozhovoru s Dubčekem se ho Havel ptal: „Proč jste se tehdy (myšleno při vzniku Charty 77) k nám nepřidal?“ Dubček se k tomu vyjádřil již dříve, když mezi přáteli říkal: „Proč jsem se já k nim měl přidávat? Když už, tak jsem měl být jedním z hlavních signatářů, vždyť jsem byl tváří roku 1968!“

Nevím, jestli by i v takovém případě Chartu podepsal. Dubčekův problém za normalizace spočíval v tom, že se až na nejužší okruh svých přátel s nikým nestýkal. Nechtěl se setkávat s Miroslavem Kusým, Milanem Šimečkou ani jinými disidenty na Slovensku. Podle mého názoru Dubček po celou dobu čekal, že ho Moskva rehabilituje. Nebyl v první linii událostí, nevnímal politickou realitu za pochodu a myšlenkově ustrnul v 60. letech. Po listopadu 1989 už jeho vidění světa i jazyk patřily minulosti.

Navzdory tomu chtěl být Dubček prezidentem. Pražský hrad znamenal vrchol politických ambicí pro každého politika, ale to zřejmě nebylo vše. V Dubčekově polistopadovém životě vystupoval ještě jeden člověk, Gustáv Husák. Památná jsou Husákova slova z roku 1968, že politicky stojí a padá s Dubčekem. Husák pak na ta slova velmi rychle zapomněl a Dubčeka nechal po celou normalizaci před jeho domem hlídat.

Dubček mu to po listopadu 1989 nedokázal zapomenout. Zapomněl však na to, že Husáka v roce 1951 zatkli, mučili a roku 1954 odsoudili na doživotí. Že sám Dubček byl v roce 1952 členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. A že není známo, že by se za Husáka nějak zasazoval. Mezi komunisty nepanovala přátelství, jen osobní zájmy. A stát se po pádu komunismu a po Husákovi československým prezidentem by pro Dubčeka jistě bylo celoživotní satisfakcí.

Příběh Václava Havla je v tomto filmu pouze českým příběhem i v jiném ohledu. Jeho děj pokrývá hlavně normalizaci. Brutalita policejních zásahů, výslechy, vězení nebyly v takto drsné podobě na Slovensku známé. Samozřejmě i proto, že Slováci nekladli normalizačnímu režimu takový odpor.

Napětí a nejistota. Havel se návštěvy našich východních sousedů obával, tvrdí...

Napětí a nejistota. Havel se návštěvy našich východních sousedů obával, tvrdí autor.

Film ukazuje i soukromý život disidentů a jejich vzájemné partnerské vztahy. Když se o tom tehdy mluvilo i na Slovensku, zeptal jsem se jednoho českého katolíka, proč StB ty věci ze soukromého života disidentů nezveřejní. A on mi odpověděl, že českou společnost by to nepohoršilo.

A dále... provázel jsem Václava Havla v autě při jeho cestách po Slovensku. Vždy na nich byl nervově napjatý a vyčerpaný. Ptal jsem se na to jeho poradce, slovenského Maďara Pétera Hunčíka. A on mi řekl, že Havel Slovensko neznal, že nevěděl, co ho čeká, a z toho vždy byl velmi napjatý. Tomu se nelze divit. Když chtěl za časů normalizace cestovat na Slovensko, většinou ho StB vrátila z česko-slovenské hranice zpět.

Slovensko mu sporadicky přibližovali někteří přátelé. V šedesátých letech to byli většinou umělci, za normalizace spisovatel Dominik Tatarka a už zmínění disidenti Milan Šimečka, Miro Kusý a někteří další. Havel tedy znal slovenské intelektuály, ale „slovenský příběh“ jako celek nedokázal uchopit.

Snahy vymazat dějiny

Když se 28. října 1991 vracel z USA, letěl přímo do Bratislavy. Na náměstí SNP se konala manifestace za jednotu státu, kterou pořádala Veřejnost proti násilí. Havel na ni dorazil, na tribunu začala létat vejce a stihl říci jen to, abychom chvilkou ticha uctili všechny, kteří se zasloužili o dobro našeho státu. Havel na Slovensku měl a stále má hodně obdivovatelů, ale život na Slovensku šel často po jiné linii.

V roce 1918 se Slovensko stalo součástí Československa. Znamenalo to pro něj obrovský rozmach kulturního, vědeckého i politického života. Ale udělali jsme chybu, že jsme tehdy odmítli celou svoji předchozí historii – dodnes nám to dělá velký problém. Z dějin nelze nic vymazat, ani v dobrém, ani ve zlém. A tak je pro nás na Slovensku Václav Havel symbolem sametové revoluce a jinak už to nebude.

Autor je slovenským politikem

Autor:

Syndrom Petra Pana. Proč někteří muži nikdy nedospějí a žijí jako paraziti

Premium V každém chlapovi zůstává kousek kluka, ale musí to být právě jen ten kousek. Pokud muž nechce vyrůst a převzít...

Čína má Evropu v hrsti, za pár týdnů dojde hořčík. Auto bez něj nevyrobíte

Premium Vše nasvědčuje, že současná čipová krize v automobilovém průmyslu je jen zahřívacím kolem před tím, co se na Evropu...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Mohlo by vás zajímat