Vztah Dubčeka a Havla je ve filmu koncentrován do jejich rozhovoru, kdy mu Dubček řekl, že chce být prezidentem. Když Dubček vystoupil v listopadu 1989 na Václavském náměstí, celé náměstí skandovalo: „Dubček na Hrad!“
Tehdy se ještě myslelo, že v Československu konečně začne Gorbačovova perestrojka: kdo jiný než Dubček by mohl její nástup ztělesnit. Když se brzy ukázalo, že komunismus končí, kandidátem číslo 1 se přirozeně stal Václav Havel. Podporovali jsme ho i my ve Veřejnosti proti násilí (VPN). Dubček byl tehdy už na vedlejší koleji. Proč?
Východ jako velká neznámá
Ve vzpomínaném rozhovoru s Dubčekem se ho Havel ptal: „Proč jste se tehdy (myšleno při vzniku Charty 77) k nám nepřidal?“ Dubček se k tomu vyjádřil již dříve, když mezi přáteli říkal: „Proč jsem se já k nim měl přidávat? Když už, tak jsem měl být jedním z hlavních signatářů, vždyť jsem byl tváří roku 1968!“
Nevím, jestli by i v takovém případě Chartu podepsal. Dubčekův problém za normalizace spočíval v tom, že se až na nejužší okruh svých přátel s nikým nestýkal. Nechtěl se setkávat s Miroslavem Kusým, Milanem Šimečkou ani jinými disidenty na Slovensku. Podle mého názoru Dubček po celou dobu čekal, že ho Moskva rehabilituje. Nebyl v první linii událostí, nevnímal politickou realitu za pochodu a myšlenkově ustrnul v 60. letech. Po listopadu 1989 už jeho vidění světa i jazyk patřily minulosti.
Navzdory tomu chtěl být Dubček prezidentem. Pražský hrad znamenal vrchol politických ambicí pro každého politika, ale to zřejmě nebylo vše. V Dubčekově polistopadovém životě vystupoval ještě jeden člověk, Gustáv Husák. Památná jsou Husákova slova z roku 1968, že politicky stojí a padá s Dubčekem. Husák pak na ta slova velmi rychle zapomněl a Dubčeka nechal po celou normalizaci před jeho domem hlídat.
Dubček mu to po listopadu 1989 nedokázal zapomenout. Zapomněl však na to, že Husáka v roce 1951 zatkli, mučili a roku 1954 odsoudili na doživotí. Že sám Dubček byl v roce 1952 členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. A že není známo, že by se za Husáka nějak zasazoval. Mezi komunisty nepanovala přátelství, jen osobní zájmy. A stát se po pádu komunismu a po Husákovi československým prezidentem by pro Dubčeka jistě bylo celoživotní satisfakcí.
Příběh Václava Havla je v tomto filmu pouze českým příběhem i v jiném ohledu. Jeho děj pokrývá hlavně normalizaci. Brutalita policejních zásahů, výslechy, vězení nebyly v takto drsné podobě na Slovensku známé. Samozřejmě i proto, že Slováci nekladli normalizačnímu režimu takový odpor.
Napětí a nejistota. Havel se návštěvy našich východních sousedů obával, tvrdí autor.
Film ukazuje i soukromý život disidentů a jejich vzájemné partnerské vztahy. Když se o tom tehdy mluvilo i na Slovensku, zeptal jsem se jednoho českého katolíka, proč StB ty věci ze soukromého života disidentů nezveřejní. A on mi odpověděl, že českou společnost by to nepohoršilo.
A dále... provázel jsem Václava Havla v autě při jeho cestách po Slovensku. Vždy na nich byl nervově napjatý a vyčerpaný. Ptal jsem se na to jeho poradce, slovenského Maďara Pétera Hunčíka. A on mi řekl, že Havel Slovensko neznal, že nevěděl, co ho čeká, a z toho vždy byl velmi napjatý. Tomu se nelze divit. Když chtěl za časů normalizace cestovat na Slovensko, většinou ho StB vrátila z česko-slovenské hranice zpět.
Slovensko mu sporadicky přibližovali někteří přátelé. V šedesátých letech to byli většinou umělci, za normalizace spisovatel Dominik Tatarka a už zmínění disidenti Milan Šimečka, Miro Kusý a někteří další. Havel tedy znal slovenské intelektuály, ale „slovenský příběh“ jako celek nedokázal uchopit.
Snahy vymazat dějiny
Když se 28. října 1991 vracel z USA, letěl přímo do Bratislavy. Na náměstí SNP se konala manifestace za jednotu státu, kterou pořádala Veřejnost proti násilí. Havel na ni dorazil, na tribunu začala létat vejce a stihl říci jen to, abychom chvilkou ticha uctili všechny, kteří se zasloužili o dobro našeho státu. Havel na Slovensku měl a stále má hodně obdivovatelů, ale život na Slovensku šel často po jiné linii.
V roce 1918 se Slovensko stalo součástí Československa. Znamenalo to pro něj obrovský rozmach kulturního, vědeckého i politického života. Ale udělali jsme chybu, že jsme tehdy odmítli celou svoji předchozí historii – dodnes nám to dělá velký problém. Z dějin nelze nic vymazat, ani v dobrém, ani ve zlém. A tak je pro nás na Slovensku Václav Havel symbolem sametové revoluce a jinak už to nebude.
Autor je slovenským politikem
