Na svahu petřínského kopce, po pravé straně ulice Holečkovy, té, kudy dle všeho táhli do strahovských lomů zřízenci na popravu Josefa K., kde ho pak "zařízli jako psa“, tedy po pravé straně ulice, která se před tím, než ji pojmenovali po spisovateli s asi nejdelšími vousy v české literatuře (Josef Holeček bydlel v domku čp. 105/6), jmenovala Košířská, neboť vede ze Smíchova do Košíř, tak tedy tam s rozkládá stavba jak z anglikánského hororu.
Rozkládá se tam stavba jak z anglikánského hororu.
Styl jest to novorománský, ale přece jen jiného druhu než jsou novorománské kostely, které si zhruba ve stejné době stavěli v Praze Češi, například kostel sv. Václava na Smíchově nebo Cyrila a Metoděje v Karlíně. Toto nyní světle šedivé, původně snad okrové, rozsáhlé "hradiště“ patří spíš někam na britské ostrovy nebo třeba do Belgie, severní Francie a kdybych ho viděl někde Dolním Sasku, nedivil bych se.
Ale tady se vyjímá jako zvláštní element jakési exotičnosti a nepatřičnosti způsobené svou rozlehlostí, majestátností, členitostí. Zatímco masivní budova kláštera mi připadá jako staromódní anglická internátní škola, něco na způsob Harryho Bradavic, ta hranolavá věž kostela zase působí poněkud italiánsky, jako campanila, která přistála na smíchovské periférii.
To celé je obklopeno vysokou zdí, z níž při spodním pohledu z ulice vyčuhuje jen část stavby, která tím získává status jakési uzavřené, tajemné akropole. Bezprostřední okolí pak kontrastuje s velkolepostí stavby svou neupraveností, ba zprzněností: cesty jsou panelové a rozježděné, kus brutálně vybetonován, všudu jsou nějaké divné přístavky a nástavky, k apsidě je absurdně přilípnuta závora, jinde zase nějaké betonové schůdky, kadibudky, stříšky z vlněného plechu a takové ty drobné ošklivosti běžného českého bordelu. Z cedulí a zaparkovaných pošťáckých dodávek poznáme, že to tu mají v péči České pošty. Není to však pošťácký kostel.
Bezprostřední okolí pak kontrastuje s velkolepostí stavby svou neupraveností.
Klášter tady vznikl souběhem několika okolností. První tou okolností byla zřejmě zbožná a prachatá hraběnka Gabriela Sweert-Sporcková, která ho v 70. letech 19. století založila, darovala mu jeden milion zlatých a poskytla pro něj pozemky – za baroka tu byly viniční usedlosti Kobrová a Králodvorská - a umožnila tak stavbu, která začala v roce 1888 – hotovo bylo 1910. Nyní zbožná – a prachatá - hraběnka spí spánkem věčným pod hlavním oltářem. Jméno kláštera svatého Gabriale je de facto neoficiální a na její počest. Má však jasnou souvislost s tím oficiálním, tedy Zvěstování Panně Marii, protože tím zvěstovatelem Mariina těhotenství, čili jakýmsi osobním gynekologem, byl samozřejmě archanděl Gabriel.
Hotovo bylo roku 1910.
Druhou okolností byl tzv. Kulturkampf čili Kulturní boj v Německu, což byla zjednodušeně řečeno snaha Bismarckova státu provést sekularizaci na pruský způsob, cosi jako josefínské reformy o sto let před tím. Největším protivníkem a obětí byla katolická církev, která měla – a truchu ještě má - v Německu silnou pozici především na jihu. Výsledkem bylo rušení klášterů a stěhování celých mnišských komunit do vlídnějších zemí, především do Francie a do Rakouska, tedy k nám. Tak se do Prahy, tehdy však ještě nikoli sem na Smíchov, nýbrž do Emauz, dostala v roce 1875 komunita benediktinských mnichů, jejichž původním domovem byl klášter Beuron v jižním Švábsku (dnes spolková země Bádensko-Württenbersko).
Výsledkem bylo rušení klášterů a stěhování celých mnišských komunit do vlídnějších zemí.
A třetí okolnost, která sice nemá přímou souvislost se vznikem, nýbrž s tím, čím je ten klášter nejzajímavější, je, že právě tam, v Beuronu vznikla v roce 1866 tzv. beuronská kongregace, v níž povstala Beuronská umělecká škola. A tato kongregace, čili spojení více klášterů jednoho řádu, se pokusila vrátit náboženskému umění, které v té době již pomalu odcházelo ze scény, důstojnost, působivost a hlavně řád. Prostředkem byl posvátný kánon, soubor geometrických pravidel k zobrazování lidského těla. A ten je věcí daleko předkřesťanskou, ba předantickou. Boží úmysl ho svěřil jako prvním Egypťanům. Proto když se člověk ocitne uvnitř kostela, první, co ho napadne – nebo ho to při jisté představivosti napadnout může – je, že se ocitl v egyptské hrobce.
Nyní odbočím a vstoupím do toho osobně. Já o sv. Gabrielovi vím nějakou dobu, vím, že tady od ledna 1990 sloužil Václav Malý, když se po listopadu 89 mohl vrátit k pastoraci. Párkrát jsem tam byl během dvaceti let v neděli na mši (slouží se od čtvrt na dvanáct), ale při mši není vhodné prohlížet si nástěnnou výzdobu, jinak je však kostel zavřený. Otevřený a vhodný k prohlídce bývá jen výjimečně, párkrát do roka. To provádí Společnost přátel beuronského umění komentované prohlídky a já jsem si letos říkal, že se konečně musím zúčastnit.
Společnost disponuje velmi slušně zpracovanými webovými strankami (www.beuron.cz), kde se člověk dozví mnohé, co tu tedy nemusím už opisovat. A tam jsem si někdy koncem listopadu přečetl, že bude otevřeno třikrát, vždy v sobotu ve dvě hodiny. Dvakrát jsem to však prošvihl a zbývala už jen prohlídka poslední, 17. prosince. O tu jsem přijít nechtěl. A představte si, že v ten pátek odpoledne, kdy se v redakci obvykle nevyskytuji, neboť něco sepisuji doma, ale teď jsem tam výjimečně byl, mi zazvoní redakční telefon a tam milý ženský hlas říká: Dobrý den, já jsem ze Společnosti přátel beuronského umění a chtěla bych vás o něco poprosit... A já zalapal po dechu a říkám: beuronského umění?! Jak víte, že se zajímám o beuronské umění? – Já nevím, že se o to zajímáte, řekla ta paní. A s kým že to mluvím... – Já se jí konečně představil a řekl, že mám zítra v úmyslu jít na prohlídku do sv. Gabriela. – No právě proto vám volám. Představte si, nám tam posledně nikdo nepřišel. Vůbec nikdo. Tak jsme si říkali, jestli byste nám nemohli nějak pomoct. – Tak jsem do sobotních novin sepsal krátký článek Za tajemstvím Smíchova, snad to tady můžu přiznat.
No právě proto vám volám. Představte si, nám tam už dvakrát nikdo nepřišel.
Druhý den jsem stoupal Holečkovou, napjatý, zda můj "jedňák“ někoho přivábí, což jsem ani moc nepředpokládal. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem vešel a kostel byl téměř plný! A paní Monica Šebová mi kynula v ústrety a říkala pane Peňási, to je vaše zásluha. Já dělal, že ne, ale byl jsem přece jen dosti rád a potěšen, jaké to máme čtenáře a jak mocná jsou stále média...
Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem vešel a kostel byl téměř plný!
Ale nyní zpět k Beuronu a beuronské škole. Jejím zakladatelem byl malíř, sochař, architekt, teoretik a zajísté i mystik Peter Lenz, známější pod řeholním jménem Desiderius. Narodil se roku 1832 v Haigerlochu v horním Švábsku, studoval na akademii v Mnichově, v roce 1862 odjel na stipendium do Říma, jak se to tenkrát dělalo v zemích, které si to mohly dovolit. A tam se – jako třicetiletý – seznámil se základním zdrojem svého umění a vůbec svého života. Neboť evidentně šlo o muže prostoupeného touhou po spirituálním naplnění, po harmonii a dokonalosti, což mu samozřejmě přicházající moderna (už se blíží s impresionisté se svými chaotickými skvrnami) neposkytovala.
Tím zdrojem byl pythagorejský kánon (Pythagoras to měl od Egypťanů), což je, když to poněkud zjednoduším, způsob, jak pomocí kružítka a trojúhelníku znázornit dokonalou lidskou postavu. (Velký Pythagoras pravil: Uchop kružítko, udělej s ním kruh, do něj vraz trojúhelník, nad něj menší kroužek zrob, pak do toho trojúhelníku další kroužek vrzni, pak zase další trojúhleník uzři, ovšem teď obráceně a tak dal a dál až máme hotovou Božskou anatomii. U ženských postav je to trochu obtížnější, protože těch kruhů mají trochu víc a na jiných místech, například na pánvi a na prsou.)
Velký Pythagoras pravil Uchop kružítko, udělej s ním kruh, do něj vraz trojúhelník.
V roce 1872 se Lenz stal oblátem v Beuronu: oblát je laik, který složil řeholní slib, ale nežije v klášteře, pět let do kláštera vstopil jako mnich, v roce 1891 se stal subdiakonem. V Praze pracoval už od roku 1880 na výzdobě emauzského kláštera – většina maleb, které vytvořili jeho žáci, vezme za své při bombardování v únoru 1945. Během práce v Emauzích - dokončeny byly v roce 1893 - byly nejspíš domluveny plány na výmalbu kláštera sv. Gabriela. S tou bylo započato v roce 1895, kdy do Prahy přijel doprovázen malou skupinou umělců. Bydleli ve vile Moser, která stála hned vedle kostela - práce jim trvala čtyři roky, některá místa však nebyla dokončena už nikdy.
Na Smíchov, do stále ještě nedostavěného kláštera, chodil Desiderius vyučovat místní benediktinky, neboť ony to byly, kdo klášter užívaly. Desiderius tu vedl umělecké kurzy, neboť řeholnice byly esteticky nadané a učenlivé. Především vynikaly při práci s miniaturou, s výšivkami, ale měly odvahu i na nástěnné malby: například
andělé v apsidě jsou jejich dílem. Je to myslím poznat.
Podle Desideriových návrhů pracovali především ale jeho žáci Jan Verkade a Carl Gresnigt, oba složili mnišské laické sliby, takže jejich řeholní jména zněla byli P. Willibrord a P. Adalbert. Oba byli národnosti nizozemské. Už z těch exotických, velmi neslovanských jmen je dosti patrné, co za kosmopolitní chasu se to na tom našem Smíchově scházelo... A to si ještě vemte, že architekti se jmenovali P. Ghislain Béthune a P. Hildebrandt de Hemptinne! Taková jména by si jeden jen tak nevymyslel.
Především vynikaly při práci s miniaturou, ale připuštěny byly i na nástěnné malby.
Od samotného mistra Desideria pochází velkolepý obraz nad chórem (čili zády k oltáři). Je na něj vidět ze všech maleb nejhůře, ale z reprodukcí vím, že je to skutečně úžasná věc – zde je v podobě, jak byl promítán na té přednášce. Když ho prý v roce 1896 ještě čerstvý viděl arcibiskup Schönborn (snad mu posvítili), málem omdlel a když se vzpamatoval, prohlásil, že Panna Maria, které vypadá jako egyptská bohyně Isis, nemůže viset v katolickém kostele.
Obraz měl být snad dokonce zamalován, pak se kardinál smířil s tím, že ho zakryli závěsem. Po pár letech už mohl být odkrytý. Ale skutečně je to exotický výjev: Panna Maria s účesem trochu jako Kleopatra se sklání nad nahnědlou štíhlou postavou mrtvého Krista, který leží na jakémsi zlatém sofa a celý ten mystický a ani trochu realistický výjev je zasazen do zlatého či zlatěnazelenalého prostoru, jejž rámují dvě palmy či co to je. A dva klečící andělé po boku připomínají spíš svatojánské broučky v dospělém věku.
Je na něj vidět ze všech maleb nejhůře.
Též pohled na další výjevy vyvolávají představy, že jste spíš v orientálním, byzantském či jaksi pohádkovém chrámu než v katolickém kostele na Smíchově. Světci a světice v sošných pozicích s líbeznými výrazy ve tváři, andělé s motýlími křídly, držící květy lilií či snad orchidejí, mezitím ornamenty, které vyplňují meziprostory. Za oltářem pak deskový obraz Panny marie s Ježíškem zasazený ve zlatě, v němž tkví trůn Sedes Sapientiae, Stolice Moudrosti, na níž sedí žena zahalená v modři, jíž na podušce sedí v královské byzantinské póze sedí malý Ježíš, který vypadá jak panenka na hraní.
Malý Ježíš, který vypadá jak panenka na hraní.
A mezi touto úchvatnou divočinou jsou i čeští světci, ale i ti vypodobeni tak, jak je spíše neznáme: vedle fešáckého svatého Václava svatá babička Ludmila s červeným šálem, jenž snad má být nasycen její krví, jako mladá žena, jež v jemných rukou drží palmu mučednickou. A sv. Jan Nepomucký, který tu není žádná barokně se klátícící kněžská postavička, nýbrž v krásném rouchu oděný jižanský junák, hotový kralevic Marko, který si na sličná ústa, rámovaný něžným vousem, jemným gestem přikládá prst.
Sv. Jan Nepomucký tu není žádná barokně se klátící kněžská postavička.
Stál jsem tu předvánoční sobotu v barevném, byť studeném a potemnělém kostele, zíral na tu poněkud už zašlou krásu, která byla dalšími léty a pak celým staletím odsunuta a zapomenuta (benediktinky odešly roku 1919, po vzniku republiky, klášter prodaly Čs. poštám) a vlastně mělo pro ni, pro tu krásu, oči a pochopení asi jen málo lidí, neboť se jevila podivná a nesrozumitelná a nepotřebná – a možná taková byla už od začátku a možná to celé byl jeden velký esteticko-teologický omyl. Ale hleděl jsem na ty éterické anděly oddaně, ale bez trémy a nic jsem jim netiskl do dlaně, ale pak sevřel přece jen ty svoje. A tiše jsem se před odchodem pomodlil, ale už ani nevím za co. Budu si na tu sobotu pamatovat. Bylo to 17. prosince. Druhý den s nějakými takovými anděly možná promluvil i ten, na kterého teď právě myslím.
Ale hleděl jsem na ty éterické anděly oddaně.
