Povyk Rusů kvůli novým oporám amerického protiraketového deštníku, které mají vyrůst v Česku a v Polsku, by se tak při pohledu jejich očima mohl zdát pochopitelný. Jenže obavy nevyvolává v Kremlu ani tak pohled na západ, jako spíš na jih. Když se koncem září loňského roku sešli ve slovinské Portoroži na neformální schůzce ministři obrany NATO, s úžasem si vyslechli neobvykle upřímnou zpověď svého ruského hosta.
„Státy na jih od Ruska disponují technologiemi, které nás mohou ohrozit,“ pronesl Sergej Ivanov, tehdejší ministr obrany nedávno povýšený na prvního vicepremiéra. Ostatně i sám ruský prezident Vladimir Putin na nedávné konferenci v Mnichově kromě svých studenoválečných tirád jmenoval několik zemí, které vyvíjejí rakety středního doletu schopné nést jaderné hlavice. Konkrétně zmínil Severní a Jižní Koreu, Indii, Írán, Pákistán a Izrael. A jak připomněl Quentin Peel, komentátor listu The Financial Times, ve skutečnosti mohou Rusko především ohrozit dvě z nich: KLDR a Írán.
Právě obava z „jižního“ nebezpečí je jednou z často zmiňovaných záminek, jež ruské předáky dovedly k tak ostrým slovům, jaká včera zazněla z úst velitele raketových vojsk Nikolaje Solovcova. Pokud totiž za nejnovějším závanem mrazu z Moskvy není kalkul, muselo by se jednat o čirý cynismus.
Jak si Rusové mohou dovolit říct jen slovo proti budování obrany vůči zemím, jako je Írán, jimž pomáhají vojenskými dodávkami? A proč na jedné straně označují americký protiraketový deštník za hrozbu a druhým dechem se chvástají, že ho jejich zázračné zbraně dokáží překonat?
Moskva si chce - podobně jako při rozšiřování NATO na východ - vymoct na Američanech nějaký ústupek. Nejlépe zapojení do systému protiraketové obrany, na nějž se ruská armáda v současnosti nezmůže.
