A v Americkém kulturním středisku v Praze se konala debata nad prvním českým výborem textů Martina Luthera Kinga Odkaz naděje, který vyšel v nakladatelství SLON a který obsahuje všechno, co by mělo být povinné z Kinga znát, od projevů z počátků hnutí kolem bojkotu autobusů v Montgomery až po slavné řeči Mám sen a Vidím zaslíbenou zemi.
Co mají ty události společného? Texty M. L. Kinga je jistě možno číst jako pouhé historické dokumenty o víceméně úspěšně dovršeném boji o emancipaci amerických černochů, který vstoupil do amerických čítanek a do kánonu moderní kultury. Je však také možno je číst, jak vybízí autor předmluvy Erazim Kohák, jako inspiraci a jako návod k analogickému jednání podle evangelia.
Tak ostatně i ve výboru lze nalézt text Má cesta do Gándhího země, jenž není pouhým cestopisem po Indii, nýbrž i zprávou, jak se vůdce černošského hnutí inspiroval vůdcem indického hnutí za nezávislost, aniž by ho přesně kopíroval – neboť situace amerických černochů byla v mnohém jiná než situace Indů pod koloniální vládou.
A tak je i u nás. Situace Romů u nás je zase jiná než situace amerických černochů. Ale analogicky volá po hlubším řešení, které věru nepůjde bez romské hrdosti. Přímo volá po svém Kingovi. Nepřijdeli King – možná přijde nějaký romský Malcolm X, a může být hůř. A co ta iniciativa Za církev sociálnější? To jsou ti, kdo si uvědomují, že bez obrácení k problémům všech menšin, jakkoliv problematických a „nepřizpůsobivých“, u nás křesťanství žádnou skutečnou budoucnost nemá. To jsou ti, kdo čtou nebo jako by už četli Martina Luthera Kinga.
