Setkání dvou hrdinů

Protektorátní předseda vlády Eliáš, zastřelený nacisty roku 1942, byl pohřben v neděli, poslední cesta legendárního válečného pilota Peřiny se uskuteční příští týden.

Eliášův slavný pohřeb byl vlastně jeho „zpopelavstáním“. Děti se o něm ve školách léta neučily, dospělí na něho zapomněli. Dlouho se mělo za to, že urnu s popelem Aloise Eliáše vysypali Hitlerovi přívrženci do řeky. Jen pár lidí znalo pravdu.

Dnes se na osudy urny může každý zeptat paní Pasákové, která ji měla doma. Proč právě jí svěřila manželka generála Eliáše ostatky svého muže? Měla k ní důvěru. Věřila, že její dobrá známá zachrání urnu před komunisty, kteří by ji nejspíš hodili do popelnice.

Ke „generálovi nebe“ Františku Peřinovi se Gottwald a jeho vnuci chovali podobně. Nikoho po válce nezajímalo, že utekl před Hitlerem na západ pár desítek hodin po své svatbě. Že poslal k zemi nejméně dvanáct německých letadel. Že byl za své zásluhy zcela mimořádně povýšen.

V lednu 1949 ho z politických důvodů propustili z armády. Před zatčením uprchl stylově: spolu s manželkou, s níž nakonec prožil plných sedmašedesát let, uletěl do Rakouska. Z ciziny se vrátili až po roce 1989.

Eliáš i Peřina měli skončit na smetišti dějin. Zvláště v očerňování prvního z nich komunisté vynikali. Obviňovali ho ze spolupráce s nacisty a doufali, že po „kolaborantovi Eliášovi“ budou moci označit za zrádce i mnoho dalších statečných, kteří podle nich byli ve špatném, tedy nekomunistickém odboji. Boží mlýny ale melou, i když někdy pomalu.

Alois Eliáš se letošního symbolického setkání účastnil za odboj domácí, František Peřina za ten zahraniční. Jako by se chtělo říct: podstatné není, odkud někdo s Hitlerem nesouhlasil, ale zda vůbec a jakým způsobem. Důležité bylo tenkrát vážit slova a ručit za ně svým životem. Nehrát divadlo. Neškodí připomenout si to právě teď před volbami.