Podezřelých vysvětlení je samozřejmě mnoho: určitě struktura ekonomiky, fungování státu a jeho sektorů, v pandemii určitě státní správa, zdravotnictví či školství, stav infrastruktury a její (ne)vhodnost do dnešní doby. Ale jedno po druhém.
Česko je nejprůmyslovější zemí Evropské unie s nejmenším sektorem služeb. Právě služby jsou přitom považovány za odvětví vůči covidu robustnější díky možnostem práce na dálku atp. To by mohlo špatný výkon české ekonomiky během pandemie vysvětlit. Leč vahou průmyslu za námi Polsko, navzdory často se vyskytující falešné představě o tom, že jde stále o agrární ekonomiku, nijak zvlášť nezaostává.
Co se změní po pádu amerických bank? Experti popisují možné následky pro svět |
Rozdíly mezi významem jednotlivých sektorů i mezi naší a polskou ekonomikou se pohybují v řádu maximálně několika málo procent a sektor služeb v obou zemích tvoří zhruba dvě třetiny ročního výkonu obou ekonomik. Covid by nás tedy měl zasáhnout podobně, jediným důvodem k horšímu výkonu české ekonomiky by snad intuitivně mohl být vyšší význam pandemií omezené turistiky u nás. Jenže ta už omezeními netrpí více než rok, ale náš ekonomický výkon za Polskem i v posledním roce a půl stále zaostával.
Co vedlo ke zvratu
Čímž se už dostáváme k fungování státu a jeho správy. Na té nejobecnější úrovni jsme po řadu let mohli číst, jak náš růst podvazuje politická nestabilita. Koneckonců, jako viceguvernér a guvernér národní banky jsem měl za 12 let svých dvou mandátů příležitost seznámit se s deseti vládami. Jenže sluší se připomenout, že k zastavení dohánění životní úrovně vyspělých zemí došlo v okamžiku stabilního vládnutí Babišovy vlády.
S nástupem pandemie se ale skutečně leccos změnilo. V prvé řadě se zvýšil význam státu a jeho aktivit na všech úrovních. Na centrální úrovni určitě proti době před pandemií všude mimořádně stoupl význam minimálně tří ministerstev: zdravotnictví, vnitra a školství. Má tedy smysl zamýšlet se nad tím, zda u nás, na rozdíl od jiných ekonomik, toto vedlo ke zvratu konvergence.
ČNB chce obnovit zlatý poklad. Michl touží navýšit české rezervy z 12 tun až na 100, má to ale smysl? |
Nemám žádnou ambici hodnotit výkon zdravotnictví. Nemohu však zapomenout na „covidovou dobu“, kdy jsem získal pocit, že statistika nenáhodných souborů je pro epidemiology v oboru terra incognita, a schopnost alespoň se seznamovat s anglickými zprávami a pracemi na téma vakcín a jejich účinků ze země, která byla v oboru nepochybně „o parník“ před ostatními, tedy Izraelem, skutečně na příslušném ministerstvu chybí. Takže jsme zbytečně očkovali děti a přednostně předtím i mladší zaměstnance v nejlepším případě náhodně vybraných přednostních sektorů. To vedlo v případě mé osoby třeba k tomu, že jsem právo na „první jehlu“ získal nikoliv jako postpadesátník, ale jako vysokoškolský pedagog s 1/16 úvazku na VŠE v době, kdy jsme tam všichni povinně učili na dálku. Úmrtnost stoupla mnohem méně, než se na začátku strašilo, i tak ale podstatně. Celkově tedy nic moc.
Ministerstvo coby lobbistická organizace
Ministerstvo vnitra už po léta slouží nejvíc jako lobbistická organizace policejních a jiných sborů, která dosahuje dlouhodobě stálého navyšování počtu i odměn policistů, jichž máme už dnes, v mimořádně bezpečné zemi, na obyvatele víc, než je v EU zvykem. „Covidový“ ministr může v nejlepším případě doufat v to, že se na něj zapomene, v horším případě si ho budeme především spojovat s nákupy absurdně předražených zdravotnických potřeb od firem se sídlem v garážích v „centrech světového byznysu“, jako je, pamatuji-li si dobře, Krivoj Rog. U jeho nástupce může nezaujatý pozorovatel nabýt dojmu, že si těsně před polovinou svého funkčního období konečně všiml, že do jeho resortu patří i Česká pošta, ale zatím si ještě nevšiml, že jedním z problémů pod vnitro spadajícím je organizace státní správy, kde naším problémem je v evropském kontextu neskutečné množství příliš malých obcí.
Chudoba počesku? K moři jen jednou ročně. Žijeme si líp, než si myslíme, říká bývalý guvernér ČNB Singer |
Další výkon tohoto sektoru porovnejme s Polskem. Český stát dodnes nedokáže ani vytvořit rozumně rychlý systém, v jehož rámci by získávali pracovní víza pracovníci, kteří mohou zlepšit naši kvalifikační strukturu. Opakuji, máme nejnižší nezaměstnanost mezi vyspělými zeměmi, ale neumíme sem vpustit ty, kteří by zde chtěli pracovat. To vše v době, kdy v některých rocích Polsko, takřka nepovšimnutě, získává a získávalo ke svému užitku a užitku svých firem více migrantů z jemu kulturně blízkých oblastí, než s pomocí všech zúčastněných aktivistů, neziskovek a médií přijíždělo do Německa.
Další změnou, kterou jsme za pandemie mohli zaznamenat, je navýšení vlivu mediálně „pokrývaných“ expertů, primárně z oblasti akademie, na činnost státu. Vzpomněl bych jen vliv různých center, jako byly BISOP či MeSES. Sám jsem měl koneckonců v tehdejším NERV (samozřejmě ne sám, s několika dalšími) příležitost na poslední chvíli a těsně ubránit český průmysl před úplným zavřením. Které, jak jsme mohli za pár týdnů po oné debatě zjistit, by bylo v nejlepším zbytečné.
Po žebříčcích dolů
S naším systémem školství setrvale sestupujeme po žebříčcích měřících akademickou schopnost žáků a studentů. Nejde jen o společenské vědy, jsme průmyslovou zemí, ale naše špičková technická vysoká škola, ČVUT, se například na žebříčku (QS ranking) nachází vedle množství univerzit z vyspělejších ekonomik, nebo třeba Číny, Indie i Ruska i pod hned několika malajskými, brazilskými či tureckými souputníky, nemluvě už o třeba technické univerzitě v Gíze či Athénách.
Stejně tak je dobré si uvědomit, že už nemáme problém s počtem pedagogů. Dle dostupných údajů máme třeba proporčně méně studentů na druhém stupni než skandinávské či pobaltské ekonomiky, nemluvě už o Novém Zélandu. O kvalitě našich středních škol v porovnání s těmi ze Skandinávie ani nemluvě. Zato máme krizi u přijímaček vyvolanou tím, že si ministerstvo a kraje společně nevšimly, že nastupují silné ročníky. Chudší Polsko nás už minimálně dostihlo proporcí studentů středních škol a o dvě třídy nás předstihuje s proporcí vysokoškolských studentů. Zato ale máme, což asi mnohé překvapí, více učitelů na středních školách na obyvatele, než mají zmiňovaní Baltové, Skandinávci i Novozélanďané.
Bohužel nelze moc doufat v to, že nám zde pomůže radou třeba někdo z mých nepochybně ctihodných kolegů z NERV. Koneckonců, z jeho 16 členů získává své příjmy v privátním ziskovém sektoru, ne ze státem financovaného či podporovaného školství a akademie, jen pět či šest (mám trochu problém s „klasifikací“ kolegy Aleše Roda). Od ctihodného sboru pro tyto oblasti slyšíme jen to, že se do akademie a školství má přidat, přidat a přidat. Systémová změna zjevně jako potřebná pociťovaná není, nebo se o ní „nechce“ mluvit.
Takový systém nelze zlepšovat tím, že se do něj „lije“ více peněz. A jako bývalý i stávající člen poradních a jiných orgánů několika vzdělávacích institucí, jakož i před čtvrtstoletím do komerční sféry „padlý“ akademik konstatuji, že chceme-li dát více peněz pedagogickým pracovníkům, musíme zastavit systém vícečetných úvazků a omezit možnost konzultací akademiků tak, aby se mohli věnovat primárně tomu, za co je stát platí. Stejně tak i převést část peněz, za které jsou pořizovány krásné nové budovy a vybavení našich škol a univerzit, do oblasti platů.
Nenechat si vnutit posvátné krávy
Uvedené příklady a srovnání s Polskem nepoužívám k tomu, abych si stěžoval, ale abych ilustroval, že nejpravděpodobnější příčinou toho, proč od počátku pandemie zaznamenala česká ekonomika tak děsivý propad své výkonnosti v porovnání třeba s našimi severními sousedy, je to, že se v pandemii zvýšily požadavky na výkonnost českého státu. A tím se projevilo, jak hluboce substandardní je jeho fungování v drtivé většině oblastí, na nichž záleží. Včetně těch, které v stávajících debatách třeba o rozpočtovém „balíčku“ necháváme stranou. Jenže český stát je systém, u kterého dalším litím peněz do státního sektoru bez jeho změny nic nedosáhneme.
Prvním potřebným krokem je přestat nalévat, druhým začít zcela vážně debatovat. Jak se naštěstí nechala na Twitteru „slyšet“ třeba kolegyně, členka NERV pracující v privátu, Helena Horská o jeho substantivní změně. Poslední cestou k pokroku bude, když si vláda nechá kýmkoliv, místo přípravy této změny, vnutit, co jsou ony nedotknutelné posvátné krávy.
