Právě jeho inzerát, že hledá lidi, co se zajímají o Novou levici, na nástěnce filozofické fakulty v době Pražského jara, svedl dohromady studentku Petrušku Šustrovou a studenta Vavřince Korčiše. Což bylo pro můj vývoj dost zásadní. Ten inzerát v podstatě taky poslal mé budoucí rodiče do kriminálu. I to bylo v jejich životě velice zásadní. A tudíž i v mém. Prostě Petr Uhl mé rodiče formoval. Jistě bylo vlivů mnohem víc, ale jeho byl neoddiskutovatelný.
Jsem zděšen světem, říkal zesnulý kritik Ruska i USA Petr Uhl. Loajalitu k Česku neuznával |
Lidé seznámení díky zmíněnému inzerátu založili levicové Hnutí revoluční mládeže, ač k levicovosti už se dnes většina nehlásí. Petr však zůstal trockista navždy. „No jistě, že jsem tomu věřil, Štěpáne! Já tomu věřím stále. A doufám, že tvoji rodiče také,“ odpověděl mi dávno po revoluci na dotaz, zda těm myšlenkám v sedmdesátých letech opravdu věřil. Musel jsem ho zklamat, že máma s tátou už to vidí jinak. A možná to tak viděli vždy.
Pro něj s jeho naprostým smyslem pro spravedlnost však asi beztřídní společnost byla jediná možná. A za spravedlnost také bojoval celý svůj život. A také se podle toho choval.
Shodou okolností to byl zase on, kdo dal mé mámě k podpisu Chartu 77. S ní ji vedle mého táty podepsal již i můj otčím Jarda Kukal. Protože však byl stíhaný v procesu s Plastiky, Jiří Němec radši Jardovu podpisovou kartičku vyřadil, aby mu nepřitížila. Spravedlivý a akurátní Petr ji však promptně zařadil zpátky. Podepsal? Podepsal! Tak co. Myslím, že je to tak správně.
  |
Tenhle chvályhodný smysl pro pořádek byl asi také občas až obtížný. Třeba děti cepoval, co se do nich vešlo. Ale pamatuji si, jak vyprávěl scénku, která se odehrála u nich v koupelně. Sám se jednou unavený naložil do vany a věci nechal rozházené po zemi, což u dětí nepřipadalo v úvahu. A stalo se, co muselo. Do koupelny přišel desetiletý syn Pavlík. Co s tím, když měl smysl pro spravedlnost.
„Asi Pavle vidíš, co jsem udělal špatně a správně mi to teď můžeš vyčíst,“ řekl tedy z vany synkovi.
„Jenomže já nikoho furt nebuzeruju,“ odpověděl naprosto stejně ráčkující syn.
Petr to vyprávěl pobaveně, ale s velikou hrdostí. Ano, měl vedle svého materialistického vidění světa i srdce.
A uměl i překvapit. Jednou přišel k nám domů, aby mámě vysvětlil myšlenku založení VONS, ale trefil se do rozjetého mejdanu spíše androšského typu. Část Plastiků, část DG 307, mladí Němcovi… Víno se jim nechtělo nosit, pil se rum. S takovým materiálem zachraňuj nespravedlivě stíhané. Nicméně si sedl ke stolu a koukal kolem. Androši taky koukali. A po chvíli trapného mlčení pronesl: „A mně snad nenalejete?“
Pak vše vysvětlil, a jak to dopadlo, víme. Asi po roce šel, přesně jak máma ten večer předpověděla, spolu s dalšíma z VONS sedět a máma převzala jeho agendu.
Kde je teď se svým viděním světa, je otázka. V Boha jistě nevěřil. Ale já myslím, že tomu, jak on bojoval za spravedlnost, můžeme my jiného ražení říkat i láska k bližnímu svému. Takže jsem si jistý, že někde je. Tak mu tam snad někdo nalejte!
Já si nalil.
