Avšak zatímco vzdělávání přírodovědné zůstává z povahy věci stabilní, humanitní obory, jejich smysl a povaha a s nimi i cíle vzdělávací politiky procházely zásadními změnami.
Ačkoli u nás zaznívaly hlasy poukazující na význam humanitní vzdělanosti, která má provázet profesní vzdělávání, po desetiletích duchovní devastace byl v zemi nedostatek kvalitně vzdělaných učitelů humanitních věd, kteří by je mohli předávat dále. Mnozí byli zlikvidováni německou okupací, s ostatními se vypořádal komunistický režim.
V roce 1989 zůstali jen nemnozí, kteří mohli vzdělávat – avšak často pouze malý okruh posluchačů na vysokých školách. Přerušená tradice vydala trpké plody, jimiž bylo především znevážení společenského i osobního významu klasické vzdělanosti.
