Lidovky: Kniha vyšla nejdřív německy, teprve pak v češtině. To se u českých autorů jen tak nevidí. Jak si vás německá strana našla?
Hans Koch z nakladatelství Karl Rauch už vydal dvě knížky, na kterých jsem spolupracoval: Hlava v hlavě a Jak se dělá galerie. Ta první byla nominovaná na Deutscher Jugendliteraturpreis, ta druhá vyhrála nějakou cenu na knižním veletrhu v Boloni. Nakladatele to asi zaujalo, takže mě oslovil, jestli bych nechtěl vymyslet knížku rovnou pro něj. A já měl v hlavě zrovna Antarktidu.
Lidovky: Proč zrovna Antarktidu?
Díky Jaroslavu Pavlíčkovi, českému polárníkovi a cestovateli. On mi najednou ukázal ten světadíl úplně jinak. A mě to zaujalo. Chtěl jsem jednak ten nový pohled nabídnout i ostatním, jednak se tam jet podívat. Byl to ambiciózní plán. Hans Koch okamžité kývl. Myslím, že v českém prostředí by takový plán nakladatelskou podporu sotva dostal.
Lidovky: Jaké jsou v německojazyčné oblasti na Antarktidu ohlasy?Kniha byla loni nominována na tutéž cenu jako Hlava v hlavě a zvítězila. Německojazyčné prostředí znám sice jen zprostředkovaně, ale ta cena je vnímaná jako důležitá. Takže kniha už má dotisk. A pokud vím, nakladatel prodal práva do korejštiny a ruštiny. Další jazyky jsou v jednání. Roli bude hrát asi i fakt, že němčina má celosvětově větší váhu než čeština.
Lidovky: Proměnila zkušenost s Antarktidou vaši práci, váš život?
Antarktida mě nepřestává fascinovat. Je to jediný kontinent, kde trvale nežili a nežijí lidé, a díky tomu funguje jiným způsobem. Nesmí se tam těžit, válčit, všechny poznatky se sdílejí. Nikdo si tam nesmí zabírat území. Je to vlastně utopie v praxi. Jenže na svět se dá naučit dívat jinak kdekoli a kdykoli, kvůli tomu nemusí jet člověk na Antarktidu. Čím déle jsem na knize pracoval, tím víc jsem chápal, že tahle druhá vrstva je důležitější. Od té chvíle jsem Antarktidu částečně používal jako projekční plátno pro tenhle záměr.
Lidovky: Jak jste tam byl vlastně dlouho?
Celá naše cesta trvala měsíc. Lodí tam pět dní, na místě deset dní, cesta zpátky pět dní. Dodnes mám tu zkušenost jakoby zabalenou v nějakém snovém hávu. Bylo to vytržení z reality. Výlet do jiného světa. Jako byste si vzal nějaký halucinogen. Jel jsem tam jen s prázdným blokem a foťákem...
Lidovky: ... a s Jiřím Frantou.
A s Jirkou Frantou jako parťákem. Spolu jsme tam kreslili, a dokonce udělali jednu akci. Na kolemplující kry jsme házeli kameny s vytesaným nápisem „See you in the future“. Takové kamenné esemesky do budoucnosti. Jinak jsem ale plán neměl, chtěl jsem se nechat vést místem. Třeba světlem. V době, kdy jsme na Antarktidě byli, tam skoro nezapadalo slunce. Anebo zvukem. Sníh má úplně jiné akustické vlastnosti. Kry praskají, voda kolem lodi šplouchá, lana na stožárech o sebe mlátí. Ty zvukové zážitky byly monumentální. Kdybych se věnoval hudbě a zvuku, měl bych po celý ten čas co lovit.
Lidovky: S Jiřím Frantou jste přichystali loni pro Villu Pellé velkou výstavu, která ale skončila na dlouho v karanténě. Našel byste na současné krizi taky něco pozitivního?
Je to impuls. Ale cokoli je kolem nás, může ponoukat, inspirovat k tomu, aby člověk vnímal realitu jinak. Cokoli může být impuls. Celá ta situace se dotýká skoro všech oblastí, ale třeba práce v ateliéru je pořád stejná. Užívám si, že sem mohu chodit častěji a soustředit se víc na samotnou práci a přemýšlet o ní. To je v současné době pozitivní.
Lidovky: Svět online výstav podle vás funguje?
Má smysl jen jako náhražka. Po nějaký čas. Fyzické a sociální prožívání v konkrétním místě ale nahradit nemůže. To je úplně jiný typ zážitku.
Lidovky: Jak probíhá ta vaše spolupráce s Jiřím Frantou? Nekradete si občas nápady?
Krademe. A to je na tom právě skvělé. Sice si udržujeme každý ještě svůj privátní prostor, kde děláme vlastní věci, ale hranici, kde končí práce jednoho a začíná práce druhého, nevnímáme nijak ostře. Občas i některé samostatné věci skončí ve společném díle. Prostě svoje individuality neprožíváme vyhroceně.
Lidovky: Jak chápete ilustraci? Jako dialog s textem, jako doprovod, jako paralelní vyjádření?
Možná to vypadá, že sedím na dvou židlích: na jedné jako volný kreslíř, na druhé jako ilustrátor. Já to tak ale nevnímám. Když kreslím věci kolem sebe, koukám třeba na zprávy, co se děje, nebo poslouchám hudbu. Snažím se všechny vjemy zpracovat, prožít, pochopit. Ilustrace je přeložení něčeho, co už existuje, do jiného jazyka. Možná má kniha jasnější hranice. Ale překlápění toho, co člověk vnímá a prožívá, do výtvarného jazyka je pořád stejné.
Lidovky: Měli v tomhle směru na vás vliv vaši učitelé na škole, Vladimír Skrepl a Vladimír Kokolia?
Oba jsou mimořádní umělci i pedagogové. Měl jsem a mám štěstí, že jsem s nimi mohl vejít do dialogu. Je fascinující mít je v určitém smyslu v hlavě a přemýšlet i zpětně nad věcmi, o kterých jsme se bavili. Beru to jako velkou výhodu.
Lidovky: Chystáte pro nakladatelství Karl Rauch něco dalšího?Máme nějaké nápady, ale ještě není nic jasné. Teď se víc soustředím na to, abych na AVU dotáhl doktorát. Zabývám se v něm skicou jako prvotní vizualizací myšlenky. Jak se dá nápad přivábit kresbou.
