Jeho filmografii vévodí jedna z nejlepších adaptací Kunderova románu vůbec Já, truchlivý Bůh s Milošem Kopeckým a Pavlem Landovským, který posléze skončil v trezoru. Kromě toho má podíl na objevení zásadní české „sexbomby“ šedesátých let Olgy Schoberové, která debutovala v jeho filmu Bylo nás deset. K dobru mu lze ještě připsat i Prince Bajaju s Ivanem Palúchem, který získal cenu v Benátkách a zajímavý a neprávem opomíjený je i jeho film Třiatřicet stříbrných křepelek s Alenou Vránovou a Václavem Voskou.
Antonín Kachlík se narodil v Kladně-Rozdělově, nejprve vystudoval obchodní akademii v Karlíně a za války se zapojil do ilegální odbojové činnosti, v roce 1942 musel nastoupit na nucenou práci do Německa, odkud uprchl a do konce války žil s falešnými doklady v Praze a pokračoval v odboji. V té době také vstoupil do KSČ a posléze studoval Vysokou školu politickou a sociální, odtud se v roce 1946 přihlásil na FAMU. Absolvoval v roce 1950, a protože nemohl nastoupit na Barrandov do Státního filmu, odešel jako dramaturg do Divadla pracujících ve Zlíně, kde inicioval vznik nových textů ve stylu socialistického realismu.
Na Barrandově nejprve pracoval jako pomocný režisér s Josefem Machem a Bořivojem Zemanem. Kachlíkovým debutem byl film podle vlastního scénáře Červnové dny v roce 1961. V letech normalizace natočil film o Klementu Gottwaldovi Dvacátý devátý, který vydatně překrucoval historii a zvlášť nechutná byla jeho „ socialistická parafráze“ Jasného filmu Všichni dobří rodáci O moravské zemi.
Kachlík je také evidován v seznamu spolupracovníků StB. V závěru osmdesátých let přestal točit a k režii se už nikdy nevrátil. V letech 1971-1992 vyučoval na FAMU, napsal a vydal celkem pět knih, poslední z nich byl v roce 2003 nerealizovaný scénář Jak se narodil Švejk a zemřel Hašek, který vychází z teorie, že Jaroslav Hašek byl v Lipnici otráven ruskými bělogvardějci.
