Lidovky.cz: Armida, Dvořákova poslední opera, se hraje zřídka. Je role Rinalda něčím specifická?
Armidu považuji za Dvořákovo nejlepší operní dílo. Je pro mě těžko uvěřitelné, jak byla opomíjena. Vidím v ní paralelu k Wagnerovu Parsifalovi: křesťanští rytíři proti pohanskému kouzelníkovi, čarodějnice, kouzelná zahrada... Role Rinalda je svou rozsáhlostí wagnerovská. Graduje v závěrečném aktu, kde mám 17stránkový monolog (!) s árií, kterou v inscenaci Národního divadla, na rozdíl od jiných provedení, neškrtáme. Moc se na to těším.
Lidovky.cz: Rinalda zpíváte také v Armidě plzeňského Divadla J. K. Tyla. Jak rozdílné jsou to inscenace a pojetí vaší role v nich?
Původně jsem dostal nabídku od wexfordského festivalu, ale kvůli vytížení na inscenaci Káti Kabanové v Ženevě jsem mohl přijmout až koprodukční provedení Armidy v Plzni. Rakouský režisér Hartmut Schörghofer ji inscenoval jako popis křížových tažení, výprava je středověká, scéna klasická, Rinald je vůdcem rytířů s mečem v ruce.
V Národním divadle je inscenace v režii Jiřího Heřmana diametrálně rozdílná, nemá pevný časový rámec, kostýmy jsou civilnější. Rinald je zde naivním vůdcem, který nedomýšlí důsledky svého jednání, má komplikovaný vztah se svým otcem Bohumírem. Jsou tam fyzicky náročné akce, souboje... V Praze je oproti plzeňské inscenaci vynechána scéna Kouzelné zahrady, k fyzickému kontaktu Armidy a Rinalda dochází spíše v náznacích a symbolech. Kdo preferuje modernější pohled na operu, půjde do Národního divadla v Praze.
Lidovky.cz: Váš repertoár je vedle českých skladatelů rozmanitý: od Mozarta přes Donizettiho, Verdiho, Wagnera po Čajkovského, Gounoda, ale i Berga, Zemlinského, Prokofjeva, Ščedrina... Nevyhýbáte se ani operetě. Jak se dá obsáhnout?
Češi mají privilegium být v zahraničí velvyslanci hudby českých skladatelů, čili máme velký záběr těchto oper. Můj další repertoár se vyvíjel díky tomu, že jsem byl pro inscenační týmy adept dle jejich představ. Začínal jsem od Mozarta a Rossiniho, což je důležité pro správnou hlasovou hygienu a technické základy, na to se nabalovaly opery Verdiho, Wagnera a další německého, francouzského a ruského repertoáru. Tím druhým břehem je opereta a muzikál. Herecký tempo rytmus, hudba, pohyb, vokální technika je v operetě stejná, stylovost je samozřejmě jiná. Všem adeptům to doporučuji si vyzkoušet. Buďte vždy vděčni za příležitost.
Lidovky.cz: Spolupracoval jste s mnoha režiséry – od „tradicionalistů“ po takové, kteří operu „obrátí naruby“. Je vám některý z těchto přístupů bližší?
Nemám problém se žádným směrem. Jsem z Německa i Rakouska zvyklý na ledasco. Vzorem pro mě vždy byla dramaturgie Gerarda Mortiera, dnes již zesnulého šéfa Pařížské opery. Přes deset let, kdy jsem měl v Paříži za jeho působení možnost pracovat, jsem byl svědkem toho, jak dokázal vyvážit dramaturgii mezi tradicionalisty a operními tituly v moderním pojetí. Měl dobrý nos na výběr režisérů. Pro nové provedení Věci Makropulos oslovil Krzysztofa Warlikowského a výsledkem byla úchvatná inscenace inspirovaná osobností Marilyn Monroe s obřím King Kongem. Na Prodanou nevěstu oslovil konzervativního režiséra Gilberta Defloa a ten stvořil krásnou produkci pro tradiční jádro diváků, kteří v každém divadle jsou.
Je to nekonečný boj mezi těmi, kteří chtějí vidět operu v novém pohledu, nově zrežírovanou – a tou sentimentální částí tradicionalistů, kterou nesmíme podceňovat, protože je nesmírně důležitá. Za tuto rovnováhu pro obě dvě skupiny bych se velmi přimlouval, aby si každý přišel na své.
Lidovky.cz: Patříte k vytíženým sólistům, navíc často v inscenacích se značnými hereckými nároky. Jak si udržujete kondici?
Být dobře připraven je zcela zásadní. Dnes jsou inscenace fyzicky mnohem náročnější, než bývaly. V kultovních záznamech oper např. s Lucianem Pavarottim nebo Montserrat Caballéovou vidíme, že pohyb zpěváků byl velmi omezený. I mezi námi kolují historky starších kolegů, kteří oponovali režisérům, když po nich chtěli byť jen zrychlený přechod po jevišti, který by mohl narušit klidný pěvecký projev. Je potřeba se udržovat v dobré fyzické kondici, aby se člověk nezadýchával a podobně. S fyzickou odolností souvisí i psychická. Aktivně se věnuji několika sportům, které mi dávají ventil a pročistí hlavu.
Lidovky.cz: Zpíval jste v mnoha inscenacích českých oper v zahraničí, jak je tam přijímají?
Mohu srovnávat – na začátku kariéry, když jsme v Japonsku uváděli Janáčkovu operu Z mrtvého domu nebo v Mexiku Jenůfu, nebo když Paříž objevovala Janáčka, bylo to pro ně něco nového. Nyní je česká hudba stabilní součástí repertoáru po celém světě. A vedle Janáčka se postupně přidávají další čeští skladatelé. Obtížné to mají opery s námětem z české historie, například Smetanovi Braniboři v Čechách.
Občas se stane, že jsem jako jediný Čech obsazen do produkce české opery a mohu svým kolegům dávat rady ohledně češtiny. To si užívám a dmu se pýchou, že se zpěváci napříč světem učí česky. Spousta pěvců se už s češtinou popasovala velmi dobře a paradoxně je jim někdy lépe rozumět než mnohým našincům. Takže pozor!
Lidovky.cz: Co je dnes pro českého operního sólistu klíčové, aby se prosadil na významnějších zahraničních scénách?
Používám příměr ze sportovní hantýrky – mnoho českých fotbalistů hraje na skvělé úrovni, ale jen málo z nich je schopno obstát třeba v Bundeslize. Vždy musíte nabídnout a umět něco víc, než místní sportovci nebo umělci. Základem je na sobě neustále pracovat, oplývat pracovitostí, asertivitou, dochvilností, připraveností, mít tah na branku a zároveň být týmovým hráčem. Pokud se talent spojí s pílí, je cesta na zahraniční pódia otevřená pro každého.
