Diváci jsou už několik generací otevření a zvyklí přijmout a zhodnotit každý experiment a přijmout a ocenit každou kulturu. Poslední dva roky se festival přesouvá stále dál na východ městem, kde vznikají nové haly a multifunkční kulturní prostory.
I když jsou to někdy ještě poloviční staveniště, jako čtvrť kolem Warschauer Strasse, atmosféra je tu při projekcích vřelejší než mezi podřimujícími profesionály na Potsdamer Platz. Ti ostatně jezdí do Berlína spíš jednat než chodit na filmy, protože ty si dnes není problém nechat poslat.
Což je ta hlavní otázka: Proč a pro koho se tak gigantické filmové festivaly pořádají? Pravdou totiž je, že osmdesát procent filmů přijatých na Berlinale těžko jinde uvidíte – online či fyzicky.
Trochu lepší postavení mají filmy v hlavní soutěži. Co letos přinesla?
Pozitivní energie z Íránu
Tím nejlepším je prozatímní favorit soutěže, íránský snímek My Favorite Cake (Můj oblíbený dort). Jeho autoři Marjam Moghaddamová a Behtáš Sanaíha do Berlína nemohli přijet, byly jim odebrány pasy.
Kromě toho jim policie vtrhla už během postprodukce do kanceláře a zkonfiskovala notebooky a další materiál. Naštěstí nikoliv sám film, který se podařilo ukládat v zahraničí.
Berlinale vyhlíží novou éru. Slavná filmová přehlídka začíná, letos naposledy pod taktovkou současného vedení |
Vrací se stará otázka, zda totalitní režimy jako ten iránský nakonec nejsou spíš stimulací umělecké tvorby než jejím hrobařem. Za pětačtyřicet let plných ztracených nadějí, zatýkání, poprav a mučení se íránské filmové umělce nepodařilo umlčet.
A je ironií, že film My Favorit Cake má s politikou málo společného. Mohl by se odehrát kdekoli, jenže to by už nebyla tragikomedie, ale černý vtip či laskavá fraška. V každém případě, tenhle film je srozumitelný všude na světě.
Oč jde? Sedmdesátnice Mahin je už třicet let vdova, žije v příjemném bytě se zahradou, děti má v zahraničí a její kamarádky mluví jen o doktorech. Laskavá a veselá Mahin pamatuje předrevoluční časy, v mládí chodila v minisukních a podpatcích, tancovala a pila víno.
A teď chce ještě žít, a tak s grácií sbalí a pozve na noc stejně starého taxikáře Faramarze, který je taky sám. Pijí, tančí, smějí se. Herci Lili Farhadpúrová a Esmaíl Mehrabi naplní film vtipem a pozitivní energií tak vrchovatě, že jim divák závidí... Pokud se někomu podařilo v posledních letech nafilmovat štěstí, pak jsou to právě dva pronásledovaní íránští filmaři.
Jejich film doplňuje dokument ze sekce Panorama s názvem My Stolen Planet (Má ukradená planeta). Autorka, feministka Farahnáz Šarífíová se dlouhá léta účastnila demonstrací, sbírala v Teheránu rodinné filmy, digitalizovala je a posílala data ven. Sestavila tak pozoruhodný obraz své ukradené planety, Íránu, kde ženy chodí bez hidžábu a jsou svobodné.
Německá minulost i současnost
Veškerou úctu zaslouží nový film respektovaného Andrease Dresena In Liebe, Eure Hilde (S láskou Hilda). Proč ale vůbec dnes natáčet film o komunistické člence sovětské špionážní organizace Rudá kapela? Tak Hilde Coppiovou a jejího manžela kreslila propaganda NDR, s níž Dresen vyrostl.
Dnes ale vypráví příběh mladé ženy, která nenávidí nacismus, ale hlavně je připravená udělat všechno pro milovaného muže. Když ji zatknou, je těhotná a Dresen ukazuje bez jediného záběru násilí její poslední měsíce. Hilde ví, že zemře, ale má u sebe dítě.
Není to příjemný film, ale civilní a nápaditý Dresenův styl dává příběhu smysl. Je to narůstající soucit věznitelů a smysl, který Hildinu životu dodá syn, který žije dosud. Právě on zjistil v moskevských archivech, že akce berlínské skupiny mladých neměla skoro žádný význam.
V hlavní roli exceluje Liv Lisa Friesová, kterou známe ze seriálu Babylon Berlín.
Respekt mezinárodní kritiky si vysloužil i další německý film s názvem Sterben (Zemřít). Jeho autorem je Matthias Glasner, známý tíživými tématy. Sterben je název excentrické symfonie, kterou s mladým orchestrem nacvičuje čtyřicátník Tom.
Film je trochu černá komedie a hlavně cvičení v rodinných konstelacích. Tomův otec umírá na alzheimera, matka na rakovinu, ale Tom pro ně nemá soucit ani lásku. Přitom není zlý, jen neví co se sebou, a tak ubližuje nejbližším. Jeho přítelkyně má dítě s někým jiným, jeho sestra pije...
Tříhodinový film občas nudí, ale také upozorňuje na důležité téma současných Evropanů: tradiční vazby jsou pryč, nové jsme nevymysleli nebo s nimi nedokážeme žít. A co dál?
Podobnou otázku si kladou o generaci mladší hrdinky francouzsko-německého filmu Langue Étrangère (Cizí jazyk). Dvě sedmnáctileté dívky, Francouzka ze Štrasburku, Němka z Lipska. Obyčejná výměna v rodinách, jakou zažije mnoho teenagerů, se promění v tezovitou, ale důkladnou sondu do evropského dospívání: environmentální žal, školní šikana, strach z budoucnosti, opožděný stud za nacismus, drogy, láska, rasismus.
Otec Francouzky je Syřan, dědeček Němky je rasista. Obě dívky vědí, že jsou dětmi svobody a nové Evropy, ale nejsou šťastné. Bojí se věcí, které jejich rodiče nechtějí vidět nebo je přijali způsobem, který je jim nepochopitelný. V jednom se shodnou: zatímco pro jejich rodiče je pokrytectví normální, pro ně je to nejtěžší hřích. V rolích matek vystupují Chiara Mastroianni a Nina Hoss.
Rodinka mytických lidoopů
Ekologické téma je na pořadu dne. Promítlo se i do pozoruhodného filmu Sasquatch Sunset promítaného v rámci Berlinale Special. Jeho autory jsou bratři David a Nathan Zellnerové, nezávislí Američané, kteří mají už léta vybudovanou komunitu příznivců kolem festivalu Sundance.
Filmy dnes málokdy přinášejí neotřelý styl a nápady, ale Zellnerové doslova srší inspirací. Jejich film vypráví o rodince mytických lidoopů, kteří prožívají čtyři roční doby uprostřed panenské horské přírody.
Jsou to bytosti děsivé i milující, primitivní i vědoucí, odporné i krásné. Když se s jejich mikropříběhy sžijeme, narazí rodinka na strom označený červeným křížem – nejsme tedy v dávné minulosti, ale někde zcela jinde.
Je to podivný a hluboce intimní film, především o přírodě a vztahu k ní, o tom, že už ani nevíme, co všechno jsme zničili.
