Tak třeba druhý díl z instruktážní série v hlavní roli s vombatem Jirkou (vydává Mladá fronta). Vačnatec z autorské dílny spisovatelky Evy Papouškové a výtvarnice Galiny Miklínové se v prvním dílu (2016) učil na nočník a pointou byla hromada úhledných kostek. V druhém dílu jde pak o zvládnutí neméně důležitého pudu, a sice strachu. Titul knihy, Vombat Jirka je statečný, je jasnou nápovědou. Ve finále dynamického, dějově nabitého minipříběhu sympatického chlupáče s domicilem na opačné straně zeměkoule je totiž demonstrováno jasně, co znamená symbolické „vystrčit na někoho holý zadek“.
Takže nejen dějovost, taky humor a zábava. Ostatně těžko hledat společnějšího jmenovatele pro texty, které Miklínová ilustruje, ať od Papouškové, Petra Stančíka, či od svého dvorního autora, loni zemřelého Pavla Šruta, s nímž vymysleli například veleúspěšnou „lichožroutí“ trilogii.
Šašek v Istanbulu
Dál? Co třeba Miroslav Šašek (1916–1980)? Rodák z pražského Žižkova, uprchlík v sedmačtyřicátém, čelný představitel skupiny zapomenutých výtvarníků exulantů, podobně jako dodnes Štěpán Zavřel nebo ještě před patnácti lety Petr Sís. Do roku 2013 o Šaškovi věděl v Česku málokdo, možná pár spiklenců a nadšených badatelů, pak se ale kormidla chopilo progresivní nakladatelství Baobab a Šašek redivivus byl na světě.
Ke čtenáři se konečně dostaly české verze jeho legendární průvodcovské série To je…, kterou realizoval od konce padesátých let do roku 1974. Paříž, Řím, Londýn, New York, Řecko nebo Izrael sice vypadají v současnosti trochu jinak než před půlstoletím, ale to základní zůstalo: jednak dějinné milníky těch vybraných míst, jednak jejich globální význam. Na Šaškovi dneska samozřejmě táhne už i jistá míra nostalgie: v jeho knížkách vidíme, co bylo, v reálu pak, co zbylo. Nejnověji ve svazcích To je Irsko a To je San Francisco.
O tom, že je Miroslav Šašek aktuálně in, svědčí i jeho následovníci. V Baobabu totiž před časem (2015) vydali průvodce To je Praha autorské dvojice Olga Černá a Michaela Kukovičová. Teď navázala Tereza Říčanová knihou To je Istanbul. Autorka, která je podobně jako Šašek výtvarnice a vypravěčka v jednom, tu svým dobře poznatelným stylem založeným na přírodním, skoro naivistickém vidění skloubila přesné a přísné enumerace s živelností, spontaneitou – a to jak ve slovu, tak v obraze. Její bedekr střídá dramaticky osobní s obecným, malé s velkým, soukromý prožitek s věcnou zprávou o současné podobě města. Ty zlomy jsou ale namístě: horizontálně (Istanbul leží na hraně Evropy a Asie) i vertikálně (křesťanství se tu potkává s islámem i židovstvím).
Stal se malý zázrak. Česká literatura září i po knižním veletrhu v Lipsku |
Jistě zlomy pasují i na pátý díl komiksové řady Pavla Čecha v hlavní roli s indiánským náčelníkem Rychlou Veverkou. Novinku nazvanou Tajemná krabička (vydal Petrkov) totiž autor napsal a nakreslil jako příslovečnou matrjošku: příběh v příběhu a uvnitř pak další příběh. Je to nosné i zábavné a prozrazuje to hodně o samotném autorovi; o jeho nadšeném, zvídavém, citově podmíněném vztahu k věci, o jeho povaze, v níž se míchá sen s dobrodružstvím, o jeho neochvějné víře, že člověk má být dobrý, jakkoli se kolem něj vrší a šklebí zlo.
A ještě o něčem Čech vypráví: o tom, jak je důležitá tištěná kniha, jak se vyplatí čtení, co znamená potkat se v dospělosti s vlastním dětstvím. O totéž jde i v druhém, právě vydaném albu z Čechovy dílny, v pohádkově laděném titulu O malíři (také Petrkov); i tady je klíčem ke smyslu sebepoznání cesta člověka „labyrintem světa a rájem srdce“, pouť od věcnosti na věčnost.
Babky a krabička
A teď Babky Marky Míkové, někdejší špičkové hudebnice tuzemské nové vlny pod vlajkou Plyn, Dybbuk, Zuby nehty. Když skončila s muzikou, začala s literaturou a hned debutemRoches a Bžunda (2001) předvedla naplno, že domácí klasika pro děti a mládež, od Miloše Macourka po zmíněného Šruta, má jasnou následovnici. Míková umí dialogy i kulisy, má smysl pro bujarou, osvobodivou srandu stejně jako pro nevtíravý spodní tón, který jasně polarizuje, co je dobré a co špatné, kde je pravda a kde lež.
Ty babky jsou v novince (vydané Meandrem) tři, žijí v jednom domě, v různých patrech, halekají na sebe, škorpí se, smějí se spolu – a především: odmítají vyhasnout jen proto, že jim tak velí věk. Zelí, Vomáčková a Kvasničková nemohly mít jiná jména: v jejich příbězích to neustále dějově kvasí a jejich lexikální i stylovou omáčku (podtrženou ilustracemi Kristiny Fingerland) by jeden oblízl ze všech deseti.
Bydlení, nebo křen
A další ze stáje Meandru: Petr Stančík (ve dvojici s Lucií Dvořákovou) a jezevec Chrujda pošesté. Tentokrát Jak Chrujda ostrouhal křen. Křen je sice dobrý sluha, ale zlý pán. V novince poslouží zákeřnému tchoři Smradolfovi, který si dělá zálusk na Chrujdovu lásečku-lasičku; nastrčí jim silně aromatickou kořenovou zeleninu do společné nory – a křen se dá obratem do díla. Naštěstí Chrujda má i tentokrát k ruce sůvičku Stáňu, stylizovanou podle Stephena Hawkinga, a s pomocí jejího geniálního mozku provede s vetřelcem to, co stojí v titulu knihy. Jezevec se sice v posledních letech zvesela rozeběhl do světa, funguje už v několika překladech a má zaděláno na večerníčkový formát, ale při vší úctě jede tentokrát Stančík scenáristicky na půl plynu. Možná mu vletěl aromatický křen do nosu a rozpoutal slzopády, přes které viděl hůř na psaní, anebo si velepilný autor prostě vybral chvíli oddechu; nebylo by divu.
A na závěr kniha, co pobízí nejen ke čtení, ale i k manuální aktivitě. Jiří Dvořák a Daniela Olejníková spojili síly v titulu Bydlíme! (Baobab). Vykřičník v názvu není od věci: červený a zelený filtr, který je součástí knihy – a který by měl čtenář pilně přikládat tu na jednu, tu na druhou stranu, aby viděl, co zůstává bez filtrování skryto – totiž funguje jako zaklínadlo. Stačí pohyb a realita je jiná. Buď zvířecí (hmyzí, broučí atp.), anebo lidská. Filtr vytahuje na světlo, co je pod zemí, co je uvnitř, co není vidět. Kde všude se dá žít, na jaký způsob lze bydlet. A čtenář se jednak baví, jednak poznává. Víte, jak se říká česky termitům? (Všekazi.) Co jde nejlíp lemčíkovi? (Stavba hnízda.) V které africké zemi žije lid Somba, co staví hliněné chýše podobné hradům? (V Beninu.)
A koho ty otázky nebaví, může zalistovat zbásněným Cirkusem Bruno Jaroslava Kovandy a Nikoly Hoření (Meander), kde jako koření nebo rovnou fantazijní roznětka poslouží třeba verše na sedmnáctý vagon soupravy, která veze titulní cirkus do města; tady „veze se klobouk kouzelnický / svůj sen v něm sní / gumičky karty a holubičky…“
