LN: Co na Světě knihy latinskoamerická literatura nabídne?
Letošním hostem je celý region, rozsáhlý a velmi pestrý – a podobně různorodý a bohatý bude i program. Přijede řada proslulých spisovatelů v čele s peruánským nositelem Nobelovy ceny za literaturu Mariem Vargasem Llosou. Neméně známí jsou však i další pozvaní autoři, jako Mexičan Álvaro Enrigue, Argentinci Rodrigo Fresán, Ariel Bermani a Juan Pablo Bertazza, Brazilec Bernardo Carvalho, Guatemalec David Unger, Kolumbijci Luis Fayad a Melba Escobarová nebo zástupce nejmladší generace Chilan Diego Zúñiga. Budou debatovat a představí nejnovější překlady svých děl. Zároveň vyjde speciální příloha Literárních novin věnovaná latinskoamerické literatuře. Na překladech pracují studenti translatologie a číslo, které se bude na veletrhu rozdávat zdarma, by mělo posloužit jako inspirace pro české nakladatele do budoucna. Na společném stánku pak budou filmy, hudba, tanec, jídlo, pití...
LN O čem píší současní latinskoameričtí spisovatelé?
Dnešní latinskoameričtí autoři se ve výběru forem a témat příliš neliší od starších literatur, jako jsou třeba ty evropské. Už nemusejí hledat národní identitu jako v počátcích své samostatnosti v devatenáctém století. Ve slavném „boomu“ šedesátých let pak provedli generační revoltu, když zavrhli staré a hledali nové možnosti. Dneska je latinskoamerická literatura dospělá, i když stále velmi mladá, a obsahuje proto jakýsi silný náboj, divokou energii. Noví autoři sami sebe často označují za generací „prohrávačů“ – a literatura je pro ně v neutěšené moderní společnosti záchranným kruhem. A témata? Jsou velmi různorodá: městská a globalizovaná i venkovská, spojená s obrazy přírody jako nepřátelské síly i podmanivé nádhery, navazující na tradiční motiv střetu civilizace a barbarství. Velmi nosné je i téma letošního veletrhu – paměť a vzpomínky.
LN: V čem?
V řadě zemí mají za sebou bolestnou zkušenost s diktaturami, občanskou válkou, terorismem zleva i zprava, násilím narkomafie a zkorumpovaných vlád – a spisovatelé pátrají ve společné paměti, co se vlastně stalo, a hlavně proč a jak k tomu mohlo dojít. Jejich pohled je ale důsledně zbavený ideologie, místo velkých událostí líčí malé příhody bezvýznamných lidí, osudově zasažených dějinami. Oblíbenou formou je podobně jako v Evropě černý román, autofikce, díla na pomezí dokumentu, autobiografie a románu. Pozoruhodné je také nové pojetí anachronického, chaotického historického vyprávění, jaké přináší třebas Álvaro Enrigue. A v Argentině je stále v oblibě fantastická povídka.
Ohrožuje nás zabedněnost a úzkoprsost, myslí si finský bohemista a překladatel Eero Balk |
LN: Platí ještě v Latinské Americe pojem magický realismus? Navazují současní spisovatelé na poetiku Borgese, Cortázara, Garcíi Márqueze?
Magický realismus velmi rychle zkýčovatěl v dílech druholigových i prvoligových napodobitelů Gabriela Garcíi Márqueze, kteří vyšli vstříc poptávce nehispanoamerických nakladatelů a čtenářů, přesvědčených, že jihoamerický kontinent a život v něm je báječně exotický, zázračný a magický, což pro ně zjednodušeně znamenalo rurální a zaostalý. Proti takovému pojetí stavějí mladší spisovatelé Latinskou Ameriku městskou a globalizovanou, jejíž obyvatelé jsou konfrontováni s drahým školstvím a bydlením, s živořením v obludně velkých aglomeracích a slumech, s korupcí a násilím. Z Julia Cortázara dnes přežívá zejména fantastická povídka, na niž navazuje řada současných laplatských autorů a autorek, jako například Samanta Schweblinová, které už vyšly česky dvě knihy; pro mou generaci kultovní román Nebe, peklo, ráj se prý už tolik nečte a nerezonuje ani mezi čtenáři, ani mezi spisovateli. A Jorge Luis Borges? Ten zůstává literární veličinou a vzorem, jehož úsporný, hutný, jemně ironický styl a intelektuální suverénnost mají stále co říct.
LN: Zmínili jsme, že hostem letošního Světa knihy bude Vargas Llosa. Neúspěšný kandidát na peruánského prezidenta v roce 1990, laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 2010. Prorůstá politika do jeho literatury?
Já bych to důsledně oddělovala. Jedna věc jsou jeho eseje, novinové sloupky, fejetony a veřejná vystoupení, druhá věc je jeho beletrie. Tam byla vždy hlavním tématem svoboda člověka, role imaginace, „moc smyšlenek“ v lidském životě, zpochybnění bezduché autoritativní moci, odpor k vojenské hierarchii. Ačkoli se jeho romány odehrávají ve skutečných historických kulisách, nikdy se v nich nepíše o politice, ale o lidech, kteří si kladou otázky, pochybují, váhají, hledají. Autor nehájí žádné politické názory, z textu nevysvítají žádné sympatie k té či oné straně. Vargas Llosa sice v mládí převzal od Jean-Paula Sartra pojetí slov jako „výstřelů“ a burcující literatury, ale vždy se dokázal vyhnout nebezpečí okatě angažovaného psaní. Vnímám ho jako apolitického romanopisce: utváří příběh, jehož podmanivá síla čtenáře dovede ke spoustě otázek – ale hlavně v něm vyvolá potěšení, radost ze zážitku smyšleného světa, který sám spoluvytváří, jako by skládal barevný hlavolam.
LN: V souvislosti s jeho návštěvou v Česku mu vyjdou tři nové knihy – o jaké jde tituly?
Dva tituly beletristické a jeden esejistický. V Argu vyjde jednak Chvála macechy, první Vargas Llosův pokus o erotickou literaturu z dob, kdy s každým dalším dílem objevoval nová, dosud neprobádaná území (originál je z roku 1988), jednak jeho nejnovější román z roku 2017 Pětinároží; ten se odehrává v Peru v době teroru Světlé stezky, přičemž hlavním tématem není terorismus, ale bulvární tisk. V nakladatelství Burdon pak vyjde Volání kmene, soubor esejů věnovaných osobnostem, které Vargase Llosu nějak ovlivnily; tento titul se víc vztahuje k politice.
LN: Zmínili jsme argentinskou spisovatelku Samantu Schweblinovou. V doslovu její novinky jsem se dočetl, že to podstatné dneska v argentinské literatuře píší ženy. Platí to i v jiných zemích Latinské Ameriky?
To platí myslím všude. Dnes čtou literaturu převážně ženy, takže je načase, aby ji i víc psaly. Argentina je ale možná skutečně výjimečná – a nejen množstvím skvělých spisovatelek, bohatstvím současné literatury vůbec. Ostatně sestry Silvina a Victoria Ocampovy ovlivnily argentinskou literaturu dvacátého století stejně výrazně jako jejich současníci Borges a Bioy Casares; jen se o nich u nás tolik neví. Silná ženská generace píše i v Chile, v Mexiku, ve Střední Americe a v Karibiku; když mám jmenovat současné latinskoamerické spisovatele, napadají mě především ženy. Je to logické, souvisí to s jejich výraznější rolí ve společnosti, se sílícím hnutím za ženská práva, která jsou v Latinské Americe v mnohem žalostnějším stavu než v Evropě.
LN: Mění autorský rukopis Latinoameričanů fakt, že někteří z nich žijí dlouhodobě v Evropě?
Vargas Llosa ve Španělsku, Schweblinová v Německu... Myslím že ne, život v Evropě či jinde mimo vlast byl odevždy výrazným rysem latinskoamerických autorů, kterým je vlastní diaspora. Spíš jinak píšou ti, kdo zůstávají doma – ale ti jsou pak mnohem méně známí a hůř se prosazují na mezinárodním trhu. LN Dají se najít nějaké tematické nebo výrazové paralely mezi hispanoamerickou literaturou a literaturou českou, potažmo literaturami střední Evropy? To si netroufám říct, je to tak různorodé, že těžko nějak generalizovat. Možná to téma paměti, hledání příčin a projevů totalitních či autoritativních režimů a násilí, mapování šedé zóny.
LN: Je v Latinské Americe pojem o české literatuře, kultuře?
Všichni znají Prahu a Kafku. A z nové doby Havla, Kunderu. Další věci už méně, případně podle vlastních zájmů – některé naše sportovce a politiky, Čáslavskou, Masaryka. Hodně známé jsou Lidice. Současná česká literatura se vydává víc ve Španělsku než za oceánem. Spisovatelé budou znát Čapka, Hrabala, Haška, ale běžní čtenáři si nějaké české jméno těžko vybaví.
