18. března 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Ohrožuje nás zabedněnost a úzkoprsost, myslí si finský bohemista a překladatel Eero Balk

Finský bohemista. Eero Balk překládá Haška i Rudiše. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Finský bohemista. Eero Balk překládá Haška i Rudiše. | foto: HEIDI RICHTER

PRAHA Do finštiny přeložil Haškova Švejka, napsal ceněného průvodce Prahou, je laureátem ceny Premia bohemica. Eero Balk (1955) se narodil ve finském Kuopiu, vystudoval ruskou filologii na Kyjevské univerzitě a do finštiny přeložil na třicet knižních titulů – a nejen z českého jazyka, také z ruštiny, ukrajinštiny, lužické srbštiny a slovenštiny.

LN: Překládáte z dlouhé řady slovanských jazyků. Jak jste se k té jazykové oblasti dostal, jaký k ní máte vztah?
Začalo to na střední škole. Neměl jsem problémy s jazyky, ani s latinou. Vzorem mi byl otec, který uměl řadu jazyků, i když jinak neměl bůhvíjaké vzdělání. Nakonec jsme měli na vybranou mezi němčinou, francouzštinou a ruštinou. Vybral jsem si ruštinu a bylo to velké zklamání: ten jazyk dal pořádnou fušku, a mluvit jsem se stejně nenaučil. Po maturitě jsem pak odjel do Moskvy na studentský pobyt…

LN: A ty další jazyky?
Další slovanské jazyky se postupně nabalovaly: nejprve čeština, poté ukrajinština, slovenština, obě lužické srbštiny a naposledy vojvodinská rusínština. Mám k nim různý vztah: rusky už mluvím dobře, ale ruskou literaturu a kulturu vůbec nesleduji; s literaturami ostatních jazyků se snažím držet krok, ale je to náročné. Lužická srbština a vojvodinská rusínština jsou v tomto ohledu ideální: ty literatury se dají zvládnout, i méně pilný čtenář stihne každoročně přečíst všechny novinky.

LN: Jakou knihu jste přeložil jako první?
Román ázerbájdžánského autora Jusifa Samedogluho Den popravy. Dá se to sice pořád dobře číst, i když všechno bylo špatně: překlad jsem pořídil přes ruštinu a jako začínající překladatel jsem do jisté míry exhiboval. Hledal jsem sice poctivě různé místní, kulturní nebo náboženské reálie, ale byl jsem na tom stejně jako starší kolegyně, která dostala jako první zakázku Babičku Boženy Němcové – z angličtiny. V tom překladu mohou být nehoráznosti, o kterých nemám ani tušení.

LN: Kdy ta kniha vyšla?
V sedmaosmdesátém. Bylo mi dvaatřicet. Na první překlad z krásné literatury jsem byl už dost starý. Předtím jsem se živil komerčními překlady a tlumočením a sem tam obtěžoval okolí svými překlady krátké prózy z ruštiny.

LN: Studoval jste na Kyjevské univerzitě ruskou filologii. Jaká byla Ukrajina na přelomu 70. a 80. let?
To je na dlouhé povídání. A můžu mluvit pouze o Kyjevě, protože jako cizinec jsem nesměl cestovat mimo město bez povolení. Na jedné straně idyla, klid – to ale vidím až dnes, s odstupem, a lituji, že jsem tehdy víc nefotil. Na druhé straně občas nějaký rozruch: zatčení hvězdných zpěváků přímo před mýma očima nebo letáky na podporu vězněného disidenta vylepované na chodbách univerzity (což mělo za následek zrušení celodenní výuky). Studoval jsem sice ruskou filologii, ale kontakt s živou ruskou kulturou jsem neměl skoro žádný, všechno zajímavé se odehrávalo v Moskvě a Leningradu. Zní to bláznivě, ale byla to tehdy běžná praxe – posílat cizince studovat ruštinu na Ukrajině. Zapadalo to dobře do tehdejší politické mozaiky: záměrem bylo vytlačit ukrajinštinu z veřejného života a Ukrajinu rusifikovat.

LN Jezdil jste na Ukrajinu i po studiích?
Ano, a rád. Po studiích jsem si sice předsevzal, že do Sovětského svazu už nikdy nepojedu, ale nešlo to dodržet, do pádu socialismu jsem byl na Ukrajině ještě dvakrát. V půli devadesátých let pak roční stáž a častější pobyty po zrušení vízové povinnosti v roce 2004. Deprese a bezvýchodnost první poloviny devadesátých let zmizely před deseti patnácti lety jako mávnutím kouzelného proutku. Ukrajina se začala vracet k normalitě.

LN Platí to i dneska?
Dodnes se to nezměnilo. I když válkou zasažený východ země bude mluvit jinak. Po Majdanu a začátku ruské agrese byli Ukrajinci vstřícní, pomáhali si. Ta euforie už sice trochu opadla, ale většina lidí má pořád stejný cíl – aby ta pět let trvající válka zasahovala do jejich životů co nejméně.

LN Kdy jste se dostal poprvé do Československa?
Ještě za studií v Kyjevě. Hned na podzim 1978 jsem začal s kamarádkou chodit na češtinu a hned jsme vyjeli do Československa. Sovětské výjezdní vízum jsme získali jistou fintou a vízum do Československa jsme nepotřebovali. Museli jsme jenom povinně měnit peníze, sedm a půl dolaru na osobu a den. To stačilo na ubytování (hotel Atlantic v ulici Na Poříčí), stravu a suvenýry (vinyly Oty Petřiny a Katapultů, koncentrát džusu Sunquick). V Bratislavě jsme spali na nádraží, protože hotely byly obsazené. Naše čeština byla chabá, ale v hospodách se s námi lidé dávali do řeči: pár z nich přiznalo, že nenávidí komouše, další nám ukázal haknkrajc vytetovaný na zápěstí. Pro nás bylo Československo i tehdy státem, kde mohli spisovatelé jako Kundera, Kohout nebo Vaculík svobodně vydávat – jinak bychom je přece neměli ve finském překladu. Učitelka na kyjevské univerzitě nám ale vysvětlila, že Češi možná milovali Rusy dřív, ale po srpnu ’68 je nesnášejí…

LN Z češtiny jste přeložil mimo jiné Haškova Švejka. Jak rezonuje Hašek ve Finsku?
Švejk je u nás stálice na seznamu oblíbených knih. Minimálně ve svém rodném regionu vnímám nedůvěru k mocipánům a v tom hraje Hašek na stejnou strunu. Do finštiny byl přeložen čtyřikrát: třikrát přes jiný jazyk a třikrát jen torzo. Žádný z překladatelů to totiž neměl snadné: první byl zatčen, druhý popraven (v sovětské Karélii) a třetí byl za války ministrem vnitra kolaborantské vlády sovětského Finska. Já jsem přeložil Švejka komplet a z češtiny. Vida, jak mám nudný životopis!

LN: Přeložil jste i Rudišův román Konec punku v Helsinkách. Měl úspěch?
Ten román je velmi dobrý, možná rovnou generační. Nakladatelství mělo sice mizernou propagaci, ale i tak má kniha ve finštině trvalou odezvu.

LN: Rudišova novinka Český ráj se odehrává celá v sauně. Chystáte se na ni?Nevylučuji to. Ve Finsku „saunová literatura“ neexistuje, saunování je tady totiž úplně běžnou, všednodenní aktivitou. Takže chlapské saunové radovánky typu „já o vozech, ty o kozách“ stále čekají na své literární zpracování.

LN Jaké jsou nálady v dnešním Finsku s ohledem na globální dění: Putina, Trumpa, terorismus, migraci?
Panuje nejistota. Přes veškeré výhrady, které mám k naší vládě, jsem ale spokojen, jak se vymezuje vůči hybridním aktivitám Ruska. Zažili jsme nebývalou migrační vlnu, víc než třicet tisíc žadatelů o azyl, někteří přicházeli dokonce přes nejsevernější hraniční přechod s Ruskem v Laponsku – závějemi na dětských kolech, protože přechod není pro pěší. Taky zkouška od Ruska: klidně mohli tyhle bezpapírové cizince zastavit – kdyby ovšem chtěli. O adaptaci migrantů se stále diskutuje. Je spousta kladných příkladů, třeba veřejná doprava v Helsinkách by bez nich zkolabovala. Nicméně se blíží volby, takže očekávám, že nás „muslimský azylant“ bude během kampaně zaručeně ohrožovat. Mě osobně ohrožují nejvíc zabedněnost a úzkoprsost – kohokoli. Teror umějí i Finové, to jsme už zažili.

Radim Kopáč