Rozhovor s Robertem B. Pynsentem čtěte zde.
Pynsent by byl zřejmě rád „intelektuálně zábavný“, ale je pouze trapný. Odsuzování autorů na základě jejich třídního zařazení tu bylo v módě naposledy v 50. letech minulého století. Od univerzitního profesora bychom očekávali promyšlené a podložené hodnocení, místo toho dostáváme hloupou a paušalizující nálepku.
Což neznamená, že by se dílo Karla Čapka nemělo kritizovat či nově interpretovat. Jako každé rozsáhlé literární dílo obsahuje výšiny i nížiny. Ale ty výšiny – za sebe bych do nich zařadil Boží muka, Krakatit, noetickou trilogii a také překlady francouzské poezie – patří k tomu nejlepšímu, co v české literatuře vzniklo. Pynsent Nepynsent.
Na Čapkovi je všechno špatně, byl to maloburžoazní autor, říká britský bohemista |
Pynsentova informace, že si Čapka „pro jeho žurnalistické hry oblíbili zejména politici“, je silně zavádějící. Ano, Čapek byl „zoon politikon“, politika ho přitahovala, byl redaktorem Lidových novin, které vlastnil politik Jaroslav Stránský, dokonce kandidoval na nevolitelném místě v parlamentních volbách za jeho stranu. Pohyboval se v politických kuloárech a snažil se hrát roli prostředníka mezi některými politiky. Někteří z nich si ho jistě pro tuto činnost oblíbili, ale jiní mu zase nemohli přijít na jméno.
Z e strany Roberta B. Pynsenta nejde o žádný úlet emeritního profesora. Již v roce 1992 poskytl rozhovor literárnímu časopisu Tvar, v němž Čapka označil za „prodavače banality“ a „projev nejhoršího maloburžoazního tichošlápkovství“. Jeho hodnocení tedy nedoznalo za více než čtvrtstoletí žádných změn – a kupodivu ani slovník, kterým ho vyjadřuje.
„Všeho s mírou“
Zbývá otázka, proč má erudovaný profesor nutkání pronášet výroky, které by zněly hloupě i ve venkovské hospodě. Mám dvě teorie. První souvisí s marginalizací literární historie a vůbec společenských věd. Texty literárních historikůčtou dnes v nejlepším případě zase jen literární historici. To je frustrující, atak se literární historik Pynsent, pokud dostane možnost říci něco většímu publiku, snaží zaujmout tím, že „šokuje“. A to lze nejjednodušeji tak, že někoho uznávaného počastujete nějakou sprostotou.
Anebo je druhá možnost, že panu Pynsentovi opravdu trochu přeskočilo. Jeho odborné studie svědčí o mimořádné sečtělosti, možná že ale i tady platí známé „všeho s mírou“. Lidský mozek možná není stavěný na to, aby dokázal rozumně zpracovat celou univerzitní knihovnu. Moc informačních spojení může vyvolat zkraty.
