Zdá se, že čeští holligans se více než ve fotbalu vyžívají ve vulgárních popěvcích a vzájemných bitkách, jejich portrét je esencí primitivnosti. „Chci ukázat atmosféru, ne soudit ani adorovat,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz režisér Jiří Volek, který hoolignas sleduje dlouhodobě.
Lidovky.cz: Byl jste vy sám někdy součástí nějaké subkultury, „kmene“?
Žádného z těch, které jsou portrétované v televizním cyklu, ale jinak ano. Filmaři jsou vlastně taky jeden velký kmen. Dost uzavřený a specifický, kde je možná víc náčelníků než vlčích mláďat.
Lidovky.cz: Hooligans jste si jako téma vybral sám?
Ano. Tedy byl jsem osloven Vladimírem, jestli bych si ho nevzal na starost. A chtělo se mi do něj hodně. Psal jsem tuto kapitolu už do knihy Kmeny 0, kde se díky unikátním fotkám a rozhovorům s vůdčími osobnostmi z Baníku, Sparty a Viktorky podařilo připomenout romantické předlistopadové období, kdy se nebojovalo jen mezi kluby, ale i proti režimu. Mám za sebou už jeden dokument se stejným tématem, ale prožitý s letenskou Spartičkou.
Kmeny: Hooligans (režie Jiří Volek)
Lidovky.cz: Takže jste znal tuto komunitu dobře už před natáčením?
Ano, díky několikaleté práci a kamarádům z jejich řad. Jsem jejich spontánností a živočišností fascinován. Dokonce jsem během natáčení vyplešatěl. Ale s Plzeňáky jsem se blíže seznámil až kvůli natáčení Kmenů TV.
Lidovky.cz: Bylo těžké získat jejich důvěru a dostat se k nim blízko? Jak se vám to podařilo?
To je asi na celém natáčení to nejtěžší. Vzít kameru do kotle je ve skutečnosti nemožné. Znamená to, že buď jsem policajt, nebo novinář, který vše použije hned druhý den proti nim. Proto je nejdůležitější budovat a neztratit důvěru, a taky dávat pozor, abych nedostal po držce. Což se mi několikrát stalo. V lepším případě to odnese jen technika. A když nehrozí nic od fanoušků, tak je tu ještě policie, která právě proto, že často stojím na druhé straně, jedná nemilosrdně. Zajišťování, vysvětlování, mazání materiálu. Abych se dostal blízko, musel jsem se prostě stát jedním z nich. Nebát se, ale taky ukázat respekt. Jezdit na výjezdy i bez kamery. Mít opravdový zájem a nepást jen po senzaci. Nejde prostě jako při jiných kmenech vzít kameru a točit. S fanoušky musíte prostě fandit a pak trošku točit. Ne naopak.
Lidovky.cz: Ve filmu nezazní vlastně žádná přímá promluva nebo dialog, členové skupiny nejsou zpovídaní, jen pozorovaní. Byl to záměr už od začátku, nebo jste se k této formě, kdy sledování chování a jednání hooligans mluví samo za sebe, propracoval až v průběhu natáčení?
Byl to záměr od začátku. Slíbil jsem si, že tam nebude ani jeden rozhovor a žádný záběr na fotbalovou plochu při zápase. Díl o Hooligans není klasický dokument, jde spíše o observační živočichopis. Nesnažím se o odbornou studii subkultury. O tom bylo napsáno a natočeno už desítka věcí. Nemám rád mluvící hlavy. Chci ukázat atmosféru. Můj sen je vzít diváka přímo do kotle, umožnit mu prožít výjezd, bouřlivé fandění, emotivní oslavy. Nechci soudit ani adorovat. Rád bych to nechal na jiných. Chci ukázat, že kotel není jen jedna homogenní skupina, ale spousta skupin ve stejném tričku s podobným sestřihem.
Lidovky.cz: Jak dlouho trvala příprava - lokace, hledání postav - a jak dlouho samotné natáčení?
Příprava a natáčení trvalo půl roku. V kotli se prostě nedá jen tak točit. Jde o čas prožitý spolu. Hledání postav proběhlo už před rozjezdem celého projektu. Během práce na knížce jsem se zakoukal do atmosféry plzeňské Viktorky. Je to kotel se srdcem na pravém místě, který zůstává věrný svému klubu spoustu let, ať se děje co se děje. Drží si pořád takovou tu předrevoluční sounáležitost. Často se stává, že se fanouškovské základny dost štěpí, kde příslušnost k určité frakci stojí nad klubismem. Plzeň je jiná. Tam spolu vycházejí, ať jsou členem hooligans gangu, ultras, nebo prostě jen nějaké hospodské skupiny. Fandí pořád jak hokeji, tak fotbalu. Také dělají choreo po staru, žádné tisky a počítačová grafika, ale ruční práce na „tajňačku“ přes noc v prázdné továrně. Prostě přijdou z práce, vlezou tam oknem, malují kus, který stačí do druhého dne uschnout. A takhle několik dní po sobě, aby konečně mohli před zápasem několik desítek metrů dlouho plachtu na stadionu slepit. A až tam pak vidí, co vlastně namalovali. Připomíná mi to obrazce v Peruánské poušti Nazca.
Lidovky.cz: Na jaký největší problém jste během příprav a natáčení narazil?
Nejtěžší bylo najít kameramana, který je ochoten se mnou do kotle vlézt. Naštěstí tu pár „magorů“ máme. Není také možné vzít sebou zvukaře. Kluk se sluchátky a „tágem“, na kterém má velký mikrofon, by to hned schytal, a já stačím dávat pozor jen na sebe a na kameramana. Nemůžete počítat ani s produkčním. Toho musíte nechat při zápase v tiskovém centru na ohřívaných párcích v rohlíku pro novinové fotografy. A když už konečně vyrazíte ve dvou mezi fanoušky a jim kamera nevadí, tak musíte ještě tajně lézt přes ploty, aby vás neviděla ostraha a policie, která vás tam vlastně taky nechce.
