Důstojnost duše dobrého člověka. Nikola Bóková zatím nenatočila zbytečnou desku

Nebývá zvykem publikovat propracované, nápadité desky takovým tempem a ani Nikol Bóková (* 1991) to neměla v úmyslu. Mohla ještě umělecky „žít“ z dobře přijatého debutu Inner Place (červenec 2019) a crossoveru klasických děl a jejich cca jazzových ohlasů Unravel (září 2020). Pokud ale skladatele donutí k tvorbě inspirace, nelze se bránit. Byť jde třeba o inspiraci smutnou, jako v případě Nikolina třetího titulu Prometheus.

„Hudba, kterou album Prometheus obsahuje, se ve mně objevila velmi nečekaně, ale byla tak silná, že jsem se jejímu vzniku začala okamžitě věnovat. Celé album je komponováno s mým tátou v srdci. Také v otázce nástrojového obsazení jsem naslouchala vnitřnímu hlasu. Protože táta miloval rocková kytarová sóla, elektrická kytara byla nezbytná. A lesní roh pro mě představuje nástroj, který dokáže zhudebnit důstojnost snad nejautentičtěji. Tu jsem totiž při rozloučení s tátou cítila. Důstojnost duše dobrého člověka,“ vysvětluje Nikol Bóková. 

Rozšíření obsazení o lesních roh působí v kontextu jazzových komb nezvykle. „Kromě konkrétních nástrojů jsem rovnou slyšela i konkrétní interprety. Jejich tah, barvu, energii, hloubku, originalitu, dokonalé řemeslo snoubené s citlivou muzikalitou. Moc jsem si přála, aby všichni oslovení řekli ano, protože jsem toužila vytvořit desku s vizí jejich interpretace,“ dodává autorka, proč požádala o spolupráci právě světoznámého klasického hornistu Radka Baboráka, jazzového kytaristu s mezinárodní reputací Davida Dorůžku a kontrabasovou legendu Míru Honzáka.

„Míru Honzáka jsem neoslovila proto, že bych nechtěla spolupracovat s kontrabasistou Martinem Kociánem. Moc si vážím toho, že je Martin součástí mého stálého tria. U Promethea jsem však cítila, že part kontrabasu má ztvárnit Míra Honzák, a je mi nesmírnou ctí, že se tak stalo,“ pokračuje Bóková. Kvinteto doplňuje Nikolin pravidelný spoluhráč, bubeník Michał Wierzgoń, známý i z rakousko-českého projektu Purple Is The Color.

Nad jazzem i klasikou

Prolínání jazzových prvků s kánony artificiální hudby je sice dávno celkem obvyklé, patří k charakteristikám tzv. evropského jazzu, nejde však o disciplínu snadnou. Nikol Bóková patří k autorům a interpretům, kteří dokážou obě tradice provazovat přirozeně. „Řekla bych, že Prometheus nespadá ani do klasiky, ani do jazzu. Co jsem při natáčení vnímala, byla hudba, kterou uvádějí v život vynikající hudebníci,“ potvrzuje skladatelka.

V propojení klasického hudebníka s jazzmeny v jedné kapele Bóková, která se sama prosadila nejdříve ve světě klasické interpretace, neponechala nic náhodě: „Mohlo by se možná stát, že by si jazzman nerozuměl s klasikem, že by neuměli vzájemně dekódovat své výrazy, že by nemuseli stejně rozumět danému notovému zápisu. Na jedné straně jsem se snažila mít vše připravené do takové formy, která bude pro každého ze spoluhráčů srozumitelná. Na druhé straně se mi dostalo možnosti hrát s tak ryzími hudebníky, že se otázka žánru dostala na vzdálenou kolej, která leží daleko za čirou podstatou hudby.“

Ve studiu zavládla taková míra pochopení, že i Radek Baborák se pustil do improvizace v „jazzovém“ smyslu slova. „Měl vypsaný celý hornový part do not, kromě dvou sólových kadencí v titulní skladbě Prometheus, které nádherně dozdobil. Radek však na sebe nechal hudbu působit, pozoroval Davida (Dorůžku) během jeho sól. Netrvalo dlouho a zeptal se mě, zda může zkusit něco zaimprovizovat. A výsledek? Naprosto úchvatné plochy, konkrétně střed skladby Like A Boy a konec skladby Prometheus. Improvizace hudbu rozšířily o další dimenzi. Všichni zúčastnění dokázali do hudby vnést pro mě až fascinující přidané hodnoty, aniž by jakkoli narušili moje vize. Naopak, dokázali společně naplnit můj nově vysněný hudební svět,“ vyznává se klavíristka.

Nejlepší na albech Nikol Bókové je, že se hudebnice stále vyvíjí. Jak autorsky a aranžérsky, vyváženou prací s náladotvornými pasážemi a melodií, synkretismem soudobé hudby, klasicizujících motivů a jazzových rytmických a harmonických postupů, tak hráčsky, kdy k interpretační pregnantnosti přidává stále přesvědčivější feeling. Tři alba za dva roky tudíž nejsou nadprodukcí. Tou je, pokud vzniká cosi nadbytečného. Nikol zatím nenatočila zbytečnou desku.