Film Kuře na švestkách: smutná pohádka o ztracené lásce

Před pěti lety se animovaná tragikomedie Persepolis stala jednou z událostí filmové sezony. Inspiroval ji stejnojmenný grafický román Marjane Satrapiové. Ve Francii žijící íránská autorka se spolu s Vincentem Paronnaudem ujala také režie filmu, ve kterém vyprávěla o svém dětství a dospívání ve stínu islámského režimu.

Na Persepolis volně navazuje druhý celovečerní opus téže autorské dvojice, nazvaný lákavě Kuře na švestkách. Minulý čtvrtek vstoupil i do českých kin. I tentokrát se Marjane Satrapiová inspirovala vlastním grafickým románem: ve Francii vyšel v roce 2004 a péčí nakladatelství BB Art se s ním o čtyři roky později mohli seznámit i čeští čtenáři.

Vzpomínka na Pohádky tisíce a jedné noci

Poznávacím znamením komiksových prací Satrapiové se staly lakonicky stylizované, černobílé, záměrně primitivně pojaté obrazy, které charakterizovaly i film Persepolis. Kuře na švestkách je však „normálním“ hraným, barevným snímkem, který na autorčin svébytný svět upomíná způsobem vyprávění i napůl poetickým, napůl ironickým nadhledem.

První celovečerní hraný projekt Satrapiové a Paronnauda má ovšem měkčí a snovější charakter: už z předlohy na čtenáře dýchnou vzpomínky na samozřejmou vypravěčskou odpoutanost Pohádek tisíce a jedné noci. Také Kuře na švestkách se odehrává v Teheránu a líčí autorčinu rodinnou historii: zatímco v předchozím snímku šlo o samotnou Satrapiovou a její rodinu v letech 1974-94, nový příběh se odpichuje od smrti jejího prastrýce v listopadu 1958. V poetické zkratce se však vyjadřuje k osudům celé jeho rodiny od 30. do 90. let.

Satrapiová se tentokrát opírá o mužského vypravěče (ze kterého se posléze vyklube sám anděl smrti Azrael). Ten vypráví příběh Násira Alího Chána, slavného hráče na íránský strunný nástroj tar, který se rozhodl zemřít poté, co přišel o svůj milovaný nástroj. Protože Násir ztratil smysl života, ulehne do postele a čeká na smrt. Samotné vyprávění pak líčí den po dni poslední týden hrdinova života, naplněný především vzpomínkami, ale také vidinami budoucnosti, které narušují neuspokojivé kontakty se členy rodiny -frustrovanou manželkou Faringuisse, dětmi či bratrem Abdím.

Pro diváka se pak teprve postupně rozkrývá příběh Násirova osudového vztahu ke krásné Iréne - dívce, kterou nesměl milovat, takže všechen cit k ní vložil do své hudby.

Sen vs. realita

Jméno Násirovy nedosažitelné vyvolené odkazuje k režisérčině vlasti - Íránu: Kuře na švestkách tak není jen poetickým intimním příběhem o ztracené lásce, ale i dalším íránským filmem, jenž vznikl v diaspoře. Vzhledem k perzekucím íránských filmařů v jejich domovině budou taková díla v evropském filmovém prostoru pravděpodobně stále častějším jevem.

Podobně jako mnozí její krajané, i Satrapiová ovšem nachází způsoby, jak oslovit „západní“ publikum, aniž by rezignovala na svůj osobitý ornamentální způsob vyprávění. Soukromé osudy jedné rodiny se tu, stejně jako v Persepolis, úzce proplétají s osudy země, která je ovšem - stejně jako Násirova múza - spíš líbezným, navždy ztraceným snem než skutečností.

Írán na konci 50. let je ještě „pohádkovou“ zemí zhlížející se v západní civilizaci: ženy tu nemusejí chodit v čádorech a milenci se objímají pod starobylým rozkvetlým jasmínem. Mezilidské vztahy jsou ovšem na hony vzdálené romantické melancholii. Kuře na švestkách tak potvrzuje, že filmy Satrapiové, stejně jako její komiksy, nejsou zábavou „pro děti“: ve vyprávění sice nechybějí komické a trapné momenty, ale jde vlastně o tragický příběh jednoho lidského selhání. V Násirově rodině panují realistické, často přízemní a nedořešené vztahy: zdeptaný hrdina ovšem neprojevuje nejmenší snahu je řešit, pouze před nimi prchá do své hudby.

Lahůdka přišlá vniveč

Tradiční poučka, že umění je důležitější než život, tady ovšem nakonec selhává. Autorům filmu ani hlavnímu představiteli Mathieu Amalricovi se totiž nedaří diváka přesvědčit, že Násir je sympatickou postavou. Hrdina jako otec za moc nestojí: o své výjimečné pozici vyvoleného umělce nedokáže přesvědčit nikoho ze svých bližních včetně nejmladšího potomka. Především ovšem zklame coby manžel: chudinka provinilá Faringuisse, kterou si Násir vzal, aniž ji miloval a aniž se o ni kdy zajímal, umírajícímu marně připravuje titulní lahůdku. Sebestředný estét, pohlcený vlastními sny, se svého oblíbeného pokrmu ani nedotkne.

Na poetické filmy přesvědčené o nadřazenosti umění nad realitou nejspíš nemá smysl uplatňovat racionální měřítka. Kuře na švestkách je nicméně tím typem filmu, jehož autoři se soustředili na formu, ale nezvládli uhlídat obsah. Násir je přesně tím druhem hrdiny, který by si zasloužil, aby mu Faringuisse - tar netar - omlátila kuře na švestkách o hlavu. Do komiksového světa Satrapiové by se to docela hodilo.