Sobota 2. března 2024, svátek má Anežka
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Gorkého Vassa a její děti dnes. Fričovi se v Národním divadle podařilo vytvořit mimořádnou inscenaci

Inscenace Vassa Železnovová (2021). foto: ND- Patrik Borecký

Recenze
Činohra Národního divadla nastudovala jako první premiéru sezony inscenaci dramatu Maxima Gorkého Vassa Železnovová. Jde o titul, který budí pozornost, vždyť jde o klasika sovětské literatury, konstituujícího socialistický realismus... Národní divadlo jej ale uvádí v méně známé první verzi z roku 1910, nepoznamenané, tak jako verze z roku 1935, ideologickou výztuží, přitakávající (dočasným) dějinným vítězům v Rusku.
  16:00

Vassa Železnovová je dramaticky sytým kusem ibsenovského typu, rodinným dramatem s patrným, ne však přepjatě zdůrazňovaným společenským pozadím. Líčí nesnesitelné poměry v podnikatelské rodině Železnovových, ve které vládne pevnou rukou „matka rodu“ Vassa, žena, která je pro udržení firmy – v okamžiku, kdy umírá její manžel – ochotná udělat cokoli.

Její děti, jejich partneři i služebnictvo jsou bez rozdílu rodinnými poměry nějak poznamenáni, mají své „třinácté komnaty“, mezi postavami panují četné animozity, Vassina generace (k níž náleží též správce a Vassin nohsled Michajlo či prostopášný švagr Prochor) křiví charaktery svých potomků – a přesto dál všichni společně žijí pod jednou střechou...

Aktuální mezigenerační střet

Režisér Jan Frič nechal realistický ráz Gorkého hry stranou. Vyhmátl její podstatu, dal jí aktuální, moderní kabát a – což je velmi důležité – nalezl v ní téma, které živě rezonuje s dnešní dobou.

Jeho inscenace je doslova do písmene psycho. Frič na jevišti primárně zpřítomňuje rodinné klima – vykloubenost, až patologickou abnormalitu – a teprve v druhém plánu rozvíjí děj. Jde o stav, který svou nesnesitelností působí drtivě. Evokován je rozličně. Vassina (Zuzana Stivínová) autoritativnost, udržující pořádek v domě, se projevuje až spartakiádně strojeným pohybem postav, jejich stoupáním si „na značky“ (kam Vassa poručí).

Deformované charaktery příslušníků mladé generace se ukazují prostřednictvím různých groteskních nepatřičností, kterých se dopouštějí (syn Vassy začne v jednu chvíli sát z matčina prsu). Vychýlenou atmosféru podporuje i hypnotická hudba Jakuba Kudláče. Celkový chlad, který z tohoto prostředí vane, je jednak vystižen řešením scény – jde o mohutný, kancelářsky strohý prostor – a jednak a především „podchlazením“ hereckého projevu účinkujících: ti po většinu doby pronášejí své repliky „bezpříznakově“, stroze, do mikroportů.

Fričovo zpodobnění de facto statického stavu začne zhruba v polovině dvouhodinového večera působit jednotvárně, počáteční naléhavost vyprchává. Na vině je též užití zmíněných mikroportů – mezi jevištěm a hledištěm budují tlumící „čtvrtou stěnu“. Změnu přináší až závěrečné třetí dějství, odehrávající se po smrti Vassina manžela, kdy kvůli Prochorovovým úmyslům reálně hrozí, že se firma Železnovových rozpadne. 

Zacharova smrt, díky které Vassiným dětem vytane možnost, že získají svůj dědický podíl a budou si konečně moci žít po svém, v postavách jako kdyby spustila stavidla toho nejhoršího: už nejen Vassa a její vrstevníci, ale i děti jsou ochotné dopouštět se morálních prohřešků, chovat se neurvale a pragmaticky... Frič tuto záležitost využívá k exponování velmi podstatného mezigeneračního střetu, který probíhá i v dnešní společnosti: jako by poukazoval na to, že sotva může (jeho) mladá generace dělat svět lepším, když přebírá vzorce chování té, kterou tolik kritizuje; když například volí nečisté praktiky typu cancel culture.

Frič, projektující se, zdá se, zejména do postavy outsidera a otloukánka Pavla, na kterého je nakonec perfidně hozena vina za smrt „překážejícího“ Prochora, svým skeptickým postojem, vyjadřovaným s notnou dávkou ironie a černého humoru, tu ostře pálí do vlastních řad. Povedlo se mu vytvořit mimořádnou inscenaci.

MAXIM GORKIJ: VASSA ŽELEZNOVOVÁ

Úprava za použití překladu Aleny Machoninové: Marta Ljubková, Jan Frič

Režie: Jan Frič

Dramaturgie: Marta Ljubková

Scéna:Dragan Stojčevski

Kostýmy: Marek Cpin

Hudba: Jakub Kudláč

Národní divadlo, premiéra 27. 10. ve Stavovském divadle.

Autor: