S Jožo Rážem oba chlapecky toužíme po nevšedních věcech, říká režisér Jan Gogola ml.

S režisérem a dramaturgem Janem Gogolou mladším o civilní metafyzice Joža Ráže, o tom, co je hratos a co by bylo, kdyby na Pražském hradě hrál Katapult

Lidovky.cz: Jaký je váš vztah ke kapele Elán? Poslouchal jste je v mládí?
Len kamarát ti prihrávku vráti... Začalo to v dětství, kdy jsme na Elán chodili s kamarády ze sídliště. A pak jsme si po mnoha letech už s jinými přáteli pouštěli z jukeboxu hudbu dětství a zkoumali, čím nás případně stále oslovuje. A mě Elán po dlouhé době nečekaně až rozjitřil. Primárně Jožovým hlasem, ve kterém slyším pansofii neboli muže, ženu, dítě, ale i med, šelmu, šmirgl či třeba vrtačku.

Skladby Elánu jsou mnohovrstevnaté: lyrické i epické, znějí v jemných nuancích i v úderném patosu. V architektuře jejich proměnlivého popu se ozývají také motivy art rocku (H. CH. Andersen), funky (Zlodej slnečníc) či jazzu (Ôsmy svetadiel). Vesele vážné texty oscilují mezi bezelstným naivismem dospívání, poetismem či aforismy typu Miluj seba samého ako svojho blížneho či Veci sú len také vážne ako ty!

Lidovky.cz: A co především vás přimělo natáčet o Jožovi Rážovi film? Jeho hudba, texty, kontroverzní názory?
U toho jukeboxu jsme tehdy sedávali i s Petrem Minaříkem a Pavlem Řehoříkem z nakladatelství Větrné mlýny a také s režisérem Láďou Cmíralem, který se později jako producent iniciačně ujal natáčení Věčného Joža. „Větráci“ mi přihráli možnost udělat spolu s Minaříkem a Jožem rozhovor pro revue Rozrazil. Během něho mě zaujalo Jožovo oscilování mezi osobním a nadosobním, když se třeba ke své mikině se světlými a tmavými pruhy vztáhl jako k dresu své duše světla a tmy. Krátce nato jsem s ním točil krátký portrét z cyklu GEN.sk, kde objímá dub. Okomentoval jsem to tehdy jako akt zmocnění se stromu, čemuž se vysmál se slovy, že moc tady má nanejvýš strom, na kterém záleží, jestli člověku tu energii dá, nebo ne.

Jožova civilní metafyzika mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl natočit celovečerní portrét popové hvězdy zářící z vesmírné tmy kolem ní i v ní samotné. Film jako přihrávka divákovi v tom smyslu, že když žije nadosobním rozměrem člověk typu Joža Ráže, tak že to můžeme brát jako inspiraci pro všedně nevšední zkušenost každého z nás. Že když Jožo ve filmu mluví o tom, že si Bůh naším prostřednictvím možná řeší nějaký svůj problém, tak si člověk může uvědomit svůj podíl na stavu světa zranitelného podobně, jako může být zranitelný jeho stvořitel. Také jemu je třeba přihrávat.

Lidovky.cz: Ve filmu o sobě s Jožem Rážem mluvíte jako o přátelích. Co máte ale vlastně společného?
Vzácna nevšednosť chlapčenských túžob. Chlapecky toužit po nevšedním. Nemít život pevně ve svých rukou, ale spíš se ho dotýkat jako toho stromu a být otevřený životní energii. Takto se taky Jožo otevřel natáčení. Nevěděl, na co se ho budu ptát a často ani kde se bude točit. Přistoupil na východisko nefilmovat ho výhradně takového, jaký je, ale jaký by také mohl být. Jestliže tedy například nejraději leží na gauči a splývá s vesmírem, ale zároveň si nepřeje, abychom natáčeli u něj doma, tak dokáže stvrdit svoji vesmírnou existenci tím, že se takto natáhne v různých veřejných prostorech.

Lidovky.cz: Jako filmaře s kamerou vás k sobě domů nepustil, jako kamaráda ano?
Ne. Ale nemusíte se dobývat do ložnice, abyste tak něco odhalil. Naopak, o to výmluvnější pak může být popis jeho domova na jevišti Lucerny, jejíž omšelá prkna akcentují obyčejnost interiéru Rážových. Ostatně film se dlouho jmenoval Obyčejný Jožo, ale v průběhu střihu jsme si uvědomili, že obyčejnost Joža, který nepoužívá myčku, mobil, kreditní kartu, internet ani počítač, je až neobyčejná. A když pak na dálku komentuje doma pověšené obrazy, tak se tím spíš stávají obrazy jeho duše v tom, co a jak o nich říká, aby se takto nakonec dostal i ke svému pojímání principu vesmíru – Lucernu rozsvítilo ženství.

Lidovky.cz: Vyvíjel se během osmiletého natáčení váš vztah? Máte pocit, že se díky vám dokázal skutečně podívat jinak třeba na éru normalizace, jak ho k tomu ve filmu ve jménu vašeho přátelství vyzýváte?
Stále prechádza z cynismu do nehy, zpívá Jožo o kamarádu Ferovi, ale i o sobě a ve filmu cynicky zopakuje svůj letitý výrok, že by byl v politice diktátor. Ale já považuji náš film za příklad toho, že svět se chová i tak, jak se my chováme k němu, a že Jožo v rámci našeho vztahu přešel z cynismu do zcitlivění: vystavuje se průběžným pochybnostem, nečekaným situačním podnětům i konfliktním interakcím.

Jedná se mezi námi o kritické přátelství, kdy Joža v různých podobách atakuji právě proto, že mi na něm záleží. Přistoupí na hypotetickou debatu o eutanazii maminky, na jejíž počest si posléze s dětsky radostnými výrazy vypijeme kakao. Připouští dále například možnost odlišné politické perspektivy ve chvíli, kdy by jím vyznávaná ideologie zasáhla jeho blízké včetně předčasně zemřelého otce. Sám od sebe se později pohrouží do zvnitřňující modlitby za oběti komunismu. Kdo by dokázal jakoby nic přijmout „nic“ jako dárek k narozeninám ve smyslu spirituální výzvy?

Rozumím tomu, že se portrét lídra nejpopulárnější „československé“ kapely a člověka rozdělujícího společnost může jevit jako příliš komorní. Ale v této subtilnosti tkví přesvědčivé zpřítomnění Joža dítěte, manžela, přítele, hudebníka, věřícího či suveréna, jenž odmítá politiku násilí, přiznává se k pochybnostem, konformismu, kontradikcím, samotě, k hledání sebe samotného a který dokáže projevit pokoru a vděčnost.

Lidovky.cz: Už dříve jste natočil také portrét frontmana skupiny Katapult Oldy Říhy Rock života. Proč vás zajímá tenhle přímočarý, chytlavý segment tehdejší populární hudby? Čím jsou pro vás Říha nebo Ráž zajímavější než sofistikovanější tvůrci a interpreti typu Prokopa či Mišíka?
Mé motto zní nebýt sám sebou. Já jsem zásadový chameleon. To je ostatně název mého dávného textu o myšlení Václava Bělohradského. Jde o průběžnou potřebu proměny, za kterou se člověk vždy znovu zodpovídá. Řečeno s Jožem, zadarmo není nic, všechno si člověk musí vyžrat. Takže Mišíka, Prokopa, ASPM, Marsyas, Nerez jsem se zase s jinou partou taky něco nazpíval. Já točil o různých podobách nekonečnosti či hranice, o exkurzích Evropou v nás, o zenové babičce ze Zbraslavi, básnířce veřejného prostoru Kateřině Šedé, básníkovi chodci Petru Královi anebo také o fotbalovém básníkovi Antonínu Panenkovi.

S bubeníkem tak osobité kapely Dunaj, jejíž koncerty mi i po letech duní v hrudi, Pavlem Koudelkou jsme si po projekci Věčného Joža v Brně společně zazpívali Stovky hotelů od Kaťáků – Bedny z rádií a dráťáků / Sám si doma letoval. To je novodobý folklór, bicí kráčí po chodníku, kytara kvílí jako vítr hotelovými okny, muzika bytostná v proděravělé jednoduchosti, svojí syrovostí analogická k intelektuálnějšímu minimalismu Plastiků.

Ostatně kdyby na Pražském hradě hráli vedle Plastiků i Kaťáci, budeme i politicky dál ve smyslu sobě blíž. A byl bych rád, kdyby k příčnému pohybu společností přispěly jakkoliv nepatrně i moje filmy. Ty přitom musím točit o něčem hraničním, co musím zkoumat, a je to právě sofistikovanost třeba Mišíka a Prokopa, co na mě působí dojmem, že oni dobře vědí, co dělají, takže je slyším v hlavě, ale nikoliv v břichu. No a pak se ocitnete s břichopěvcem Říhou ve zkušebně, kde se jeho stárnoucí obličej chlapecky rozzáří, když vyhrkne, že neví, jestli hraje on na kytaru, nebo ona na něj. A Jožo ve filmu zase prohodí, jak hudbě vlastně nerozumí. A to při procházce s vlčákem, k němuž se v této sekvenci přirovnává – Tretím okom vidím to čo cíti vlčiak.

Lidovky.cz: Jak široké publikum se snažíte oslovit? Portrét Joža Ráže by nejspíš mohl mít diváků dost, ale možná jim to trochu znesnadňujete...
Většinového diváka může odrazovat moje východisko nenatáčet jen to, co je, ale zkoumat i to, co by mohlo být. A to metodou hratosu, což je symbióza hry a patosu: točit o vážných tématech, ale prostřednictvím hry jako otevřené situace. Když Jožo zmíní, že má rád Šmouly, tak se ho obratem ptám, jestli si tedy jako šmoula připadá, a jeho odpověď je nečekaně dialektická. Skrze hru na šmoulu se tak dostaneme k možné verzi Jožovy identity...

Při besedě po vsetínské projekci filmu mi jedna paní řekla, že šla na životopisný film sestavený z archivů, fotek a rozhovorů, ale že je za tento jinak udělaný film ráda, protože může přemýšlet jak nad Jožem, tak nad sebou i světem. Ale jiný divák si zase řekne, proč by se měl zabývat šmoulovými infantilnostmi, když ho zajímají mezní události ze života legendy. No ale pak promarníme příležitost přemítat nejen nad Jožovou, ale i nad svojí pohádkovou postavou jako svojí možnou podobou. Když si budu fandit, tak já se vnímám jako symbióza hloupého Honzy a chytré horákyně. Anebo jako Rákosníček zkoumající hvězdné nebe nad sebou a mravní zákon v sobě.

Lidovky.cz: Dramaturgicky se nicméně podílíte i na filmech, které si cestu k širšímu publiku tolik nekomplikují, třeba na Manželských etudách Heleny Třeštíkové nebo na dokumentech Víta Klusáka. V čem se s nimi potkáváte?
U Heleny Třeštíkové si cením rozměru civilní transcendence, která vyplývá ze samotné podstaty časosběrného natáčení. Její filmy jsou zkomprimovanou příležitostí uvědomit si, že každý okamžik znamená také ten čas před a po, jde o možnost reflektovat během hodiny a půl i dekády svého života. A to, že nefetuji jako Katka, neznamená, že nejedu na něčem jiném, třeba na televizních seriálech.

U Třeštíkové jde také o rozměr sociální empatie. Ve veřejném diskurzu není mnoho jiných příkladů toho, kdy se příběh outsiderů stává společenským tématem. A Vít Klusák, často autorsky s Filipem Remundou, je odvážný investigativní sociolog, který situačně odhaluje podobu společenských souvislostí: třeba Český sen je manifestací zlého snu, ve kterém žijeme, když považujeme za realitu pouze to viditelné.

Lidovky.cz: Co mají společného ty desítky rozličných filmů, které jste dramaturgoval?
Spojuje je různost v tom, jak zviditelňují neviditelné neboli podstatné je pro mě, aby to, co vidím, znamenalo ještě něco jiného. Na ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně, kde vyučuji, dotáčí nedávný absolvent režie Jarda Beran celovečerák Byt či nebýt. Jedná se o kolektivní portrét lidí v rámci otrokovické verze projektu sociálního bydlení Housing First, díky němuž se ti natáčení ocitli po mnoha letech zase ve svých bytech. A na ten film se můžete dívat jako na příběh společnosti plné volných bytů a lidí bez domova zároveň. Díky Beranově empatii se přitom dostáváte k aktérkám a aktérům natolik blízko, že si pak tím spíš uvědomujete tu absurdní vzdálenost mezi lidmi bez domova a většinovou společností.

Dramaturgii obecně pak pojímám jako pozici poučeného tvůrčího diváka. Od prvotního nápadu až po mix zvuku zpřítomňujete autorovi mentální projekci ještě nehotového filmu. A to s možnými diváckými reakcemi a s tím, že nabízíte konkrétní návrhy směřující k obsahu a formě tak, aby vznikla organická struktura mezi celkem a částmi díla. Vždy se přitom snažím přispět k tomu, aby film vypadal jako to, o čem je.

U Byt či nebýt jde třeba o to, aby jeho estetika obsahovala patinu napětí analogického k situaci člověka, který má ojedinělou šanci nastěhovat se do svého života. V rámci společného štábu studentů a pedagogů také točíme situační esej o prázdnotě historicky ojedinělé hradišťské věznice, a to jako o prázdnotě v naší paměti. Film se jmenuje Vězení dějin a jeho principem je žánr návštěvy: aktéři do budovy vstupují jako do uvězněných dějin, které svým situačním prožitkem propouštějí na svobodu.

Lidovky.cz: Jak se vyvinul český dokument za čtvrtstoletí od doby, kdy jste psal text Smrt dokumentárnímu filmu?
Ve zmíněné diplomové práci se snažím zrušit výraz dokumentární film ve smyslu záznamu reality, kterou proměňujeme už jenom tím, co a jak se rozhodneme natočit a tak zviditelnit. Realitu ovlivňujeme každým životním pohybem, podobně jako když čeříme hladinu při plavání. A český tzv. dokument se rozvinul do nepřeberného množství nejrůznějších „plaveckých“ stylů, žánrů a hybridů, které realitu nezachycují, nýbrž proměňují.

Nedávným emblematickým příkladem je KaprKód Lucie Králové, který není pouze filmem o hudebním skladateli, nýbrž přímo filmově-hudebním opusem jako takovým. Například komentář zde nemluví, ale zpívá podobně, jako Jan Kapr do hudební skladby převedl říkanku své dcery. A tak se můžeme nejen seznámit se životem umělce a jeho doby, ale také zkoumat svět jako příležitost k brnkání na struny vesmíru, který i díky nám může znít jinak.

Ať už harmonicky, či disharmonicky, jako v případě života, tvorby a 20. století Jana Kapra. Já se přitom snažím točit filmy takovým způsobem, aby i ta případná disharmonie byla sdílená: hrát svými životy tak, aby v tom mnohohlase zazněla různorodost světa. A to třeba jako katapult elánu kapra.