Sobota 22. ledna 2022, svátek má Slavomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Juraj Kukura umí prodat i známé vtipy, myslí si režisér Martin Čičvák

Kultura

  18:00
PRAHA - V Divadle Rokoko má dnes premiéru adaptace románu Davida Grossmana Přijde kůň do baru v režii Martina Čičváka a s Jurajem Kukurou v hlavní roli.

Společných patnáct let. Martin Čičvák o Kukurovi napsali knihu? foto: ČTK

LN: Jak dlouho už spolupracujete s Jurajem?
Asi patnáct let. Naše první premiéra byla hra Koza alebo Kto je Sylvia? Edwarda Albeeho v bratislavském divadle Aréna, kterému Juraj od roku 2002 šéfuje. Inscenace se pak hrála i tady v Činoherním klubu. Vždycky jsem pro něho hledal něco, kde může být tím Kukurou, kterým se zrodil v televizní inscenaci Mário a kouzelník podle Thomase Manna. Od první věty: „Kto to povedal?!“ z něj nemůžete spustit oči. Myslím, že až teď v adaptaci Grossmanova románu se tomu opět přibližujeme. A to jsem pro něj napsal i hru, která se jmenuje Kukura – neskromně jsem chtěl třetí hru do série k Ritter, Dene, Voss a Minetti. Byl to důležitý moment, důležitá zpráva „o stavu společnosti“, jak říkal podtitul, ale inscenace Grossmanova románu s Kukurou v hlavní roli má všechno, co si člověk od divadla může přát.

LN: Příběh stand-up komika Dovaleho Grünsteina, který baví publikum vtipy a přitom odhaluje všechna svá zranění a strašný pocit viny, je právě takovou příležitostí?
Ano, Kukura nehraje Dovíka, skutečně jím je. Srdcervoucí příběh obalený cynickými vtipy, naprosto vzrušující situace na hraně tragi-frašky. Čili opravdu balancuje na hraně, kde se fraška potkává s tragédií, stejně jako Charlie Chaplin. A je nutné dodat, že se většinou bavíte na tom, jak ty vtipy hraje, jak se snaží vykreslit charaktery v každém vtipu. Pointy tady nejsou až tak podstatné. V Kukurově podání i vtipy, které jste už znali, zažijete poprvé.

LN: Považuje Juraj Kukura nejistotu, jakousi hluboce nekomfortní zónu, stále za zdroj pro své herectví, jak to kdysi řekl?
To není lež. Ano, s Kukurou se musíte prokousat hraničními situacemi... Všechno opatrně, důkladně projít. On sám sebe každou zkoušku musí znovu naladit, jako rozladěný klavír. Natahuje znova struny, nic neopakuje. Adaptaci románu jsme strašně dlouho četli, upravovali, hledali „ostré hrany“, než to vzal za své a začal se to učit.

LN: Grossman říká, že Dovík je typický izraelský produkt, tvrdý na povrchu a jemný uvnitř. Jsou si v tom herec a postava podobní?
Myslím že ano. Jako Dovale má Juraj podobné strachy a je stejně osamocený. Příběh Dovíkovy matky se v jistém smyslu zrcadlí v Jurajově životě – další důvod, proč se do té práce s takovým zanícením pustil. A připomínám, že dal už nejedno interview, kde říká, že jeho arogance je jen obrana. Ale i když jsem autorem jeho biografie, nejsem jeho psychoanalytik.

LN: Bude to vaše poslední práce?
Doufám, že ne. On samozřejmě rád na zkouškách vykřikuje: „Čoho som sa to dožil – na konci kariéry!“, ale už teď koketujeme s jednou myšlenkou, kterou bychom rádi spolu realizovali – doufám, že přijde příhodná chvíle, vhodné prostředí a vůle k tomu, aby Juraj hrál teď pro změnu zase... Ne, to já neprozradím!

LN: Dovale Grünstein vypráví divákům příběh, ve kterém v nastalé situaci vystavil svým rodičům účet, a to ho pronásleduje celý život. Rozboří i jeho stand-up a ten se stane zpovědí. Může být láska k bližním spravedlivá? Není ten účet, který předkládáme svým nejbližším, vždycky více či méně Sofiina volba?
Já takhle nepřemýšlím, vždycky když moje manželka přijde a zvěstuje, jak tamten zas opouští ženu a tamten zas něco jiného, vždycky se jí ptám, co má ten chlap za komplexy. Jaké osobní problémy má ta žena. Překážkou v lásce k našemu bližnímu jsou většinou naše vlastní komplexy. Jakmile je člověk smířený, vyrovnaný se sebou, miluje prostě, normálně, přirozeně – a nepotřebuje ani podvádět, ani žárlit. A stejné je to i s láskou k přátelům, kamarádům. Jenom tehdy začínáme o tu lásku přicházet, když začneme žárlit nebo závidět. Když nikomu nic nezávidíme, lásce ani kamarádství nic nepřekáží. Ale můžu se mýlit – nechci nikomu nic vnucovat. A co se týče umění, jsem přesvědčen, že naše vlastní ambice nás nakonec kastrují. Když člověk mermomocí chce být milován, respektive mít za každou cenu úspěch, udělat něco absolutně perfektně, tím spíš se přílišným snažením oslepí, ohluchne. Čisté umění, krystalicky čistá výpověď mu zmizí: neposlouchá sebe, nedělá to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nevede soustředěný dialog ani s autorem, ani s hercem, ani se společností. Nemít ambice je nejtěžší – ale na druhé straně, v čem spočívá ambice? Aby o vás někdo zase něco pěkného napsal?

LN: Co potřebujete k životu?
Ráno dva grapefruity, i cigarety, strašně moc kávy a jednou za týden alespoň šest piv. Své tři krásné děti a svou ženu, bez které si neumím užít vlastně skoro nic. Pořád víc neumím být sám – přestávám to umět –, bez dětí a bez manželky. Když zkouším mimo Prahu, koušu se tam nudou a nevím, co se sebou. Jiné to je v třeba Budapešti – tam se zkouší pořád, šest týdnů intenzivní práce, nikdo vám po druhé hodině neutíká na natáčení. Jak říkal pan Labuda, ať mu je zem lehká: „V tomhle věku, Martine, jde přece už jenom o to, aby ten den nějak uběhl.“ Vím, že ještě nejsem v jeho věku, ale říkám to proto, že v životě potřebuju, aby se pořád něco dělo. A když v noci kolem mne má rodina spí – tiše si číst.

LN: A divadlo k životu potřebujete? Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného?
Umím si představit, že bych psal. Kdyby za mnou teď někdo přišel a řekl: „Tady máš zadání, tady je naše objednávka, napiš další román...“, tak sednu a píšu. To bych si uměl představit a to taky dělám, jednou začas napíšu hru. Většinou tak, že jsem mimo domov, nevím, co se sebou, nechci chodit každý den do hospody, tak sednu a píšu a pak už se těším, až skončí zkouška a můžu se k tomu textu vrátit. Ale nápad na hru taky nemáte pořád – nápad, do kterého se zamilujete tak, že to hraničí s posedlostí. Protože posedlost je velmi podstatná – ne ambice, ale obsese.

LN: Film vás nikdy nenapadl?

Já jsem divadelní tvor. Televize mě nezajímala nikdy a film – kdybych měl nápad na scénář, ale ten zatím nemám. Minimálně ne relevantní. Ale pak bych to stejně dal kolegovi, který se tím živí a umí točit filmy. Myslím, že každý nemůže umět všechno. Máme kolegy, kteří vidí svět skrze kameru, a já ho vidím jinak. V divadle věci jenom asociujete, evokujete – a věc v jevištním čase nabírá spoustu dalších nových obsahů – když jevištní metaforu správně trefíte, během inscenace ji slovo (věta) dokáže otočit ve svůj protiklad, jinou galaxii, jiné skupenství. Film musí být realistický – divadlo nesmí. Jsou to dvě svébytné autenticity.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021
Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021

Vánoční kolotoč se stal nedílnou součástí eMimina. Letos si už po třinácté naše uživatelky vzájemně poslaly dárečky, které opět udělaly velkou...

Mohlo by vás zajímat