Sobota 23. října 2021, svátek má Teodor, Theodor
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Oportunismus v biedermeieru jako dnes. Vtipné divadlo osloví přemýšlivého diváka

Kultura

  18:00
BRNO - Činohra Národního divadla v Brně uvedla hru Karla Steigerwalda Dobové tance v režii Ivana Krejčího a je to rozhodně dobrá dramaturgická volba, neboť tato metafora českého údělu a hovadství je stále aktuální.

Inscenace Dobové tance (2020). Režie: Ivan Krejčí. foto: NDB

Dobové tance jsou určitě nejlepší hrou, která vznikla v normalizačním dvacetiletí na oficiální scéně. A přední místo jí patří, i pokud ji budeme hodnotit v kontextu celé domácí poválečné dramatiky. Je z roku 1980 a nová inscenace je především zprávou, že je stále dobře hratelná a má co říct k naší současnosti. I když bezpochyby reagovala na stav národa v době normalizace, který po tigridovském „rozcvičování svalů“ v závěru šedesátých let rychle zapomněl na své touhy a ideály a předváděl přímo orgie přizpůsobivosti a křivil si páteř. Hra je i dnes vděčným příspěvkem k podobám oportunismu v českých a moravských zemích; je to chytré podobenstvím o naší povaze, která sice není o nic horší než jiných národů, ale má svá neskutečná specifika, jež pro tak kousavého glosátora, jakým je Steigerwald, jsou přímo požehnáním. 

Inscenace Dobové tance (2020). Režie: Ivan Krejčí.
Inscenace Dobové tance (2020). Režie: Ivan Krejčí.

Je to hra ostrá, sarkastická, plná vtipných bonmotů, které ale autor dokáže spojit do jednoduché, ale příznačné zápletky a zábavných paradoxů. Pamětníci si jistě vzpomenou na Rajmontovu inscenaci v Činoherním studiu v Ústí nad Labem z roku 1980. Byla z rodu těch, u kterých si divák nebyl jistý, jestli ho při východu z divadla neseberou nebo aspoň neodlifrují někam, kde by měl podat vysvětlení své protistátní činnosti. Na soudruhy to také byla hra poněkud sofistikovaná, ale i tak je otázka v programu „jak vám to mohli povolit“ legitimní. Nu, povolili, zmátlo je, že půjde o hru z roku 1852. Později při pravidelném hostování v Praze začaly problémy, ale jak to tak bývalo, co někde šlo, jinde nešlo a soudruzi z Ústí si řekli, že je žádní Pražáci mustrovat nebudou, a hrálo se dál.

Hlavně si nezapomenout poklepat na ramena

Děj Dobových tanců se skutečně odehrává v době po revoluci 1848. Steigerwaldova tragifraška je mistrným a metaforickým vystižením toho, jak se pod tlakem rozmělňují revoluční ideály a mění se v přízemní úsilí o trapné prebendy, což v našich zeměpisných šířkách představuje proces staletími ověřený Je to krásný obraz – a nechť čtenář promine – domácího „sráčství“, což je slovo nad jiné výstižné. Naivní vlastenec – učitýlek Kučera se tu dostane do konfliktu se světem mocných, což je o to komičtější, že tito vládci nepřekročí hranice provincie. Gogolovská postava komisaře z Vídně pak přijíždí zkontrolovat do českého městyse rebelii proti císaři a místní honorace počne předvádět všelijaké tance od lhaní, udávání a podplácení až po plácání se po ramenou, jak na to všechno vyzráli. 

Zápletka pak spočívá v tom, že tito oportunisté ochotní ke všemu a sypající si hlavy popelem překvapivě a udatně odmítnou vydat revoluční prapor… Ovšem jejich odvaha zase rychle skončí na smetišti, v lepším případě v hospodě u piva. Režisér Krejčí a dramaturgové Vůjtek a Jurečka Steigerwaldův text krátili jen kosmeticky, což je dobře, není dlouhý a má jasnou stavbu. Párkrát přidali oblíbené domácí nadávky, ale tenhle odvaz k textu úplně nesedl. Scénograf Milan David opticky zmenšil hrací prostor, když jej rozdělil horizontálně – horní část je prostor vyhrazený spíše intimním dějům nebo může být i místem, kde aktéři odhalují své ledví, dolní prostor je pak veřejný, tedy sál hotelu, kde se scházejí tři hlavní figury – hoteliér Devátý, průmyslník Bartoš a veršotepec Hvězdenský, později Houska. Jeviště je zahlcené skříněmi – podivnou veteší, z kterých se dá různě vylézat a schovávat se v nich. Prapor je pak ukládán do skříně opatřené třemi závorami, čili ve skrýši evokující komoru pro korunovační klenoty. Jenže s tímto fórkem se příliš nepracuje, stejně tak se zmíněnou veteší.

Pro režii je především důležité nastavit rytmus, aby krátké výstupy šlapaly stejně jako delší výjevy a aby se také časové roviny jaksepatří svižně a srozumitelně prolínaly. Protože právě tyto ostré, kontrastní střihy jsou nositelem výpovědi, groteskně odhalují podstatu věci. A s tím tedy brněnská inscenace místy zápasí, herci občas zapadají až do zbytečně realisticky pojatého vyhrávání situací. Ona je skutečně struktura hry iritující, protože v druhé půlce se začne odvíjet i určitý příběh, ale to by nemělo zmást. S tím vším také souvisí, že Steigerwaldův výsměšně ironický jazyk potřebuje výrazné osobnostní herectví, ostatně hlavní roli Devátého v ústecké inscenaci vytvořil nedostižný Leoš Suchařípa. 

V nové inscenaci hraje Devátého Jan Grygar tak nějak prostředně, v hektické pohybové stylizaci vlaje po jevišti jako zosobnění měnících se názorů podle potřeby. Poeta Hvězdenský, který se posléze změní v málo vzletného Housku, je v podání Pavla Čeňka Vaculíka docela hezkým příkladem pisklavého krasoducha. Přesnou stylizaci udržuje Martin Siničák coby Hrabě, charakterizovaný autorem coby aristokrat a pitomec, s nehnutou tváří a postojem degenerovaného šlechtice zveřejňuje své chabé myšlenkové pochody. 

Zamotané je to s postavou Řeháčka, skeptického glosátora, který je z větší části neznámo proč uklizen stranou, v horní části scény trousí své komentáře a pragmatické návody. A také tam vede své dialogy s dcerou Cilkou (Zdena Černá), milou podučitele Kučery (Jakub Svojanovský), který bude pro svůj trestuhodný idealismus obětován. Řeháček je jak známo ten, který nepodléhá dobovým tancům, ale kladná figura rovněž není, ani on si tvář neuchová. Drží se stranou, takže v podstatě je vítězem, jednookým mezi slepými, což je velice zvláštní druh domácího živočichopisu, a to se v pojetí Pavla Doucka příliš nepovedlo vyjádřit.

 Problém je i s nevýrazným komisařem Himlem Vladimíra Krátkého. Ale pak jsou tu i patřičně groteskní a svižné scény; nejlépe asi vychází scéna žranice a pak i hrátky s praporem, ať se zapojením Mařeny, místní coury v podání Hany Tomáš Briešťanské, nebo jen v provedení trojice hlavních antihrdinů, kteří revoluční zástavu samozřejmě uhájí, jen jaksi z ní vše důležité odpárají. Jejich vzájemným rozjařeným poplácáváním moralita účinně graduje, zatímco oči vycpaného kance v patře zlověstně zasvítí rudou.

Možná by stálo za úvahu k Dobovým tancům posléze připoji i Steigerwaldovu burlesku Foxtrot, která na ně navazuje, ale vrací se do let mezi dvěma válkami. Každopádně jsou Dobové tance divadlem, které je vtipné a trefné a také potřebuje přemýšlivého diváka.

Karel Steigerwald: Dobové tance

Režie: Ivan Krejčí

Scéna: Milan David

Kostýmy: Marta Roszkopfová

Národní divadlo Brno,

premiéra 28. 2.

Syndrom Petra Pana. Proč někteří muži nikdy nedospějí a žijí jako paraziti

Premium V každém chlapovi zůstává kousek kluka, ale musí to být právě jen ten kousek. Pokud muž nechce vyrůst a převzít...

Čína má Evropu v hrsti, za pár týdnů dojde hořčík. Auto bez něj nevyrobíte

Premium Vše nasvědčuje, že současná čipová krize v automobilovém průmyslu je jen zahřívacím kolem před tím, co se na Evropu...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Koupání je legrace. Zvlášť, když voda šumí, bublá a je barevná
Koupání je legrace. Zvlášť, když voda šumí, bublá a je barevná

Večerní hygiena je důležitá. A co teprve u dětí, které přes den nemyslí na to, že se nemají umazat. Jak zařídit, aby se děti do vany těšily a vy...

Mohlo by vás zajímat