Když se zpovídá komunistický bachař. Brněnské divadlo Líšeň v inscenaci využívá i dobových nahrávek

O divadelním představení, zaznamenávání dne a rozkližování rodiny

Režisérka sedmdesátiminutové inscenace Pavla Dombrovská ve svém autorském scénáři kompilovala řadu dobových dokumentů: publikace a nahrávky ze sbírky Paměť národa, osobní svědectví proskribovaných, dále kupříkladu výpověď vyšetřovatele STB Bohumila Doubka, která je zveřejněná v publikaci Karla Kaplana STB o sobě (a je ke stažení na webu Policie České republiky), historické materiály k procesu „Babice“ a mnoho dalších pramenů. Jejich přesné určení však ve Zpovědi bachaře není nijak důležité, ostatně většina diváků je ani nebude sto dešifrovat. 

Režisérka se pro svoji inscenaci sice inspirovala reálnými lidmi, na jevišti však spíše figurují archetypy postav minulého režimu. Tady nejde o žádné historické, dokumentární divadlo, ale spíše o inscenování ponuré atmosféry, o divadelní připomínku dekády, v níž byli tvrdě pronásledováni, hrůzně mučeni a často taky popravováni lidé, jejichž smýšlení, víra, majetky či původ se komunistům do dekády páchnoucí krví nevinných prostě nehodily.

Divadlo se změní na galerii životních příběhů. Exponáty budou samotné herečky

Předobrazu hlavního hrdiny - neúprosného, a nakonec režimem také odsouzeného vyšetřovatele - se divadelníci dopátrali v policejních archivech. Pečlivý bachař Doubek si zapisoval všechny podrobnosti z výslechů. Jak už ale bylo řečeno, nejde tady o rekonstruování konkrétních historických postav či případů.

Inscenaci lze vnímat zejména jako obecně platné podobenství o době a lidech, kteří v ní trpěli či selhávali. Protagonista inscenace v podání Matěje Záhoříka si v kriminálu tvrdě podává jednoho kněze, Dombrovská proti sobě staví dva světy: až sadisticky zaslepeného vykonavatele oficiální rudé moci a křehký svět faráře a jeho známé Marie, která dokonce jako smírčí oběť umírá. Postava vyšetřovatele se nemění, zbylí dva herci – Filipína Cimrová a David Tchelidze - na sebe berou více podob. A tak se na scéně objeví pobožná stařena, vězněná profesorka a ve finále je k této vězeňské hostině ze živých lidí přizvána i rudá smrtka, symbolika představení v tomto výstupu kulminuje.

Menší problém Dombrovské inscenace představuje počáteční kolísání mezi divadelností zpracovávaného tématu, práce s historickými fakty a snaha o autentickou výpověď o době, která je tady předváděná v působivé parabole. Na prosté scéně vykryté toliko černými šály je pouze prostý stolek se šuplátkem (zřejmě z vyslýchací místnosti), lampa, s níž se svítilo obžalovaným do obličeje, na horizontu stojí prostý kavalec či muklovská pryčna a dva věšáky s kabáty a rudými rukavicemi. Tyto soudružské siluety nakonec na chvíli i obživnou. 

Důležitá je v této inscenaci práce s rekvizitou, loutkou a maskou. Dombrovská umí vystavit silné obrazy, v nichž se kupříkladu bachař bojí brambobrouka - mandelinky, která na něj cení kusadla z plechové krabičky s americkou vlajkou (imperialisté chtěli naše příkladné socialistické zřízení a zemědělství rozložit importem tohoto škodného hmyzu, jak hlásala dobová propaganda). Tchelidzeho kněžská figura jindy ožívá v podobě zajímavé loutky s modelovanou hlavičkou a cáry papíru namísto mučeného a destruovaného těla. Cimrová s trojí maskou na hlavě se na stolku rázem mění v muklyně: intelektuálku i stařenu nebo malého bláznivého skřeta s bičem a pavoukem na ruce, jehož přítomnost v tomto jediném výstupu zůstane divákům zřejmě záhadou.

Komunistický lágr, vykonstruované procesy, zrůdný vyšetřovatel (který tady nakonec v hořce ironickém paradoxu sám spravedlnosti uniká) a všechny jeho oběti se v inscenaci Pavly Dombrovské nakonec stávají obecným znakem. Všechny rekvizity ale také figury jsou tady znameními, která nesou hlubší (skrytý) význam, ten si musí divák pojmenovat sám, aniž by ho k tomu režie v moralistním sebezpytném nátlaku nějak nutila. A v tom také tkví přednost nezvyklého kusu.

Tyto místy působivé jindy spíše poněkud ilustrativní výjevy s loutkami doprovází z boku jeviště Dombrovská na heligonku (v inscenaci zazní jímavé písně inspirované Sušilem) a Luděk Vémola obstarává tlampačem hlášení obecního či vězeňského rozhlasu nebo vyrábí nejrůznější ruchy. Právě nastíněná poetika a vizuál vytváří z inscenace Zpověď bachaře zajímavý příspěvek ke zločineckému režimu stalinistického typu a jeho justičním vraždám, s nimiž jsme se namnoze dodnes nevypořádali.