Lidovky.cz: Vaše kniha Evangelium podle Bohumila Hrabala (2024) vychází z nově objevených materiálů. Mohl byste vzácný nález přiblížit?
Na jaře loňského roku jsem se zúčastnil komorního setkání několika pražských literátů. Hovor se stočil i k dílu Bohumila Hrabala a Tomáš Mazal (dlouholetý Hrabalův přítel a autor jeho životopisu – pozn. red.) poznamenal, že Hrabal kdysi přednášel na libické faře a že to tam někdo nahrával na magnetofon.
Tak začala série neuvěřitelných událostí, ze kterých jsem měl čím dál silnější dojem, že jsem se ocitl v akčním filmu.
Napsal jsem libické farářce. Prolistovala farní kroniku a našla v ní jedenáct záznamů o Hrabalových návštěvách. Jedenáct! Poprosil jsem ji, aby se zeptala pamětníků, jestli si někdo vzpomene, kdo tehdy pořizoval ty nahrávky. Nikdo si to nepamatoval. Byl jsem zoufalý.
Jenže! Za týden přišla zpráva, že jeden pamětník si vzpomíná, že to byl nějaký pan Hofman. A že ho dvacet let neviděl, ale zkusí mu napsat. Tři dny nato jsem na Pohořelci nevěřícně hleděl do očí vysokého elegantního pána, který mi v igelitce předával sedm audiokazet. Sotva mi zmizel z dohledu, rozběhl jsem se do obchodu s elektrospotřebiči a koupil si magnetofon.
Když jsem doběhl domů, s bušícím srdcem jsem založil první kazetu do stroje… a rázem jsem se ocitl na libické evangelické faře v roce 1981. Ponořil jsem se do praskajícího záznamu několika hodin Hrabalových adventních meditací z osmdesátých let. Neuvěřitelné se stalo skutkem.
Lidovky.cz: Pustil byste se do knihy, kdybyste na nahrávky šťastně nenarazil?
