Irský režisér si s touto třaskavou dvojkombinací nepohrává poprvé, stačí připomenout jeho Hru na pláč. Tentokrát ale dává vyniknout poetické a tragikomické poloze příběhu, jemuž vévodí křehký hoch Patrick Braden alias Koťátko.
Odložené nechtěné dítě
O osobitě rozverném naladění filmu svědčí už úvodní scény, v nichž si nad Dublinem štěbetají v počítači vygenerované červenky o tom, že se narodilo a posléze bylo na práh fary odloženo nechtěné dítě.
Malý Patrick se svého stigmatu po celý život nezbavil a svou skutečnou matku nikdy nepřestal hledat, nicméně mu to nebránilo v tom, aby žil emocionálně sytým životem.
Už jako dítě se začal převlékat do ženských šatů, později k tomu přidal ještě psaní svých oplzlých fantazií. Věděl dobře, že je jiný, dělalo mu to problémy, ale nestyděl se za to. Přilnul také k „jiným“ -jeho nejbližšími kamarády byli retardovaný hoch, černoška a její radikálně smýšlející přítel.
Koťátko prochází příběhem děleným do krátkých kapitol připomínajících deníkové zápisky. Představuje důležité lidi a události svého života s bezelstnou naivitou věčného dítěte.
Sází vedle sebe radost z nových šatů, vystupování s kapelou a bombové atentáty IRA. Právě z těchto mrazivých kontrastů pramení kouzlo Snídaně na Plutu.
A pak také z hereckého výkonu Cilliana Murphyho. Talentovaný herec (viděli jsme ho ve filmech 28 dní poté, Batman začíná nebo Dívka s perlou) dostal svou (nejspíš) životní roli už v necelých třiceti letech.
Jeho pojetí Koťátka je docela novým pohledem na „muže v ženských šatech“. Svou vitální naivitou připomíná spíš Gelsominu z Felliniho Silnice než současné bezpohlavní či oboupohlavní bytosti. Žije opravdu jako kotě vyhozené do popelnice, občas se ho někdo ujme a nakrmí ho, jindy vyrazí s kocoury na rej.
Nejednou mu jde o život, na jeho nezávislé životní filozofii to ale nic nemění. Zvykne si všude, i ve vězení, odkud se mu nechce, protože si tu prostě zvykl.
Ze Snídaně na Plutu dýchá navzdory radikálním kontextům nesmírně vlídná atmosféra. Mezi šminkami, šaty s volány, tvídovými kostýmky, prostitutkami i prostituty, červenými londýnskými doubledeckery, hledáním maminky a občasnými výbuchy doma vyráběných granátů je místo na překvapivě velkou porci lidské vlídnosti.
A nejvíc jí má v sobě ten, kterému ji od narození upírali. Vyznění košatého, barevného a hodně irského příběhu má takřka almodóvarovský akcent: nezáleží na tom, kolik lidí, jakého pohlaví a jaké sexuální orientace vytvoří rodinu, hlavně když je to rodina milující.
Neil Jordan se tentokrát vzdálil ponurosti, do které často noříval své filmy, a nechal na povrch prosáknout hodně jásavých barev i jásavých tónů - soundtrack Snídaně na Plutu by mohl posloužit jako průvodce tím nejlepším ze sedmdesátých let.
Irské kořeny má ale vrostlé hodně hluboko do země - účast nejvýraznějších irských herců Liama Neesona a Stephena Rey je takřka symbolická. Tentokrát je ale jeho pohled na irskou historii mnohem smířlivější než kdy předtím, ačkoli právě v kontrastu s „kotěcím příběhem“ maximálně vynikne marnost radikálních činů IRA.
