Lidovky.cz: Jako teatroložka jste měla Ladislava Chudíka jistě dobře nastudovaného. Co vás přivedlo k myšlence napsat o něm knihu?
Divadlu se věnuji léta, psávala jsem kritiky, studie, ale musím říct, že jsem na pana Chudíka musela dozrát, protože ve chvíli, kdy jsme se domluvili na knize, on byl velmi respektovanou, komplexní osobností, tak váženou, že by to byla troufalost, kdybych jen tak přišla a oslovila ho ke spolupráci.
Předcházely tomu různé rozhovory s ním. Vzpomínám si, že když mě poprvé vzal do své šatny, on tomu říkal „šatnica“, na zdi mu viselo deset portrétů zakladatelů Slovenského národního divadla a vyzkoušel mě, zdali je znám.
Já jsem si nebyla jistá jen při jednom portrétu a v jeho očích jsem obstála, což byl velice důležitý moment, protože Ladislav Chudík byl nesmírně vzdělaný, rozhleděný, ale také důsledný člověk. A já jsem musela obstát v té důslednosti.
Této knize předcházela kniha o Milanu Kňažkovi, která měla dobrý ohlas dokonce i v Česku, tudíž pan Chudík už věděl, že já takovou zkušenost mám za sebou, a prakticky on oslovil mě. Ale musela jsem si samozřejmě získat v jeho očích tu vysloveně profesionální důvěru.
Lidovky.cz: Česká kulturní veřejnost zná Ladislava Chudíka zejména díky televiznímu seriálu Nemocnice na kraji města. V čem byl silnější – před kamerami, anebo na divadelních prknech?
Všude říkám, že by bylo velmi nespravedlivé, kdybychom osobnost pana Chudíka zúžili na postavu primáře Sovy. I když si to srovnáte s dnešními seriály, vidíte, jak je to strašně pomíjivé, byť v té době šlo o kultovní seriál.
Ladislav Chudík se k této postavě dostal díky tomu, že Karel Höger, s nímž to začali točit, náhle zemřel. Oba se znali, dokonce hráli některé postavy paralelně, Ladislav Chudík v SND v Bratislavě, Karel Höger v Národním divadle v Praze, byla tam prostě určitá analogie, navíc oba měli vztah k poezii.
Zkrátka vyzkoušeli pana Chudíka a zjistili, že to je přesně člověk, který může nahradit Karla Högera.