Úterý 3. prosince 2024, svátek má Svatoslav
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Lazebník, road opera a dětská spřízněnost v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Kultura

  16:00
68. operní panorama – týden od 12. do 18. června 2017: Premiéra Rossiniho Lazebníka sevillského!!! v Ostravě, madrigalová komedie Adriana Bonchieriho La barca di Venetia per Padova v podání souboru Ensemble Inégal a česko-bavorské dětské vystoupení v Brundibárovi Hanse Krásy. Inspirace nabízejí operní a vokální produkce na dny příští.

Inscenace Lazebník Sevilský!!! Svatopluk Sem (Figaro, lazebník). foto: Martin Popelář

Ostravský lazebník!!!??

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě v Divadle Antonína Dvořáka uvedlo ve čtvrtek 15. června 2017 nové nastudování Lazebníka sevillského Gioacchina Rossiniho. Od římské premiéry v roce 1816 Lazebník velmi rychle dobyl celou Evropu – tuto buffu, vybudovanou na půdorysu tradiční komedie dell‘arte, totiž Rossini (sám milovník života, požitkář a mlsoun) zhudebnil v jiskřivě radostných gejzírech chytlavých melodií, které publikum zbožňovalo a miluje dodnes.

Ostravská opera doplňuje název této slavné buffy třemi vykřičníky jako Lazebníka sevillského!!! s Figarovou „vizitkou“ jako poněkud bombastickým mottem inscenace „Jásejte, trubky, zahlahol, fanfáro! Vchází sám velký lazebník Figaro!“ Ty tři vykřičníky tam nejsou podle dramaturgyně Evy Mikuláškové jen tak. Mají zdůraznit nejen vazbu na Ostravu (jsou také v logu města a podle jeho autora Aleše Najbrta jsou symbolem energie, sebevědomí a jakéhosi furiantství a humoru, podle něj pro Ostraváky typické), ale i „tři muže, kteří se o vytvoření inscenace nejvíce zasadili“ – písničkář Jaromír Nohavica v tomto případě jako překladatel italského libreta Cesare Sterbiniho podle prvního dílu Beaumarchaisovy trilogie o Figarovi, režisér Ondřej Havelka a dirigent Marko Ivanović. Nějak se v těch interpunkčních znaméncích ztrácí autor, který si ovšem celosvětově jako čtvrtý nejhranější operní skladatel podle mezinárodní databáze Operabase s Lazebníkem (premiéra v Římě 1816) jako sedmou nejčastěji uváděnou operou své sebevědomí vykřičníky vskutku dohánět nemusí. A odněkud shůry se jen potutelně a shovívavě usmívá. Pokud by hodnocení nového ostravského nastudování Lazebníka mělo být vyjádřeno interpunkčními znaménky, pak je to spíše otazník.

Ze tří členů inscenačního týmu vnesl do inscenace největší jiskru Jaromír Nohavica a byl skutečně oním avizovaným trumfem inscenace. Libreto Lazebníka, což je na rozdíl od Mozartovy Figarovy svatby, lehká a v Rossiniho pojetí jiskřivá buffa, už bylo do češtiny přeloženo vícekrát (Václav Juda Novotný, Jelena Holečková-Dolanská, Josef Vymětal, Eva Bezděková). Čeština má v případě Rossiniho Lazebníka své oprávnění i nyní, kdy dřívější dominanci překladů operní libret nahradilo uvádění v originálech. Pro pochopení děje a humoru spojeného bezprostředně s rychlými proměnami situací je srozumitelnost slov důležitější než požitek ze skvělé hudby bez porozumění italskému originálu se závislostí na titulcích odvádějících pozornost od jevištního dění.

Jaromír Nohavica do češtiny přebásnil už libreto Marschnerova Vampýra a tři Mozartovy opery (Così fan tutte, Don Giovanni a Figarova svatba). Překlad Lazebníka patří k těm nejzdařilejším a sólisté si dávali i v těch „ubrebentěných“ prestissimech záležet, aby bylo té lahodné vynalézavé češtině dobře rozumět (promítané české titulky tak byly nepotřebné). Pomineme-li zbytečné vulgarismy (Figaro k Rosině: „Na to prď, na to prď. A piš. V lásce okolky jdou stranou!“), Nohavicova hra se současnou češtinou má při splnění daností určených hudbou a přízvuky vtip, spád, břitkost i líbeznost. Když navíc při premiéře ostravský Jarek seděl v lóži u jeviště a serenádu, kterou hrabě Almaviva zpívá své milované Rosině pod balkónem, sám doprovodil na kytaru, publikum vřelo nadšením.

Režisér Ondřej Havelka do operního žánru vstoupil excelentně vtipnou hokejovou operou Nagano Martina Smolky Nagano a dosud stále nepřekonanou Prodanou nevěstou v Brně, která přitom patří u nás k těm nejobtížnějším titulům. I když i tentokrát ujišťoval, že je spíš tradicionalista a v opeře není přítelem krkolomných aktualizací, které se přitom dnes stávají téměř standardem. Nakonec ani on neodolal a pustil se do souboje s takovými mistry komedie, jakými byli právě Rossini i Beumarchaisem. Klání to bylo nerovné. Přesun děje z rokoka 18. století do španělského empíru, doby vzniku Lazebníka (kostýmy Eva Kotková), a zároveň inspirace chaplinovskou americkou filmovou groteskou ho ovšem dovedly na scestí. Charaktery postav zatížil nesourodými asociacemi. Z podnikavého lazebníka a všeuměla Figara, který se tak neodolatelně propaguje ve své árii v Nohavicově přebásnění: „Figaro shop, značka tip-top, to je můj džob“, udělal vysloužilého toreadora. V podání pěvecky suverénního Svatopluka Sema je sice stále hybatelem akcí, ale postrádá onu životadárnou spontánní komediálnost a šibalství. Rosinu, jejíž bedlivé hlídání starým Bartolem v jeho domě přitom stojí v základu zápletky celé opery, stylizoval do tanečnice flamenca. Za podmínek vymezených operou by mohla tančit tak leda v předsíni svého „vězení“, protože i její přístup na balkon Bartolo přísně střeží. I když je Veronika Holbová temperamentní až lehce nadrzlá Rosina, ve flamencu i po pohybové průpravě Jiřího Bilbo Reidingera zůstala jen začátečnice. Její barevný soprán má patřičnou pružnost, takže bez obtíží zvládá koloratury, v pomalejších částech však nelze přeslechnout kolísavé chvění. Několik divácky vděčných póz, typických pro tyto nové „profese“ protagonistů opery, zůstaly samoúčelné ve své nedokonalosti. Pokud by takový posun měl fungovat, musely by být provedeny s profesionálním nadhledem.

Hraběte Almavivu Havelka „přeformátoval“ vycpáním do obtloustlého nekňuby, v Rossiniho opeře si však zejména jako učitel hudby počíná velmi bystře. Almaviva tak poněkud zanikal, pěvecky si však Martin Šrejma poradil s lyrickou i koloraturní rovinou svého partu včetně výšek výborně. Jen kdyby jeho jezdecké ostruhy na botách svým cinkotem celé první dějství tolik nepříjemně nerušily Rossiniho hudbu. Trumfnout Rossiniho a Beaumarchaise i spolehlivé schéma commedie dell ́arte se Havelkovi těmito změnami nepodařilo. V tomto kontextu při premiéře zazářil Miloš Horák jako Bartolo. „Handicap“ svého mládí pro roli popudlivého staříka řešil shrbeností k hůlce, ale zároveň dokázal nachytat ostatní mrštností svých akcí a hlavně svého zvučného buffo basu, díky kterému se z obstarožního chamtivce, toužícího hlavně po Rosininých penězích, stal rezolutní chlapík, který na sebe strhával pozornost jako hlavní postava inscenace. Martin Gurbaľ využil svou parádní árii o pomluvě, zatímco jedinou árii Berty, která se často vynechává, by v podání Pavly Morysové bylo skutečně lepší oželet. A fór, kdy sama sebe pasuje na nejlepší hráčku na plech pro bouřku, svým opakováním ztratil důvtip.

Inscenace Lazebník Sevilský!!! Veronika Holbová (Rosina, Bartolova schovanka), Svatopluk Sem (Figaro, lazebník).

Ve spolupráci s choreografem a klaunem Jiřím Bilbo Reidingerem a na vtipné scéně Martina Černého s průčelím a vnitřkem domu doktora Bartola, který kulisáci snadno otáčejí kolem své osy, ovšem Havelka rozehrál živé divadlo s osvědčenými situacemi a gagy, které operní sólisté mrštně a se smyslem pro přesně načasované detaily dokázali naplnit. Jen stínohra španělských žen s vějíři a mantilami a deformace projekce portrétu Almavivy při árii o pomluvě do takového pojetí nezapadly. Ondřej Havelka i v mnoha svých operních režiích ukázal, že nápadů má na rozdávání. V Lazebníkovi však chyběl jejich filtr.

Rozjezd opery ovšem retardovala zdlouhavá mluvená předscéna, během které sólisté s přehnanou gestikulací poučovali publikum o Rossinim, okolnostech vzniku Lazebníka a „vymňoukané“ římské premiéře v roce 1816, jak se o to postarali zastánci dřívějšího zhudebnění této Beaumarchaisovy předlohy Giovannim Paisiellem. Naděje, že by předscéna mohla sloužit jako „odklepání“ mdle pomalu odehrané předehry se spoustou kazů a pod taktovkou Marka Ivanoviće začne s patřičným švihem znovu, se nenaplnila. Naštěstí se pak orchestr „rozehrál“ a Ivanovićovi se dařilo udržet koordinaci rychlých árií i ansámblů při herecky svižně rozehraných situacích včetně běhů po schodech

Nadšené reakce premiérového publika svědčily o tom, že „Ostravaci“ svému Lazebníkovi Jarky Nohavici rozumějí. A lze očekávat, že nejen oni: chystá se i komorní zájezdová verze do měst a městeček s kulturními domy a sokolovnami. Vedle komedií mistrů italského belcanta, které se objevily nedávno na našich operních jevištích – Donizettiho Poprask v opeře ve Stavovském divadle, Rossiniho Hrabě Ory v Brně – je ostravský Lazebník skutečně nejpovedenější zejména díky Nohavicově překladu a výkonu Miloše Horáka. Na ostravské opeře je sympatické, že ji české a moravské operní luhy nestačí. S fantasticky rozehraným Lazebníkem v současné Seville, který známe z nastudování Pařížské národní opery před třemi lety, nebo s inscenací z irského Dublinu stylizovanou do éry hippies 70. let, se však tentokrát porovnávat nemůže.

Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský!!!

České přebásnění Jaromír Nohavica, autor mluvených dialogů Ondřej Havelka. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, videoprojekce Otakar Mlčoch, kostýmy Eva Kotková, pohybová spolupráce Jiří BILBO Reidinger, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva - Martin Šrejma, Bartolo - Miloš Horák, Rosina - Veronika Holbová, Figaro, lazebník - Svatopluk Sem, Basilio, učitel hudby - Martin Gurbaľ, Berta – Pavla Morysová a další. Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra čtvrtek 15. června 2017 18:30 h.

Hodnocení: 75 %

Barokní „road opera“, aneb Rozmarná madrigalová plavba z Benátek do Padovy

Hudební soubor Ensemble Inégal sezval své četné příznivce o vlahém večeru 2. června do zahrady Velkopřevorského paláce na pražské Kampě pod rozložitý „Beethovenův“ platan javorlistý (prý nejmohutnější živý organismus v České republice s obvodem kmene přes 7 metrů a odhadovaným stářím ke třem stovkám let), aby zde uvedl madrigalovou komedii La Barca di Venezia per Padova (Člun z Benátek do Padovy) italského skladatele pozdní renesance Adriana Banchieriho. Přesněji - pokusil se ji na zahradě uvést. Protože se však naproti za Lennonovou zdí konala jiná, hlasitější, hudební produkce, rozhodl se umělecký vedoucí, cembalista a hráč na varhany Adam Viktora po marném duelu jemné loutny (Jan Čižmář), nádherně vykládané violy da gamba (Petr Wagner) a cembala při předehře s ryčnou reprodukovanou popmusic rozumně „odplout“. Koncert přemístil do Rytířského sálu Velkopřevorského paláce.

Muzeální Lohengrin a Figarka jako thriller v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Byl to veselý a nečekaný začátek cesty, kdy si „poutníci“ vzali svou (lehkou skládací) židli, muzikanti nástroje a všichni se přesunuli z půvabné zahrady do neméně krásného sálu paláce. Kouzlem nechtěného se tento začátek stal první nečekanou zastávkou rozpustilé madrigalové komedie, při které se prostřednictvím jednadvaceti krátkých madrigalů postupně představili cestující na lodi z Benátek do Padovy.

Adriano Banchieri: La Barca di Venezia per Padova. Ensemble Inégal.

Benediktinský mnich Adriano Banchieri (1586-1634) byl muž mnoha talentů - skladatel, varhaník a spisovatel, významně přispěl k modernímu notovému zápisu. Madrigalová komedie (označení pochází až z počátku 20. století) byla v době pozdní renesance, kdy se teprve postupně klubala opera jako nový žánr, oblíbeným zábavným propojením sledu madrigalů do volného příběhu. Banchieriho uváděná madrigalová komedie vychází ze skladatelových vlastních zážitků při cestování po řece Brentě. Portréty pasažérů a jejich příběhy mají barvitost a říz. Sestava, která se nalodila za hlasitého pokřikování rybářů na rybím trhu benátského přístaviště, to byla dost svérázná – šišlající sopranista se směšným neapolským dialektem, opilý Němec, hlučně se modlící Židé, Florentský knihkupec, rozkošná, ovšem notně protřelá rozpustilá kurtizána, lichvář, zamilovaný Toskánec, žebraný vojenský veterán – a na konec i sám pan Banchieri. Ten si v jednotlivých madrigalech vtipně půjčoval různé styly od Carla Gesualda nebo Marenzia Romana.

Všichni účinkující – sopranistky Lenka Cafourková a Gabriela Eibeniová, altista Martin Ptáček, tenorista Virgil Hartinger a basista Marián Krejčík – zprostředkovali především vtip a břitkost až dryáčnicky rozverných madrigalů na bázi základní sezpívanosti. I když se recitace českého překladu italských textů před každým madrigalem místo textů v programu k madrigalové komedii hodila, vemlouvavé pojetí Petra Jančaříka bylo hodně prvoplánové a stalo se nejslabším článkem sympatické produkce.

Improvizovaný začátek dodal Banchieriho madrigalové komedii nečekanou autenticitu a publikum se upřímně bavilo, případně, pobízeno vypravěčem, zapojovalo „do hry“. Byl to milý a diváky vděčně kvitovaný večer, cestování do Padovy bylo příjemným oživením „staré“ hudby, která je doménou Ensemble Inégal – a současně užitečným exkurzem do dob, které předcházely vzniku opery jako samostatného hudebního žánru.

Adriano Banchieri: La Barca di Venezia per Padova.

Madrigalová komedie. V rámci XI. abonentního cyklu Ensemble Inégal 2017. Gabriela Eibenová – soprán, Lenka Cafourková – soprán, Martin Ptáček – alt, Virgil Hartinger – tenor, Marián Krejčík – bas, Petr Wagner - viola da gamba, Jan Čižmář – teorba, Adam Viktora – cembalo. Praha, zahrada Velkopřevorského paláce, Lázeňská 2 , středa 14. června 2017 20:00 h.

Hodnocení 80 %

Jak české a bavorské děti společně vyhnaly zlého Brundibára

Pražské Národní divadlo společně s Bavorskou státní operou uspořádalo česko-německé vystoupení dětských operních sborů pod názvem Děti zpívají Praze a Mnichovu. Jeho pražská část se konala 12. června ve Stavovském divadle, ta mnichovská bude následovat 8. července v Prinztegententheater v rámci festivalu Münchner Opernfestspiele 2017. Vystoupení jsou součástí projektu Česko-německé kulturní jaro 2017 a finančně je podpořil Česko-německý fond budoucnosti, Bavorská státní kancelář a Rotary Club Prag Bohemia. Jako spolupořadatelé se na akci podílely České centrum Mnichov a Noemi Arts & Media, agentura pro mezinárodní komunikaci.

Dětská opera Praha pod vedením Jiřiny Markové-Krystlíkové a Dětský sbor Bavorské státní opery pod vedením Stellaria Fagoneho uvedly v Praze s orchestrem Národního divadla v komorním obsazení pod taktovkou Jana Chalupeckého dětskou operu Hanse Krásy Brundibár. Po přestávce zazněla Messa di gloria Giacoma Pucciniho, na které se podílel Mládežnický orchestr Bavorského státního orchestru ATTACCA pod taktovkou Allana Bergiuse.

Chvályhodný projekt připomínku šíleného vyvražďování lidí v nacistických koncentrácích za 2. světové války posunul k dnešnímu usmíření, odpuštění a nastolení nové naděje pro mírové soužití a spolupráci nových generací Čechů i Němců.

Společný česko-německý koncert dětských operních sborů v Praze a v Mnichově. Hans Krása: Brundibár.

Dětská opera Brundibár se vymyká z „normálního“ operního repertoáru jak okolnostmi svého vzniku, tak způsobem provádění. Volba tohoto díla, které mrazivě odkrývá zvrácenost „doby vymknuté z kloubů“, pro vyjádření naděje, že společně se nám podaří zabránit opakování děsivých situací, kterým byly děti, označené žlutou hvězdou vystaveny, je přesná – Brundibár je unikátní umělecký počin, zoufalý vzkaz navzdory nejisté budoucnosti, že víru v sílu člověčenství je třeba si uchovat za všech okolností.

Brundibára komponoval Hans Krása (1899-1944), který se narodil v Praze do smíšené rodiny českého právníka a německé židovky, na libreto Adolfa Hoffmeistera, v roce 1938 operu přihlásili do soutěže vypsané československým ministerstvem školství a osvěty. Vypukla ale druhá světová válka a soutěž byla zrušena; v roce 1941 byla opera tajně provedena v pražském sirotčinci pro židovské děti, jejichž rodiče byli transportováni do koncentráků. Tím nadějně nastartovaná skladatelská kariéra Hanse Krásy skončila, v srpnu 1942 byl deportován do ghetta v Terezíně (Hoffmeisterovi se z Prahy podařilo na poslední chvíli uprchnout). Nacistická propaganda terezínské ghetto využívala jako zástěrku pro uklidnění světové veřejnosti, že se „nic neděje“ a povolila v něm „kulturní život“. A „světová veřejnost“ (zastoupená Červeným křížem) na tuto zvrácenou hru úlevně přistoupila. Krásovi se podařilo v Terezíně Brundibára provést v premiéře v září 1943 a reprízovat více než padesátkrát. Když nacisté usoudili, že propagandistického prezentování „kulturního života v Terezíně“ už není zapotřebí (některé záběry z Brundibára byly využity pro tento účel ve filmu Theresienstadt na důkaz, že Hitler velkoryse „dal židům jejich město“), poslali skladatele i některé účinkující děti do vyhlazovacího tábora v Osvětimi – tam také byl Hans Krása v říjnu 1944 zavražděn v plynové komoře.

Děj Brundibára je jednoduchý – maminka Aninky a Pepíčka, kterým už tatínek umřel, je nemocná. Podle doktora ji může uzdravit pití mléka. Nejsou ale peníze – tak se děti rozhodnou, že si na mléko pro maminku vydělají pouličním zpěvem, stejně jako flašinetář Brundibár, který si takto vydělává na živobytí. Brundibárovi se ale takové ohrožování jeho živnosti pranic nelíbí – děti vyhání a peníze, které nasbíraly do čepice, jim ukradne. Anince a Pepíčkovi se ale s pomocí ptáčků, kočičky, pejska a dětí z okolí podaří zlého flašinetáře vyhnat. „Brundibár poražen, utíká do dáli. Zaviřte na buben, válku jsme vyhráli... Kdo má tolik rád maminku s tatínkem a naší rodnou zem, je náš kamarád a smí si s námi hrát!“ jásají děti ve finále opery.

Symbolika textu libreta, které Hoffmeister psal už v době, kdy bylo zřejmé, že „mraky se stahují“, je srozumitelná i dětem – a hudebně je to rovněž „dětská opera“, byť předjímá hrůzy nacismu třeba hned disonancemi ve smyčcích už při předehře.

Poválečná historie uvádění Brundibára je pozoruhodná. Brundibár jako symbol utrpení i alegorie vítězství doba nad zlem se hrál doslova po celém světě – po Evropě, v Izraeli, ve Spojených státech, Kanadě, letos v květnu se hrál v Mariinském divadle v Petrohradě, chystá se nové nastudování v Trieru, Kasselu, Linci, Terstu.

U nás má Brundibára na repertoáru Dismanův dětský rozhlasový soubor a už skoro dvacet let právě Dětská opera Praha, zásluhou a pod vedením umělecké vedoucí Jiřiny Markové-Krystlíkové.

Inscenace Lazebník Sevilský!!! Veronika Holbová (Rosina, Bartolova schovanka),...
Společný česko-německý koncert dětských operních sborů v Praze a v Mnichově....

Myšlenka česko-německého provedení Brundibára ve Stavovském divadle se stovkou dětí z obou sborů se promítla do střídání češtiny a němčiny v hlavních rolích Aninky a Pepíčka, Brundibára a dalších zdvojených aktérů, zatímco ve sborových částech se české děti připojily k němčině. Určitý zmatek pro diváky, kterým chvíli trvalo, než toto uspořádání pochopili, bylo vykoupeno parádním společným finále s nadšeným vítězstvím dětí nad zlem.

Po přestávce následovala Messa di Gloria, Pucciniho raná mše o pěti částech na text mešního oratoria pro tenor (Jaroslav Březina) a baryton (Jiří Brückner) a sbor (Dětská opera Praha a Dětský sbor Bavorské státní opery) ve spolupráci s Mládežnickým orchestrem Bavorského státního orchestru ATTACCA. Pucciniho Mše nebyla komponována pro dětské sbory a i když lze dramaturgicky pochopit, proč toto oratorium bylo pro završení koncertu zvoleno, přece jen dětští zpěváci na potřebný výkon dospělých sboristů nedosáhli. Pozornost si ovšem vysloužil orchestr ATTACCA pod vedením svého uměleckého šéfa Allana Bergiuse, jinak sólovioloncellisty Bavorského státního orchestru. Zaujal nejen svým výkonem, ale i koncepcí tohoto tělesa zaštítěného autoritou a prestiží Bavorského státního orchestru. Umělecký patronát má šéfdirigent Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko. Orchestr přitom nebyl před deseti lety založen s cílem vychovávat mladé profesionální hudebníky, ale poskytnout teenegerům mezi 12 a 18 roky platformu pro radost ze společného muzicírování a poznávání světové hudební literatury. To je inspirativní myšlenka.

Politické konsekvence projektu od těch ryze uměleckých nelze oddělit a ve výsledku je třeba celý projekt jednoznačně ocenit – české a německé děti se lépe poznají a snad i vzniknou nová přátelství, tolik potřebná.

Škoda, že se pražského provedení Brundibára ve Stavovském divadle nedožila Eva Hermannová, která Brundibára zpívala v terezínském dětském sboru, přežila a po válce se o uvádění Brundibára zasloužila.

Společný česko-německý koncert dětských operních sborů v Praze a v Mnichově.

Hans Krása: Brundibár, Giacomo Puccini: Messa di gloria. Účinkují Dětská opera Praha, Dětský sbor Bavorské státní opery, Mládežnický orchestr Bavorského státního orchestru Attacca. Pořádá Národní divadlo Praha, Bavorská státní opera Mnichov, Rotary Club Prag Bohemia. Koncert je součástí projektu Česko-německé kulturní jaro 2017. Stavovské divadlo, pondělí 12. června 2017 19:00 h.

Inspirace na dny příští

Gioacchino Rossini: Popelka. Hudební nastudování Ottavio Dantone, režie Guillaume Gallienne, scéna Éric Ruf, kostýmy Olivier Bériot. Osoby a obsazení: Don Ramiro - Juan José De León, Dandini - Alessio Arduini, Don Magnifico - Maurizio Muraro, Clorinda - Chiara Skerath, Tisbe - Isabelle Druet, Angelina - Teresa Iervolino, Alidoro - Roberto Tagliavin. Orchestr a sbor Národní opery v Paříži. Nastudování v italském originálu, francouzské a české titulky. Francouzský kulturní institut, Praha, Štěpánská 35, Kino 35, úterý 20. června 2017 19:30 h.

Smetanova Litomyšl:

  • Georg Friedrich Händel: Aci, Galatea e Polifemo. Dirigent Jakub Kydlíček, režie Lapidario del Sgnr. Haendel Magdalena Švecová, režie představení Dominik Beneš. Osoby a obsazení: Aci - Michaela Kušteková-Popik, Galatea - Markéta Cukrová, Polifemo - Ivo Hrachovec. Concerto Aventino. Nové Hrady u Litomyšle, středa 21., čtvrtek 22., pátek 23. a sobota 24. června 2017 21:00 h.

Verdi (7/7) Seriál It. (1982). Zpracování životních osudů slavného skladatele (90 min). Hrají R. Pickup, G. Albertini, O. Antonutti, C. Fracciová. ČT art, čtvrtek 22. června 20:20 h.

Festival komorní hudby Český Krumlov:

  • Barokní noc na zámku Český Krumlov - brokní opera - Antonín Laube: Das Orakel v provedení souboru Capella Regia, dále účinkují: Jiří Stivín, Alla Danza, CK Brass Quintet, Ludus musicus, Histriones Pragensis, Krumlovští pištci, Vagabundus kolektive a žáci výtvarného oboru Základní umělecké školy Český Krumlov jako pantomima v barokních maskách a dětská Schwarzenberská garda. Český Krumlov: II. - IV. nádvoří, Maškarní sál, Plášťová chodba, Barokní divadlo, Zámecká zahrada, pátek 23. a sobota 24. června 2017 19:30 h.

Operní léto ve Vídni (1/7). Antonio Salieri: La scuola de’ gelosi (Škola žárlivých). Dramma giocoso o dvou dějstvích, libreto Caterino Mazzola. Osoby a obsazení: Hrabě (Emiliano d’Aguanno), Hraběnka, jeho manželka (Francesca Mazzulli), Blasio (Federico Sacchi), Ernestina, jeho manželka (Roberta Mameli), Carlotta a Lumaca, sloužící (Milena Storti a Florian Götz) a Poručík (Patrick Vogel). Hraje orchestr L’arte del Mondo, řídí Werner Ehrhardt. Nahrávka Westdeutscher Rundfunk Köln a Sony Music z roku 2015. Připravila a uvádí Vlasta Reittererová. Český rozhlas Vltava, sobota 24. června 2017 19:30 h.

Ondřej Kyas: Čaroděj a jeho sluha. Strašidelná operní pohádka. Libreto Pavel Drábek. Dirigentka Gabriela Tardonová, režie Kristiana Belcredi, scéna Sylva Marková. Osoby a obsazení: Lucie Kašpárková – Matka, Ondřej Koplík – Syn, Jan Šťáva – Čaroděj, Pavla Radostová, Jakub Tuček, Aleš Janiga – vypravěči. Ensemble Opera Diversa. Brno, Mozartův sál divadla Reduta, neděle 25. června 2017 19:00 h.

Mariinské divadlo II: záznam galakoncertu z otevření nové petrohradské scény 2. května 2013. A. Netrebko, R. Pape, P. Domingo, V. Gergijev, J. Bašmet. ČT art pondělí 26. června 2017 20:20-22:20 h.

Autor: