Úterý 16. srpna 2022, svátek má Jáchym
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Na jeviště Vinohradského divadla vtrhli živí psi

Kultura

  7:00
Herci trhají čalounění na cáry, vyjí, vrčí, kňučí a schovávají se pod divany, zatímco když jsou na jevišti psi, vesměs spořádaně sedí a vrtí ocásky. Moudře pozorují své nevyrovnané pány, kteří se o něco stále marně pokoušejí. Takové je Volání divočiny Alvise Hermanise v Münchner Kammerspiele.

Je po boji a trápeních. Benny Claessens coby Erik padl vyčerpáním, místa lidí zaujímají psi. foto: Monika Pormale

Českému publiku dobře známý lotyšský režisér Hermanis si ze slavného románu Jacka Londona Volání divočiny vlastně vybral jen příběh tažného psa Bucka, který se vrací do lůna přírody ke svým předkům - vlkům. A s pomocí tohoto motivu rozehrává hořkosměšné podobenství, zprávu o tom, jak člověk stále před něčím uniká a překonává prázdnotu. Ale hlavně o tom, že i lidé se ve svých trápeních chovají se stejným atavismem jako jejich čtyřnozí miláčci, neboť jsou a vždy budou jen součástí přírody.

Režisér přišel s originálním nápadem, i když Volání divočiny nejspíš nedosahuje úrovně jeho nejlepších inscenací. Jeho rukopis je však stále nezaměnitelný, opět je tu táž elementární vynalézavá divadelnost, s níž komponuje obrazivé scény a výmluvné metafory. Na zešikmené jeviště přivádí šest herců šest psů; na začátku sedí každý s tím svým na jedné pohovce. Jeviště je vystlané perskými koberci, což vzbuzuje dojem jakéhosi univerzálního teplého pelechu, v němž může být dobře lidem i psům.

Psí sebekontrola

Všech šest aktérů prožilo nějaký otřes, zbortily se jim vztahy, zemřeli jim blízcí, a tak své city přenesli na psy. Staré pravidlo přikazuje, že psi a děti na jeviště nepatří, ale tito zástupci živočišné říše jsou dokonale socializovaní (však také převažují mírné a učenlivé fenky). A to na rozdíl od svých lidských protějšků, kteří se zdaleka tak nekontrolují. Pejsci vrtí radostně svými ocásky a chovají se moudře. I to je paradox, s kterým si režie pohrává. Polidštění psa a někdy až paranoidní citová závislost na něm.

Je tu architekt Harald (Walter Hess), který tak dlouho pracoval mimo domov, až mu utekla žena. V jedné zřícenině nalezl uvázané štěně, zachránil ho a pojmenoval Tobi. Erik (Benny Claessens) má dredy, je tlustý a neví tak úplně, čí je, ale má hodnou fenu Terezu, kterou našli ve Španělsku a stala se filmovou hvězdou. Elvíra (Anette Paulmannová) zase přišla o syna, a tak si pořídila oddanou Karlottu. Vanessa (Katharina Marie Schubertová), které zemřel otec, ještě než spolu stihli dočíst Londonovo Volání divočiny, si zase přeje, aby z jejího popela vylisovali diamant. Vedle ní sedí způsobný malý bílý pudlík Prinz Poldi, trochu cirkusová karikatura psa. Hvězdou večera je ale Franzine se svým mopsem Zorellou. Kristof Van Boven tuhle nešťastnou a opuštěnou osobu hraje senzačně.

V ohavném bledě zeleném kostýmu s neméně příšernou trvalou vypráví hrobovým hlasem, jak jí umřel muž na rakovinu, jak začala pracovat jako „hajzlbába“ a jak společně jezdili do Thajska. A také jak po mužově smrti zjistila, že si v Thajsku užíval i jinak. A to se najednou promění v bestii, vrhá se na polštáře a čalounění, rozerve je a vrčí a kňučí, drbe si nohu (tlapu). Pak zase líčí, jak celá léta toužila vidět jakousi bombastickou thajskou show, na nose má brýle a pomalu recituje, jaké požitky jí unikly, pak celý plakát ve své barvotiskové hrůze před diváky rozvine s připitomělým úsměvem na tváři.

Strašidelná perspektiva z IKEA

Erik se také proměňuje v psa, je vláčen za vodítko, bojuje s ním a zažívá neskutečné ponížení. Je to obludně groteskní výjev: padají mu kalhoty, odhaluje se jeho velká zadnice i tučné břicho a on po čtyřech leze po zemi a marně se pokouší zdolat pohovku. V závěru pak ze sebe zoufale vychrlí strašidelnou životní perspektivu od první sedačky z IKEA až po kremaci. O jakýsi únik z reality se postupně pokoušejí všichni, ale podaří se jenom Haraldovi, který s kňučením a na zádech pojde. Ostatní na něj naházejí deky a zbytky čalounů a Franzine s falešně procítěným výrazem na jeho hrobeček naaranžuje krajkovou dečku.

Jack London: Volání divočiny

Režie: Alvis Hermanis
Scéna: Rudolf Bekic
Pražský divadelní festival německého jazyka - Münchner Kammerspiele - Divadlo na Vinohradech 16. 11. 2011

Příběh Bucka je dovyprávěn, tažný pes odchází za vlky, aby se stal jedním z nich. Lidé zůstávají, stejně bezradní a uvěznění ve svých životech. Ale na důkaz toho, že vše je jinak a nic není, jak se zdá, na jeviště znovu vesele přibíhají psi.

Výpověď Hermanisovy inscenace není až tak banální, jak by se na první pohled zdálo. A také není „jen pro pejskaře“. Přinejmenším nám připomíná, že mezi lidmi a zvířaty tolik rozdílů není a člověk, jenž si stále nasazuje civilizační masky, může na tom leckdy být i hůř.

Neklidné nohy či noční děs. Poruchy spánku předcházejí nemocem, říká neurolog

Premium Říká se, že dobrý spánek je sladší než med. Což naznačuje jeho hlavní funkci: nechat tělo odpočinout. A působí i coby...

Oktagon bez Rusů, zájem o ostrovy i kdo s kým o titul. Co chystá Novotný

Premium Letní turnaj na pražské Štvanici zaujal i uznávané zámořské experty, kteří se jinak výhradně věnují nejlepší soutěži...

Dnes se bavím líp i bez drog a alkoholu, říká terapeut a bývalý narkoman

Premium Jeho příběh je drsný, ale má happy end. Čtrnáctileté balancování na hraně s pervitinem, závislost, lži, prostitutky,...