Je to tak trochu „případ prvního oddělení“, příběh inspirovaný skutečným zločinem se prolíná s fiktivními osudy zúčastněných policistů. Diváci získávají vhled do chodu týmu, jehož úkolem je odhalovat pachatele vražd – a nořit se tím pádem do temných nebo jen obvykle nenavštěvovaných zákoutí lidských životů.
Od epizody televizního seriálu se Noc 12. liší zejména tím, že její ambice jsou vyšší, než jen napínat obecenstvo hádankou, kdo je vrah. V tom ohledu je ostatně jasno hned zkraje: diváci se dozvědí, že snímek je inspirován jedním z řady znepokojivých případů, jejichž pachatel nebyl nikdy dopaden.
Noc 12.
|
Zločinem, o který tu jde, je brutální vražda mladé ženy. Claru kdosi přepadl a zabil, když se v noci vracela od kamarádky. Policisté postupně najdou řadu podezřelých, ale všechny stopy končí ve slepých uličkách. Zejména mladý vyšetřovatel Yohan Vives (Bastien Bouillon) se však nechce vzdát a pátrání po pachateli hrůzného a těžko pochopitelného činu se pro něj stává obsesí – připomíná v tom komisaře Matthäie z Dürrenmattova Slibu. Režisér Dominik Moll umístil děj do Grenoblu, respektive do blízkého města Saint-Jean-de-Maurienne, a osudovost příběhu tak podtrhuje i přítomnost majestátních hor.
Trýznivé vědomí nepotrestaného zločinu ale není jediné trauma, které vyšetřování Yohanovi i dalším přinese. Hledání možných pachatelů odhalí vyšetřovatelům detaily Clařina poměrně pestrého intimního života a seznámí je s celou škálou podivínů, z nichž by leckdo mohl být i vrahem. Zároveň ale tento účelový pohled na Clařinu osobnost, jakkoli je veden bohulibou snahou učinit spravedlnosti zadost, vykresluje nepřijatelně zjednodušený a dehonestující obraz oběti.
Jeden z nejdražších filmů v historii. Rychle a zběsile se vrací na plátna kin a pomalu jde do finále |
A když se pachatele nepodaří dopadnout, je právě sebraná špína a odsudek to jediné, co po vyšetřování zůstane. Když tohle Yohannovi vmete do tváře Clařina kamarádka Nanie, otřese celou jeho perspektivou. A případ jedné vraždy dostává rozměry obžaloby systémového pokrytectví moderní společnosti, jež se jen tváří, že opustila moralistní předsudky vůči ženám, které přitom vystavuje soustavným hrozbám.
Noc 12. není zdaleka tak kritická vůči kontraproduktivní policejní rutině jako snímek Ladje Ly Bídníci, který vyhrál Césara pro nejlepší film před třemi lety, přesto zřetelně pluje na podobné vlně (a ke konci trochu násilně vedle sexismu zkritizuje také rasismus policejních složek).
Pohled, který snímek Dominika Molla přináší, Francouzi evidentně oceňují – přesto anebo právě proto, že spíše než při praktickém vyšetřování zločinů může snad pomoci při jejich předcházení. Nejen ve Francii, pochopitelně.
