Čtvrtek 30. května 2024, svátek má Ferdinand
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Výstava, která zůstala v půli cesty. Ve Ville Pellé vystavují otec a syn Pištěkové

Jan Pištěk. Souhvězdí Raka, 2022 foto: Jan Pištěk

Doporučujeme
Pištěk & Pištěk. Theodor a Jan. Otec a syn. První má letos devadesát, druhý jednašedesát let. A oba se aktuálně potkali v přízemí plus dvou patrech pražské Villy Pellé.
  5:00

Prý spolu otec a syn Pištěkové vystavují úplně poprvé. Pěkný, nosný koncept, ale že by ty „dva světy“, jak se výstava jmenuje, daly návštěvníkovi nějaký komplexní pojem o výtvarné práci jednoho nebo druhého, natož obou dohromady, to ne.

Na to je v galerii bohužel příliš málo místa, příliš málo vystavených děl, respektive na to je dílo otce a syna Pištěkových příliš rozsáhlé a vývojově dramatické a proměnlivé. Výsledkem jsou nanejvýš záblesky, okamžiky, jednotlivosti, prostě takové přetržité svědectví. Hlavně v případě otce Theodora. Tak schválně: co na té výstavě je – a co tam není? A co se návštěvníkovi v těch sálech všecko vybaví?

Dosnít si po svém

Theodor Pištěk začínal v druhé půli padesátých let s figurací, výrazově blízko ohlasům kuboexpresionismu; na jednom obrazu například hrají muzikanti, jeden se žlutým ptáčkem na rameni, na jiném plátně pak seká černá kočka drápem po bílé holubici. V šedesátých letech, kdy se tady uvolňovaly poměry politické, společenské i kulturní, vyzkoušel Pištěk všelicos: divnost podle Šmidrů, možnosti asamblážování kovových vnitřností automobilu, monochromní geometrickou čistotu stejně jako postsurrealistický symbolismus.

PIŠTĚK & PIŠTĚK: DVA SVĚTY

Kurátoři: Martin Dostál a Petr Volf

Villa Pellé, Pelléova 91/10, Praha 6, úterý až neděle 13–18 hodin. Do 20. ledna 2023

V sedmdesátých a osmdesátých letech pak jeho práce zalila jistá odtažitost, trochu nervózní chlad. Navenek skvěle zvládnutý realismus, skoro fotorealismus, námětově pak lehce zdivočelé fantazie. Na scénu se vrátily postavy, častokrát s tváří schovanou za maskou nebo rovnou zamotanou do prostěradla – jak vystřižené z Reného Magritta!

A pak ty rychlé auťáky, vědeckofantastické motivy, komiksy o pavouku Nephilovi nebo inspektoru Duganovi, a hlavně kostýmy pro Amadea a Valmonta, slavné filmy exilového režiséra Miloše Formana. Po revolučním devětaosmdesátém Pištěk svá plátna pro změnu vylidnil: inspiroval se architekturou, útrobami různých staveb a zhodnotil po svém vlivy od Piranesiho po Dalího. V novém tisíciletí pak vznikla série „rozmluv s Hawkingem“. Někdy skoro černá na černé: z temnoty vystupují jen obrysy, základní geometrické tvary, často kruh anebo čtverec.

Čím tohle všecko drží pohromadě? Ovšemže nepřestajnou tvůrčí lačností autora, hledáním a průzkumy nových území. A pak značnou angažovaností v druhém plánu, motivickým protestem proti politické dimenzi reality, co šla většinu Pištěkova života svobodnému umění po krku. A že bylo proti čemu se ozvat, a to jak lokálně, tak globálně: od války ve Vietnamu přes karibskou krizi, kdy to měla ta symbolická bílá holubice hodně nahnuté – třeba po normalizaci, která drtivou většinu zdejšího obyvatelstva donutila nasadit si bezvýraznou masku, pokud jim rovnou nehodila pytel přes hlavu.

S tím vlastně skvěle souzní všechny ty osvobodivé „chvíle“: svižné automobily, dynamická architektura, pohledy, které otevřel fyzik Hawking do nekonečných hlubin vesmíru. Theodor Pištěk prostě inspiruje i málem. Minimálně k tomu, aby si návštěvník to, co na výstavě chybí, dosnil po svém.

Podstatné trvá

A jeho syn Jan? Ve Ville Pellé hraje, při vší úctě, druhé housle. Jeho dílo, rozvíjené od konce osmdesátých let na vlně výtvarné postmoderny, je jedna velká abstraktní krajina. Z ní se tu a tam vynořuje torzo reálu, nějaký ten konkrétní motiv, jako hladina nebe, tvary rostlin a stromů, tváře a těla, ať lidí nebo přízraků, ať zvnějšku anebo zevnitř. Chvíli civilizace, chvíli divočina. Skoro ideální projekční plátno pro všecky ty fantazie, co se honí návštěvníkovi na procházce sály hlavou.

Jan Pištěk. Souhvězdí Raka, 2022

Zatímco otec Pištěk bral výrazově, kde se dalo, zkoušel dravě styly zleva zprava, z nabídky domácí i zahraniční, minulé i přítomné – syn Pištěk doposavad byl a je spíš dostředivý: jako by maloval pořád jeden obraz. Jeho plátna jsou daleko tišší, zahloubaná do sebe, takové pobídky k přemítání a meditaci. Otec je robustnější, syn subtilní. Jsou to opravdu dva světy.

Ale to podstatné trvá: na nějaký reprezentativní celek je toho ve Ville Pellé málo. V případě Jana Pištěka už jen proto, že výstava představuje skoro výhradně jeho díla z poslední pětiletky. V případě Theodora Pištěka pak navzdory kurátorskému ujištění o „komplexnosti pocty“. Ve srovnání s profilovými přehlídkami, které galerie realizovala v minulých letech – například Daisy Mrázkové, Jeana-Jacquesa Sempého, Davida Böhma a Jiřího Franty nebo Radka Pilaře –, je tenhle projekt děravý. Spíš takový pokus. Fragmenty, útržky. Výstava, jež zůstala v půli cesty.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!