Poslední deska Pink Floyd: Labutí píseň se nekoná

Začátek konce jedné z největších kapel rockové éry nastal na absolutním vrcholu. V druhé polovině 70. let měli za sebou britští Pink Floyd majstrštyky jako Meddle (1971), The Dark Side of the Moon (1973) nebo Wish You Were Here (1975), v nichž čtveřice ve složení Waters, Gilmour, WrightaMason definitivně našla svůj styl, svébytný artrockový zvuk.

Pink Floyd se tak odstřihli od raného psychedelického období, ovlivněného tvorbou tehdejšího frontmana Syda Barretta. Ten brzy opustil kapelu kvůli psychickým problémům, zřejmě způsobeným dlouhodobým užíváním LSD. „Doslova si usmažil mozek,“ řekl o „bláznivém diamantu“ Barrettovi, jenž před osmi lety podlehl rakovině, jeho spoluhráč Rick Wright v dokumentu The Story of Wish You Were Here.

Ublížené ego, ignorace a smír

V červenci letošního roku se objevila zpráva, že diskografie Pink Floyd se (po pauze dvaceti let) rozšíří ještě o jeden studiový počin – a nyní jsme se ho dočkali. Dostal název The Endless River podle dvojverší z písně High Hopes, která uzavírala poslední desku The Division Bell (1994), a stala se tak symbolickou tečkou za plodnou hudební kariérou Pink Floyd, která se hemžila záblesky čisté geniality. Kdo by ale na nové desce očekával iWatersův otisk, bude zklamán.

Stojí za tím spor mezi Watersem a Gilmourem, který má kořeny v roce 1977. Tehdy Pink Floyd nahrávali dodnes silně nedoceněné album Animals a mezi oběma zpěváky začal klíčit dlouhodobý spor. Egocentrický Waters špatně snášel, že už není jediným frontmanem Pink Floyd. Svou pozici se tak snažil upevnit na legendární studiovce The Wall (1979). The Final Cut (1983) byla poslední společnou deskou ve složení Waters-GilmourMason, ačkoli se de facto jednalo o sólovku prvně jmenovaného. Během osmdesátých a devadesátých let už se zdálo, že spolu Gilmoura Waters nedokážou ani vstoupit do jedné místnosti. Smutným vyvrcholením pak byla Watersova žaloba na bývalé spoluhráče, kteří měli neoprávněně používat jméno Pink Floyd. Bývalý baskytarista a zpěvák Pink Floyd zase získal plná práva na využívání konceptu a značky The Wall. Rozhádaní hudebníci dosáhli smíru až v roce 2005. Tehdy se v rámci benefičního koncertu Live 8 naposledy sešli na jednom pódiu. O tři roky později odešel do muzikantského nebe klávesista Rick Wright.

Roger Waters - spoluzakladatel a hlavní skladatel skupiny Pink Floyd.

Jestli se má o The Endless River mluvit jako o „nové desce“, je fér doplnit, že se jedná o část materiálu, který Pink Floyd nahrávali na Gilmourově hausbótu Astoria během let 1993 a 1994, když pracovali na The Division Bell. Některé pasáže však pocházejí už z konce 60. let. Vliv psychedelické éry Pink Floyd se tak v podobě Masonova frenetického bubnování a Wrightových hororových syntetizátorů dostal i do skladeb Sum a Skins.
„Původní myšlenka byla, že toto album bude polovinou The Division Bell. To mělo mít podobný koncept jako Ummagumma z roku 1969. Ucelené skladby se měly prolínat s těmi volnějšími,“ vysvětluje vznik desky sedmdesátiletý bubeníkNick Mason. „Jediným konceptem alba je to, že já, Nick a Richard hrajeme spolu,“ dodává David Gilmour. Ani jeden z členů Pink Floyd se netají tím, že The Endless River je i poctou Ricku Wrightovi, jehož silný autorský vklad byl ve stínu Waterse a Gilmoura často opomíjen.

Trest za vyvolávání duchů

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Ani přání poctít starého přítele tak není dostatečnou protiváhou tomu, že The Endless River je pouhou recyklací dávno zaniklých časů a ohraného zvuku. U kapely, která vždycky měla vysoké umělecké ambice a už ve svých začátcích toužila po uznání, je to trochu málo, i s přihlédnutím k věku žijících členů Pink Floyd. Instrumentální zručnost nemůže být jediným měřítkem kvalitní desky, kterých v jejich diskografii najdeme celou řadu.

Ani optikou zapáleného milovníka Pink Floyd nejde nevidět, že jde o slabší materiál, který si nedokázal prorazit cestu na jiné desky. Skladba It’s What We Do nápadně připomíná takřka třicet let starou Welcome to the Machine. Většina kratších písní zase zvukově evokuje vzdušná kytarová sóla, kterými Gilmour napěchoval vše, čeho se v posledních třiceti letech dotkl.

Jedná se o teprve třetí případ v historii Floydů, kdy se o cover desky nepostaralo grafické studio Hypgnosis v čele se Stormem Thorgersonem, jenž loni také podlehl rakovině. Přebal je tentokrát dílem devatenáctiletého egyptského výtvarníka Ahmeda Emada Eldina. Jeho symbolický kýč, gondoliér plující po mracích, dokonale zapadá do surrealistické tradice obalů Pink Floyd. Pokud lze z The Endless River vyvodit nějaký závěr, chtě nechtě si musíme přiznat, že se jedná o zbytečnou desku. Pink Floyd se rozhodli vydat čistě instrumentální album (výjimku tvoří jen závěrečná Louder Than Words), čímž sami sebe obrali o polovinu kouzla. I Gilmour totiž dokázal skládat bravurní texty. Metoda pokus-omyl tentokrát neskončila dobře. Pink Floyd si uměle protáhli cílovou rovinku a místo suverénního doběhu odhalili, že jim došel dech už před dvaceti lety. Místo posvátného ticha, do nějž se rozlétli v písni High Hopes, najdeme na konci poutě Pink Floyd bolestivou ránu, způsobenou ztrátou soudnosti a přeceněním vlastních sil. To, že v dnešním epilogu rockové éry nejsou jediní z veteránů, kdo se prezentuje rozpačitě, publikum Floydů moc neutěší.